Pan Penau

3. listopadu 2018 v 19:47 | Coneja |  Jednorázová tvroba
Zdravíčko :),

možná jste si všimli, že od posledního článku uběhla už slušná doba. Za celou tu dobu jsem minimálně dvakrát do měsíce tento blog navštívila a přemýšlela, čím bych mohla přispět. Mám však pocit, že se čím dál tím víc odpojuji sama od sebe a jsem ráda, když stíhám to, co mám.

Nicméně - ráda bych se podělila povídkou, kterou mám v počítači zhruba dva a půl roku. Proč jsem ji nezveřejnila dřív? Inu přišla mi příliš "drsná". A teď nemyslím onen výraz, který používají teenageři (říká se to ještě dnes?), ale její obsah je poněkud krutý a děsivý. Abyste pochopili - vlastně se mi tento příběh jednou objevil ve snu. Hned druhý den jsem si zapsala hlavní pointu a pár bodů a s několika úpravami vytvořila tohle. Když už je teď to období Halloweenu a Dušiček, říkám si, že to sem zkusím hodit :).

Doufám, že jste na mě nezapomněli :) .. přeji příjemné čtení :).

Mladá Agnes seděla na gauči a počítala puntíky, kterými byl zcela pokryt. Už hodinu a půl čekala na svou starší sestru, až se vrátí domů z práce. Byla u ní na prázdninách v Itálii a sestra je měla vzít s bratrem na výlet. Agnes sahala na paty dospělosti, což se o jejím mladším bráškovi Arturovi říci nedalo, bylo mu totiž teprve pět a půl.
Když byla Agnes u puntíku číslo 239, zařinčel zvonek u dveří. Malý Art se k nim nadšeně rozběhl. Dovnitř vstoupila vysoká štíhlá blondýna s krátkým chundelatým kabátkem po lopatky. Stála na vysokých podpatcích sahajících téměř nad Arturovy kotníky. Tygřími skvrnami poseté triko se napínalo k prasknutí a její mamutí výstřih z umělého silikonu se předváděl pod protáhlým obličejem.
"Ahoj Eliško, to je dost, že už jsi tady." Vstala Agnes a chytila bratra za ruku.
"Lisa, prosím. Tak mi říkají tady u nás na jihu." Agnesina sestra žila v Itálii už osm let a zvykla si na určitý životní standard.
"Nech toho. Kam vyrazíme?"
"Snad mi aspoň uvaříš kávu, ne? Rodiče mě donutili vás tu nechat křepčit celé léto a ty ani nenecháš svou chudinku sestřičku odpočinout." Klapot podpatků duněl přes celý byt až do momentu, kdy si Lisa usedla do měkkého křesla.
"U nás je zvykem se zouvat." Zašklebila se Agnes a postavila vodu na kávu.
"U nás ne." Prohodila Lisa prohlížejíc si svoje gelové nehtíky.
"Já bych se chtěl podívat na modely vláčků." Špitl tiše Art. V ruce držel barevnou mašinku a lehce okusoval její komín.
"To je pro hlupáky," ihned zakročila Lisa, "navštívíme pana Penau, je to velmi elegantní a stylový muž vytříbeného vkusu. Celý týden má ve své továrně speciální akci pro děti. Když přivedeme Artura, nemusíme platit ani cent. Dnes je poslední šance tuto geniální prohlídku zastihnout!" Přitáhla si k sobě svoji koženou kabelku a vytáhla z ní kýčovitý blyštivý barevný kupón.
"Ale já bych vážně moc chtěl vidět modely vláčků." Art přicupital k nejstarší sestře a zatahal ji za upnuté legíny.
"Nesahej na to! Víš, jak je ta látka drahá?!" Zakřičela na něj, až se sám polekal. Vzala ho do náruče, zahodila jeho mašinku a pozdvihla do vzduchu.
"Ty jsi moje vstupenka pro další veledílo úžasného pana Penau," oči jí děsivě zazářily, "neopovažuj se protestovat." Posadila si Artura na klín.
"Sestřička vymyslela krásný výlet, ňuňuňu." Sevřela baculaté tvářičky malého chlapce, který úpěl bolestí pod jejími ostrými nehty.
"Kdo je pan Penau?" Agnes položila na stůl pruhovaný hrníček s kávou. Zvedla barevný vláček a podala ho zpět Arturovi.
"Prosím? Jeho oblečení nosím už od svých devatenácti. Ostatně, nedivím se, že v tom vašem zapadákově neznáte pořádnou značku. Prada? Gucci? Taky ti to nic neříká?" Podrážděna a dotčena se napila kávy.
"Brr, je to studené. Asi vyrazíme hned." Zvedla se a vylila obsah hrníčku do dřezu.
"Kdo je to tedy ten Penau?" Tázala se znova Agnes.
"PAN Penau," vyhrkla Lisa, "zabývá se zvířátky, to se vám bude určitě líbit."
"Takže něco jako zoo?" Vypískl Art.
"Ne, spíš něco, jako jatka, hihi", zaculila se Lisa, "prostě a jednoduše zásobuje elegantní dámy, jako jsem já, kvalitními kožešinami a kabelkami. Je to vážně třída, ten náramek, který jsem ti dala k narozeninám je odstřižkem jednoho z jeho modelových kalhot." Natáhla prst směrem k zápěstí své sestry.
"Já myslela, že je z té bižuterie, kam jsme se byly podívat minule!" Agnes vyděšeně seškubla kožený provázek a strčila si ho do kapsy.
"Prosím tě, to jenom před našima. Myslíš si, že jsem továrna na peníze??"
"Živíš se jako modelka, máš dva zámožné milence a žiješ si v bytě se zlatými okenními rámy, dá se předpokládat, že ano." Agnes se pousmála nad svým humorným zakončením.
"A to je skvělé, že?" Zasmála se Lisa. Agnes se vší silou pokoušela nepozastavovat nad ironií, která dřímala v její kapse.
"Nic, děti, vyrážíme. Pan Penau už na nás čeká! A Agnes, prosím tě, vezmi si něco z mojí skříně, ať se za tebe nemusím stydět." Lisa se otočila směrem ke svému šatníku a odešla se přelíčit do koupelny.
"Tak to máme alespoň tři čtvrtě hodiny čas." Zašeptala Agnes s úsměvem svému bratrovi a ten jen pokýval hlavou.

"Bože, ty vypadáš." Vyprskla smíchy Lisa.
"Co máš za problém??" Agnes stála ve dveřích v růžových šatech pod zadek a čelenkou ve vlasech.
"Tohle jsou moje šaty z období 'po plastice'," zachechtala se, "máš v nich na hrudi docela prázdno."
"Řekla jsi mi, ať si vezmu něco tvého. Tohle byla snad jediná věc, která není z kůže!" Svraštila naštvaně obočí. Jak už jí ta slepice lezla na nervy.
"Aspoň máš tu čelenku. No nic, jen co ti přepudruju obličej, vyrazíme." Lisa už se k Agnes vrhla s obrovskou pudřenkou a chvíli to vypadalo, že se mladší sestra udusí v oblaku prachu.

Během cesty drtil Artur Agnes ruku. Ta mu jen občas zakryla oči. Lisa zjevně nikdy nic neslyšela o bezpečné jízdě. Když chtěla vjet na dálnici a zaplatit mýtné, zjistila, že najela do špatného pruhu, který byl uzavřen. Při couvání srazila tři kužely, co před tím naprosto ignorovala. Když konečně auto zastavilo před továrnou, malý Artur byl celý zelený.
Když Agnes zvedla oči, objevil se před ní vysoký vyzáblý muž ve fialovém saku s pěkně kostnatými prsty. Ten chlap si lakuje nehty? Pomyslela si Agnes. Měl okolo krku obmotanou kočku. Šlo jen stěží poznat, jestli je ještě živá. Pravděpodobně nebyla. V jeho očích bylo něco zvláštního, a to Agnes nemyslela jen obří modrou čočku, kterou nosil v pravém oku, přičemž levé zůstalo obyčejně hnědé, ačkoliv bylo lehce polité krví.
"Ó vítej, drahoušku!" Objal Lisu svými pařáty kolem útlého pasu.
"Pane Penau, ehm, Edgare, strašně ráda tě znovu vidím." Mrtvé zvíře na jeho krku pohladilo Lisu tlapkou po rameni. Škubla sebou.
"Lekla ses? Tahle věcička je z mé posední kolekce," zasmál se Peau, "mám tu takovou tyčinku, kde je přidělaná packa a tou hýbu, neboj, není živá."
"Opravdu krásné," pronesla Lisa trochu chladně, "dovol, abych ti představila svoje dva sourozence - Artura a Agnes." Edgarovy oči těkaly mezi dvěma dětmi.
"Vítám vás malé zrůdičky," zašklebil se v pokusu o úsměv, "slečna asi nebude úplně po tobě, viď, Liso?" Prohlížel si detailně Agnes.
"To rozhodně ne. Už jsem se smířila s tím, že moje sestřička je takové ošklivé káčátko, viď?" Společně s Penau se zasmáli. Agnes byla pěkně rozhořčená a docela se jí to dotklo. Nicméně znala svou sestru a věděla, že nemá cenu odporovat. Proto si jen hlasitě povzdychla.
"Ale koho pak to tady máme?" Obrátil se Penau na Artura, který se strachy schovával za Agnes.
"Pozdrav pána." Nesměle ho pobídla.
"Dobrý den." Artur sklopil své velké oči. Penau jeho pozdrav ignoroval.
"Ukaž se. Páni. Máš nádherné kučeravé vlasy. A ty napnuté prstíky." Uchopil chlapce za ruku a prohlížel si ji.
"Jsem velice potěšen, že jsi opět přišla. Chino!" oslovil jednoho ze svých poskoků. Alespoň to vypadalo jako poskok.
"Bohužel Liso, atrakce je navržena tak, aby rozdělila ženský zájem od toho mužského. Projekt je zaměřen na to, aby už z mladých chlapců utvořili stylové lidi s dobrým vkusem. Proto bude muset Artur projít jinou exkurzí než ty a ta holka." Mávl na Agnes.
"Doufám, že to nebude problém." Jeho šílené oči se zaměřily na ubohého Arta.
"Ano, bude!" Vykřikla Agnes a popadla bratříčka za ruku.
"Neposlouchej ji." Dodala Lisa a nenápadně šlápla ostrým podpatkem na dívčinu nohu.
"Nedělej mi ostudu." Řekla polohlasem a obočí ji sjelo k nosu.
"V tom případě si tady Chino toho malého odvede a já se odeberu na prohlídku s vámi." Agnes se celá roztřásla. Držela bratra pevně, ale sestřino prudké naléhání, hypnotický pohled pana Penau a silné paže poskoka China jejich sevření oddělily. Artur začal tušit něco nepříjemného. V jeho věku mu nebylo jasné, k čemu se právě schyluje, ale to v tomto okamžiku nebylo jasné nikomu, kromě pana Penau.
"Já se bojím. Já chci zůstat s Agnes." Protestoval malý Art.
"Neexistuje." Z Pana Penau opadl úsměv.
"Odveď toho kluka tam, kam máš." Naklonil se k Chinovi a vzápětí nevinný bratr se silným poskokem zmizeli v tmavé chodbě.
Najednou dům začal působit jinak. Vstupní hala byla docela hezká, jen příliš kýčovitá. Dominovalo jí velké okno s těžkou červenou oponou. Zábradlí u schodů bylo pokryté zlatem a sochy, co stály vedle nich, měly hlavy ocelových šelem. Na kraji stěny počínala temná chodba, kudy byl odveden Artur. Opravdu byla tak tmavá, že člověk neviděl ani na dva kroky před sebe.
"Inu ještě jednou vás vítám, dámy, na neopakovatelné prohlídce Penauovy továrny!" Řekl Penau s určitou vehemencí a pokynul sestrám k vyznačenému směru exkurze. Lisa zářila nadšením. Okolní prostředí jako by naplňovalo její tělo všemi těmi krámy, na kterých tak ujížděla. Agnes vyzařovala pravý opak. Byla velmi nervózní a docela se bála o bratra.

Všichni kráčeli po úzkém kovovém můstku, který byl umístěn skoro u stropu továrního prostoru. Z tohoto úhlu bylo totiž do místních koutů a na pracující dělníky vidět nejlépe. Můstek byl pokryt hedvábnou látkou, vcelku se kýval a s každým krokem se Agnes dělalo zle. Výhled byl pokaždé zakrytý tlustou červenou oponou podobnou té, která visela ve vstupní hale.
Procházeli okolo první opony. Penau, Lisa a Agnes, která cítila vražedný dech toho prostředí na svých zádech. Opona byla sice velice silná, ale pokud člověk aspoň trochu dobře poslouchal a snažil se ignorovat skřípavé zvuky můstku, mohl za ní slyšet pronikavý řev a zvuk různých bodných nástrojů. Od klepotu sekáčků až po hukot pily. Agnes se strachy zarazila. Ta zvířata musí neuvěřitelně trpět, pomyslela si. Po chvíli přemýšlení si uvědomila, že před ní nikdo není. Lisa s Edgarem zmizeli.
"Mladá slečno." Ozvalo se za jejími zády. Hrklo v ní. Málem dostala infarkt. Otočila se a spatřila děsivé oči pana Penau.
"Neměla byste sama postávat v těchto prostorách. Nemám rád, když mi hosté pobíhají po domě nekontrolovaně. Raději se držte sestry, už je dávno před vámi." Agnes chvíli přemýšlela, jak se sakra ten chlap protáhl okolo ní, když měl být dávno vpředu, ale nakonec místo přemýšlení mlčky cupitala dál. Děsivé zvuky za oponou vystřídaly skřípající kroky Edgara kráčejícího za ní.
Když dohnali fascinovanou Lisu, octli se před další oponou. Pan Penau zastoupil cestu oběma sestrám a zatáhl za zlatý provaz po jeho pravici. Kromě ohavných kukaček a cirkusového zvonku se před zraky všech objevila obrovská výrobna. Byla plná různými krabicemi a pásy.
"Liso, drahá, předpokládám, že zajisté uhodneš, k čemu slouží tato místnost." Zahleděl se blondýně do očí.
"To tedy nevím ani v nejmenším. Proto jsme tady, Edgare." Obmotala svoji pevnou paži jako had okolo ramen své sestry.
"Já vám to tedy s radostí prozradím. Zde se čistí kůže od porostů všeho druhu. Chlupy, srst, drápy a podobně. Nicméně v dnešních dnech s touto prací nemáme až takové potíže." Zasmál se pan Penau, oči se mu divoce protočily.
"Edgare." Oslovila jej Agnes.
"Pro vás stále pan Penau." Nasupil se Edgar.
"Omlouvám se. Pane Penau, ráda bych se vás na něco zeptala." Agnes se na něj nesměle podívala. Celou dobu se jí třásly ruce.
"Přestaň jej otravovat všetečnými otázkami." Vyprskla po ní sestra.
"V pořádku, Liso. Mám rád, když se zrůdičky ptají." Pozdvihl koutky pan Penau. Agnes tuto narážku ignorovala.
"Zarazila mě jedna věc. V italštině se moc nevyznám, ale docela mě děsí nápisy na těch krabicích." Poukázala na hromadu stojící v levé části místnosti.
"Copak se vám nelíbí?" Promnul si své ruce.
"Pokud vím, dole se nachází slova jako 'srst' a 'drápy'. Nicméně tomu, co je nahoře nerozumím. Zvířata snad 'vlasy' nemají." Agnes si uvědomila, že to nejspíše nebyla vhodně položená otázka.
"Opravdu se v italštině nevyznáš. Tyto dva pojmy se řeknou totožně." To Agnes lehce uklidnilo. Každopádně ne na dlouho.
"To asi proto, že lidé a zvířata nejsou natolik odlišná." Jeho modrá čočka se zaleskla a pan Penau podrbal svůj kočičí límec po hlavě.
Agnes se rychle podívala na sestru, která zářila nadšením a vůbec ji neznepokojovalo Edgarovo zvláštní chování.

Procházeli dál až vešli konečně do místnosti, kde bylo trochu světlo. Kabelky a boty různých barev se blýskaly, Lisa hned několik z nich osahala. Agnes neustále přemýšlela nad malým Arturem. Kde jen může být? Cpou tam do něj ta příšerná moudra, kterými oplývá její sestra? Nechtěla, aby se z jejího nevinného brášky stal podobný povrchní pitomec jako z Lisy. Posadila se do hlubokého křesla, které ji jako by vybízelo, aby se v něm uvelebila. Znuděně si založila ruce na prsou a prohlížela si své nevkusné šaty, které ji sestra vnutila. Luxusní oblečení kolem páchlo zvláštně až to milou Agnes uklimbalo k spánku.

"Zrůdičko." Ucítila Agnes ledové prsty na svých ramenech. Před očima se jí zjevil zářivý zlatý zub pana Penau. Cukla sebou. Ten chlap na ní jednoduše působil nepřirozeně a tajnůstkářsky. Byl jako nějaký kouzelný skřítek - usmívající se, ale v nitru duše zvrácený a zlý. Mrtvá kočka na jeho ramenech jako by se najednou pohnula. V mžiku však Agnes zjistila, že si jenom Edgar pohrává s kočičí pohyblivou pacičkou.
"Kde je Artur?" Zamžourala očima. "A Lisa?" Snažila se rozkoukat kolem sebe.
"V těch nejlepších rukou." Usmál se Edgar. Usmál se tak, až to Agnes děsilo.
Do klína jí položil drobnou kabelku. Byla světle růžová se zlatým lemem a drobnými knoflíčky podél zipu. Ramínko bylo tvořeno pramínky podobnými Lisiným dlouhým vlasům.
"Už můžeš odejít, ber to jako takový malý dárek." Zazubil se znovu.
"Ale já nevím, kde mám bratra a sestru." Dotkla se kabelky, která byla ještě trochu teplá.
"Jak jsem řekl, jsou v těch nejlepších rukou."
 

Kresba - "They won"

29. dubna 2018 v 13:30 | Coneja |  Artsy
Zdravíčko milí conejáci,

po nějaké době zase přidávám další kresbu do své sbírky. Poslední dny jsou peklo - všechno se motá kolem školy a učení a já opravdu nedokážu vnitřně pochopit, jak jsou všichni ostatní spolužáci (a jiní studenti) tak strašně v klidu a v pohodě. Neustále vidím fotky z výletů na sociálních sítích, večery plné klubů a alkoholu a milion dalších "sluníčkových" příspěvků o tom, jak je život krásný. Nesmírně jim tohle závidím, protože já se topím zavřená na kolejích, po případě doma, se staženými žaluziemi, knihy ke zkouškám s sebou nosím, i když si jdu udělat večeři ... už zase začínám slábnout - cítím to.

A protože je tohle období šílené - je čas na šílený obrázek..


Přelud

16. dubna 2018 v 11:47 | Coneja |  Téma týdne

Je to jako bych se topila, jen všichni kolem mě dýchají.
Jako bych zírala přes vodní hladinu nad kterou stojí spousta lidí, co jen nechápavě sleduje moji smrt. Natahuju ruku a snažím se prsty rozříznout ten vodní proud a dostat se výš, ale s každým pohybem klesám. Oni to vidí, ale nic nedělají. Nerozumí. Nechápou. Koukají.
Snažím se křičet o pomoc, ale nikdo mě neslyší. A ti, co mě slyší mi nepomohou. Sledují moje poslední minuty života. Můj mozek bojuje o přežití, ale část něj má chuť to vzdát a oddat se vodě v mých plicích. Bojovat? Nebo vzdát se? Každá setina mého zaváhání mě přibližuje k nezvratnému konci. Nevím, co mám dělat, jsem zmatená. Chce se mi plakat, ale vím, že to teď nemohu udělat. Nemohu, protože bych se vysílila ještě víc a stále nedokážu uvěřit, že bych se teď měla úplně vzdát. Na konec se jeden z pozorovatelů nakloní. Rozlišuji jeho rysy přes vlnící se vodu. Podává mi ruku a když se mě konečně dotkne, sevře ji jen lehce. Vnímám svůj chlad, jak se mi krev odlévá z periferií těla. Je tolik klidný, tiše se modlím, aby mě zachránil. Stisk se postupně zpevňuje. Cítím pocit úlevy, radost.
"Přijďte příště, slečno." Usměje se a vmžiku mě pouští.
Potápím se zpátky do temnoty a s posledním výdechem sleduji jeho kamennou tvář.

Téma týdne: Když zavřu oči