Punk rocková chůva

18. června 2017 v 15:55 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka
Zdravíčko milí conejáci! :)

Mohli jste si všimnout v mém záhlaví nepatrné informace, že jsem mezi 13. a 17. červnem byla mimo Českou republiku :). Byla jsem v Itálii, kde jsem si užila mnoho zábavy a ráda bych se teď o tento skvělý zážitek s vámi podělila.

Idioti
Do Itálie jsem primárně zamířila kvůli koncertu, koho jiného než, Green Day. Už skoro rok používám jednu aplikaci od Amina, která se jmenuje Idiot nation - je to fandom skupiny Green day, kde fanoušci sdílí různý obsah, který s nimi souvisí. Jsem součástí jednoho takového skupinového chatu, kde se nás pravidelně schází asi 9. A jelikož mám ráda lidi a ráda nové lidi poznávám, rozhodla jsem se, že se s jednou slečnou ze Švýcarska - budeme jí říkat třeba Čokoláda (nemusím vysvětlovat proč, haha) - půjdeme na ten koncert do Itálie podívat spolu :).



Ante portas
Letadlo mi odlétalo ve středu ráno z Prahy, tak jsem se rozhodla, že v Praze přespím. A jelikož se mi nechtělo platit drahé ubytování, použila jsem Couchsurfing. Je to sociální síť, kde si lidé nabízejí ubytování zdarma. Přespávala jsem tedy u jednoho velmi pohostinného kluka z Ameriky, který žije v Praze už několik let. Uvařil mi výborný čaj, povečeřeli jsme spolu různé druhy ořechů a já mu přivezla něco sladkého na zub :). Povídali jsme si snad hodiny než mi nabídl úžasný měkký gauč na přespání.
Ráno jsem tak tak stíhala. Utíkala jsem na metro, pak na autobus a když jsem dorazila na letiště, už se na mě od přepážky usmíval milý zaměstnanec. Šampón jsem přes bezpečnostní kontrolu sice nepropašovala, ale jinak proběhlo všechno v klidu a v pořádku. Pilot Robert s námi jel šetrně a na letišti v Bergamu už na mě čekala moje nevlastní sestra, která žije v Itálii už skoro patnáct let.

Chůvička Coneja
Sestra má tři děti - pětiletého a tříletého kluka a roční holčičku. No řeknu vám, vážně se tam člověk nenudí. Chce se to rozkrájet aspoň na deset kousků, aby člověk všechno to potomstvo uhlídal. Vy, co můj blog čtete pravidelně, víte, že já na děti moc nejsem. Respektive - nevadí mi, pokud jsou ve vzdálenosti dvaceti metrů a mlčí. Ale vysvětlete to tříletému klukovi který po vás chce házet hračkami a dítěti v kočárku. Takže tetička Coneja kreslila auta a letadla, házela balónem, pouštěla pohádky, ohřívala mléko a svou lámanou italštinou dětem vysvětlovala, že už vážně musí jít do postele. No peklo. Upřímně si užívám ty dlouhé chvíle ticha v Česku.


KONCEEERT <3
A hurá hurá dostáváme se k zlatému hřebu celého výletu! Sestra mě hodila na nádraží do Arcore. Já jsem si v klidu koupila lístek do Monzy, kde se koncert měl odehrát a nastoupila (naštěstí do správného) vlaku. Hned po tom, co jsem zavřela dveře mě začal nabalovat jakýsi Ital. No, nechat se mu musí, že to byl aspoň jeden z mála lidí, co tam mluvil anglicky. Takže jsem s úsměvem přežila otázky o číslo a jestli jsem vdaná, hlavně, že jsem se v bezpečí dostala až do Monzy. Na nádraží jsem onoho Casanovu potkala ještě třikrát, ale jelikož jsem byla natěšena na večer a zkoumala, kolik lidí má tričko s Green Day, tak mi to ani nevadilo.
Sranda přišla až ve chvíli, kdy mě zastavil kluk z jižní Itálie, co si všiml mého oblečení a začal se mě vyptávat na cestu na autodrom, kde měl koncert večer být. Neměla jsem tušení, jak se tam dostat, ale spoléhala jsem na Čokoládu. Náhodný kluk se k nám chtěl připojit a já si řekla proč ne - čím víc lidí, tím víc legrace. Bohužel zjistil, že má vstup z jiné strany a tak se nakonec přidal k někomu jinému. Vyfotil se se mnou a zmizel. No prostě Italové :D.
Když mi konečně Čokoláda zavolala, čekala jsem napjatě na nástupišti. Budu se jí líbit? Nebudu? Bude se chovat stejně jako na chatu? Z mého přemýšlení mě vytrhl křik "ó můj bože, jsi to ty!" a Čokoláda mi padla kolem krku a stiskla mě tak moc, že mi málem přelámala všechny kosti v těle. A já jí taky! Konečně jsem potkala tu úžasnou holku se zelenými vlasy a neustupujícím úsměvem na tváři. Za jejími zády se vyrojili ještě tři její kamarádi. Paráda! Byli to moc super lidi a už od začátku se na mě hezky smáli. Byla jsem v nebi? Možná.
Po přesunu na autodrom, vykoupení stánku s Green day předměty a pár těch pivech jsme se vydali na dlouhou cestu až k samotné stagi. Trvalo asi tak půl hodiny než se člověk vším tím prokousal. Vyměnily jsme si s Čokoládou dárky - přivezla mi 3 Green Day alba a když jsem se na ní dívala, proč za mě sakra tolik utrácí, zasmála se a řekla něco ve smyslu, že je ze Švýcarska, tak si to může dovolit. Ach bože, už teď mi chybí.
Všech pět nás sedělo v trávě, slunce nad hlavou, pivo, trocha vody a nějaké to cigárko (neříkejte to mámě) v ruce a spokojeně jsme si povídali. Dvě kapely mezitím odehráli a my umírali vedrem … a taky štěstím.
Když začala hrát kapela Rancid, což byli předsokani úžasných Green Day, dostávali jsme se do varu a do té pravé koncertové nálady. Hopkali jsme do rytmu, skandovali a zpívali občas nějaký ten text.
Když ale přišli Green Day, atmosféra se zbláznila úplně jiným způsobem. V davu se utvořili asi tři velké mosh pity, lidé házeli vším možným, řvalo se, brečelo, křičelo, skákalo… no asi si to umíte představit.
Když hráli Boulevard of broken dreams a Billie řekl, že tato píseň je určena vše divným lidem, ale to je přesně to, co nás spojuje, začal můj brečící maraton. Po odzpívaném textu jsem si utřela slzy a užívala si tu parádní atmosféru kolem. Ale jakmile přišla písnička Still Breathing, což je píseň, která mi pomohla v těch nejhorších stavech a nejednou mě zachránila od sebevraždy, brečela jsem jak želva. Stačily první tři takty. Čokoláda mě vzala za ruku, podívala se na moje jizvy a objala mě. Hladila mě po zádech, nechala mě brečet a jen říkala - "jsme tady s tebou, jsi strašně silná, že jsi to všechno zvládla - poslouchej, oni jsou tady teď pro tebe". Půlku písničky mě objímala, dokud jsem jí nenaznačila, že to ustojím … brečela jsem dál, ale byla jsem šíleně šíleně šťastná.
Jak koncert skončil, sedla jsem si na zem a nemohla jsem věřit, že se mi je letos podařilo vidět znova. Naživo. Byl to perfektní moment - sedět na chladné zemi s přáteli, pít hektolitry vody, mnout si vykřičené hlasivky zvenku a ukládat čerstvé vzpomínky.

Noční trable
Rozloučila jsem se s Čokoládou a jejími kamarády. Seděla jsem na lavičce před autodromem a vytáčela číslo na taxíka. Nefunkční. Na druhého taxíka. Nefunkční. Svojí sestru. Nezvedala to. Přítele mojí sestry. Obsazeno.
Stal se ze mě regulérní bezdomovec.
Do dvou do rána jsem naháněla policii a lidi na ulici, aby mi pomohli a nic. Myslela jsem, že si opravdu ustelu na ulici. Po asi dvaceti pokusech dovolat se mojí sestře, mi to konečně zvedla. Sice otrávená, ale s pokorou přijela do Monzy a odvezla mě domů. Tak jsem nakonec bezdomovcem nebyla.

A jedeme domů..
Další dva dny u sestry probíhaly podobně jako ten první - spánek, děti, spousta starostí, vaření mléka… Na letiště jsem se tentokrát dostala včas a už jsem se i těšila domů. Napsala jsem ještě zprávu domů a Čokoládě s poděkováním za ten boží večer.
Letiště v Bergamu je nekonečně dlouhé, ale let ve finále probíhal dobře. Sice s námi pilot Bohumil jel rychlostí světla a k tomu jsme ještě chytili turbulence, ale třísknutí o zem na znamení přistání jsme přežili. Potom už jen zbývala cesta z Prahy do Brna vlakem, kde jsem se příšerně rozčílila. Jeden vlak mi ujel, z druhého mě vyhodili a ve třetím už mi bylo všechno tak jedno, že se dokonce ani průvodčí neodvážil vejít do mého kupé a zkontrolovat lístky.
Konečně jsem dorazila domů. A tento skvělý příběh převyprávěla své mámě :).
 

Svodidla - 20. díl

13. června 2017 v 11:16 | Coneja |  Svodidla

Než odjedu, připravila jsem si pro vás další díl Svodidel. Přeji příjemné čtení :)

Rozhovor na Srdci blogu :)

31. května 2017 v 13:01 | Coneja |  Informace

Zdravíčko milí conejáci :).

Aktuální majitelka Blogu.cz Bára mě poprosila o rozhovor. Jsem jí za to moc vděčná a s nabádkou jsem souhlasila. Pokud Vás zajímají, jaké otázky si na mě připravila (a nejen ona ;)). Přikládám vám odkaz, kde si celý rozhovor můžete přečist. Přeji příjemné počtení!

Rozhovor

Vaše Coneja