close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Po smrti.

17. april 2020 at 0:02 | Connie |  Jednorázová tvroba
Uh, ahoj.
Moje insomnie má občas tendenci mi (explicit alert) vyšukávat hlavu. V takových těch stavech, kdy už je člověk tak unavený, že dřímá, ale nespí úplně, se mi mnohdy zdají opravdu bizarní, živé, děsivé a někdy až zvrácené sny. Občas si ráda tyto sny zaznamenávám a vracím se k nim. O sen, který se mi "zdál" doslova včera, jsem se ale chtěla podělit v podobě "literárního" ztvárnění (uhm, nejsem profesionální spisovatel, ale psaní mě baví, takže ... jsem to prostě chtěla napsat nějak srozumitelně, ale zároveň živě - heh... "živě", chápete). To, co se mi zdálo, je mírně poupravené - to proto, že spoustu prožitků, které jsem během snění měla, je pro mě obtížné vyjádřit slovy. Však asi znáte sny - někdy je to prostě bordel :').

Řekněme tedy, že jsem tento sen ztvárnila do povídky. Pokud máte zajem si tuto povídku, kterou jsem nazvala Po smrti, přečíst, je ještě jedna zásadní věc, kterou si neodpustím zdůraznit. JE TO FIKCE. Ano - je to jen příběh vytáhnutý z toho, co se mi zdálo. Proto to prosím neberte jako fakta, kterými se tady snažím někoho oblbnout. Ať už je pravda kdekoliv a ať už jste věřící nebo nevěřící - to, co píšu v příběhu je jen odraz a popis mého prožívání během onoho snu, což je ovlivněno emočním stavem, myšlenkami, ugh.. však asi tušíte, jak zhruba vznikají sny.. (ač to stejně pořádně neví nikdo :')).

No nic. Přestanu kecat. Přeji příjemné čtení. (Absence odstavců je záměrná).

Tak a už se to děje. Co teď? Ležím zkrvácená na zemi. Někde venku na asfaltu. Nebylo to nic výjimečného, jen zbytečná smrt. Byla jsem jen ve špatný čas na špatném místě. Šla jsem nakoupit a už byla tma. Přepadl mě nějaký člověk, ukradl mi z krku řetízek, obral mě o peníze a vzal mi myslím i mobil. Střelil mě do břicha. Teď jen ležím a čekám na smrt. Ale co bude dál? Nikdo mě tu nenajde a nemám si jak zavolat pomoc. Prostě tu vykrvácím. Mám hrozný strach. Asi bych měla mít před očima rodinu a přátele, ale … já se jen hrozně moc bojím toho, co mě čeká teď. Teď, jakmile se odpojím od těla. Poletím do nebe? Uvidím něco nadpřirozeného? Co když všechny ty kecy o hříchu a věčném utrpení byly pravda? Pane bože, byla jsem vůbec dobrý člověk? Třeba bude jen tma. Ale jak to bude vypadat? Ucítím něco? Strašně moc se bojím. Jsem teď sama. Nechci tam, chci zůstat na světě. Jenže.. stejně nás to čeká všechny? Co mám dělat? Tečou mi slzy po tváři a stěží je polykám společně s vlastní krví. Musím se uklidnit. Všechno kolem se mi motá a začínám být hrozně unavená. Opři si hlavu o zem a koukej na oblohu. Bude to dobré. Umřelo už tolik lidí a všichni to zvládli. Musím se trochu pousmát, asi už blouzním z tolika ztracené krve, ale tohle mi vždycky všichni říkávali, když jsem se něčeho bála. Už to za chvíli bude, neboj. Dozvíš se pravdu. Dozvíš se to, co tě celý život tak zužuje a děsí. Tak se neboj, přeci teď dostaneš, co chceš - odpověď. Už nebude žádných pochyb. Teď to zjistíš a uleví se ti. Zvedám oči vzhůru a cítím, jako by mě zezadu stahoval vír. Přestávám cítit bolest, bušení srdce, sucho na horním patře úst. V mých rukách není žádný cit, je to jako když vám zubař umrtví půlku pusy. Hvězdy nade mnou nemizí. Jen se vše kolem tak zvláštně točí. Vše se pomalu ztmavuje, jako dlouhý tunel, který mě do sebe vtahuje. Ale tolik se nebojím. Tisknu se v tenkém prostoru. To, co mám před sebou odděluje něco, co mám za sebou. A v tom společném místě je tlak. Jako bych na těle měla těsný prstenec, kterým se protahuji odspoda nahoru. Ramena se už protlačila a hlava konečně také opouští toto místo. Dobře, hlavně klid. Jsem jinde. Nelze ani říct, že bych něco "viděla", nebo "cítila" - smysly tu asi nefungují. Nebo ne tak, jako na světě. Neumím to popsat. Ale budu se snažit připodobňovat vše tomu, jaké je vnímání živého člověka na světě. Nejsem tu sama. Je tu se mnou průvodce. Přestavil se mi tak. On mi dá všechny odpovědi. Vidím kolem sebe všechny, co znám. Mezi některými jsou i mí přátelé, kteří jsou ještě naživu. Moc mi to nedává smysl, ale hrozně ráda je vidím. Uklidňuje mě, že tu nejsem sama. "Já váš všechny ráda vidím", říkám a koukám se okolo. Je tu babička, se kterou jsem občas mluvívala ve snech. Jsou tu umělci, historické postavy. Je to zvláštní. Někteří strnule stojí jako kartonové desky, postavy jiných jemně vlají, jako by byly ve větru. Usmívají se, taky jsou rádi, že tu jsem. Průvodce říká, že někteří tu doopravdy nejsou, ale pro můj vstup na toto místo musím vidět aspoň jejich rezervace. Ano, říká jim "rezervace". Mám si to prý představit jako sedačky v kině. Každá duše má svou vlastní sedačku, kterou opustí, když se dostane zpátky na Zem. Ale její místo tu pořád bude zarezervované pro ni, dokud se nevrátí zpět a neusadí se na něj. Je to jen přirovnání, ale dává mi to smysl. Vnímám každou z přítomných duší a rezervací v takové podobě, jaké jsem je zažila za svého posledního života. Proto tu přece vidím ty, kteří ještě žijí! Neměla jsem možnost poznat jejich jinou - předešlou nebo budoucí - podobu. A proto tu stojí nehnutě a čekají, než se jejich duše žijící na Zemi vrátí. Ptám se průvodce otevřeně, jak to tedy funguje, co se bude dít dál. Usměje se a říká mi, že jsem teď jen "ozeměná" a že to brzy odezní. Nerozumím tomu. Říká mi, že je to jako alkohol. Člověk je při vědomí ve stavu střízlivosti, a když je pod vlivem alkoholu, věci se mohou zdát jiné, než jsou. Po vystřízlivění se však vše vrátí tam, kde předtím. Pobyt na Zemi je jako opojení a vstup do Světa duší je jako probírání se alkoholovým okénkem. Všechno už vím, vše už jsem kdysi zažila a nemusím se bát. Jen si na to teď nevzpomínám a jsem ještě v doznívajícím stavu "ozemění". Rozumím, a tak čekám. Cítím hřejivou blízkost a lásku, kterou vnímám proudící od přítomných duší a rezervací. Pozoruji vesmír. Čas a prostor je tu úplně jiný, než na Zemi. Všechno je tu jiné. Jak říkám, smysly nejsou. Veškerá "vidím", "slyším" nebo "cítím" jsou pouhým připodobněním pro lidského čtenáře. Existuje pouze "vnímám". Běh vesmíru se točí v kruhu. Děje, o kterých jsem slyšela ve své poslední pozemské podobě, se opakují v cyklech. Velký třesk, zrod, působení vlivů, apokalypsa, konec a znovu Velký třesk. Je to jako se dívat na film, který se ve smyčce opakuje, přičemž zde není čas ani prostor takový, jak ho známe na Zemi. Průvodce mě nechává si pomalu rozvzpomínávat a je mi na blízku. Vždycky mi bude na blízku. Jakákoliv duše zde přítomna, je svobodná. Má možnost si zvolit, jestli chce zůstat tady, nebo odejít zpátky na Zem. Může tam jít proto, že chce prožívat věci, které její předešlé podoby neprožily. Může tam jít za jinou duší, v jejíž přítomnosti se v předešlých podobách cítila dobře. Může tam jít proto, že žití na Zemi ji baví. Může udělat cokoliv. Je svobodná. Jak už jsem zmínila, vesmír proudí v kruhu. Každá z nás si může zvolit v jaké fázi jeho existence se na Zem vrátíme. Problém však tvoří právě odlišné vnímání času. Nikdy si nemůžeme být jisti, že v okamžiku odchodu ze Světa duší se objevíme ve stejný okamžik ve světa na Zemi. Je to pouze odhad. Také předem nevíme, v jaké podobě se na Zemi objevíme. Vždy však máme možnost toto rozhodnutí zvrátit, pokud zjistíme, že nám čas nebo naše podoba (prostor) nevyhovuje. Na pozemském světě se tento jev nazývá "syndrom náhlého úmrtí kojence". Do určitého pozemského věku ještě nejsme opojeni - "ozeměni". Představte si to, jako když pijete teprve první nebo druhou skleničku vína. Jak se postupně naše duše začne propojovat s naším vědomím - zapomínáme na Svět duší - to už v sobě máme "skleniček několik". Vzpomínám si. Vím to všechno, můj průvodce měl pravdu. Náhlým úmrtím v období, dokud plně nesplyneme s naší formou, máme možnost vrátit se zpátky do Světa duší. Každá duše tohle někdy zažila. I já. Ale teď chci zpátky na Zem. Lidem žijícím na Zemi se toto nedá přímo popsat ale… je to jako… "cítím, že je ten správný čas". Chci - je to vědomé. Tryskem se dostávám do pozemského světa. Proudím rozléhající se nehmotnou cestou a postupně začínám cítit vlastní zhmotňování. Skládám se buňka po buňce a směji se nad tou zářivou a čistou energií, která mě doprovází. Cítím, že je v mé blízkosti známá duše. Nevím, která to je, ale je tu někde se mnou. Rostu a utvářím svou lidskou podobu. Vrací se mi postupně pozemské smysly. Přes hmat, sluch a podobné vnímám sílu, kterou mi dodávají okolní duše. Jsou to duše mých rodičů, osob v jejich okolí, zvířat a rostlin, všeho, čehož jsem nyní součástí. Celá planeta mě přijímá a vstup do Světa duší se každým dnem o kousek uzavírá, ačkoliv vím, že jsem v něm dále vítaný. Když nabudu své fyzické podoby, konečně se dostávám do světa kompletní. Dýchám! Opět cítím všechno tak, jako tomu bylo při poslední návštěvě Země. Rozhlížím se kolem. Váhám. Rozmýšlím, zda si přeji zůstat. Nevím, co mně bude v tomto čase a prostoru čekat. Ve Světě duší nic není správně ani špatně. Pozemský svět je oproti tomu velmi jiný a často zjednodušený až duální. Ale já se rozhodl pro návrat na Zem a zatím se cítím… dobře. Ano. Už jsme u duálních hodnocení. Ale to k životu na Zemi patří. Je mi dobře. Můj dosavadní život mě pohlcuje den ode dne víc. Váhání se vytrácí. Svět duší mi nabízí už jenom drobný průchod, který pociťuji za zády. Koukám na tváře svých rodičů. Jsou to krásní lidé. Toužím poznat jejich duše. V této jejich podobě. Jsem rozhodnut. Chci zůstat. Svět duší se uzavírá, má hlava se občas točí a zdá se těžká. Toto místo je prostě nádherné. Je mi teplo, nemám hlad, mohu spát, okolí mě má rádo. Všechno je tak.. nové. Jsem nadšený. Chci objevovat, chci zkoušet, chci poznávat. Můj otec mě svírá v náručí a matka vyčesává srst našemu psovi. To je neuvěřitelné zvíře. Velký, černý, neuvěřitelně huňatý tvor. A jak umí zaštěkat. Chci to ukázat. Ukázat rodičům, že se mi líbí. "Ňaf", upustím z úst. Kde to jsem?