Inside your restless soul your heart is dying...

6. ledna 2017 v 19:35 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko, milí conejáci,
Hned na začátku vás chci upozornit, že tento článek nebude zahrnovat žádné "boží zážitky", které jsem prožila během doby, co jsem sem nenapsala, ani nebude plný humoru a vtipu, na což býváte asi zvyklí. Takže pokud nemáte náladu na kňourání, dnes Coneju prosím vynechte.
Článek bude asi relativně dlouhý, takže pro lenochy - nepřispěla jsem žádným novým článek, protože prostě nemůžu (pokud vás to zajímá víc, čtěte dál). Kdy budu přispívat zas? Doufám, že brzy, chybí mi to tady.

Krásný nový rok, přátelé
Obvykle by se tu objevil veselý článek nabuzený pozitivní silou o tom, jak si máte užít Vánoce, Silvestra a v podstatě celý rok 2017 ještě před čtyřiadvacátém. Také bych sem hodila roztomilý obrázek o rok starší Neco a všem vám poděkovala za přízeň.
Ne tento rok
.
Samozřejmě vám přeji vše nejlepší a jsem šťastná za vaše návštěvy, jen jsem nabrala sílu na to to říct až dnes, proto se prosím nezlobte.

Poslední dobou mi prostě "jen" není dobře. Nespím. Neptejte se proč, sama nemám tušení. Obvykle se moje tělo přepne na režim "ty vole já už se ani nehnu" a (něco jako) usne. Ale víte, není to takový ten příjemný hluboký spánek, kdy se druhý den probudíte plní energie. Nebo aspoň s nějakou energií. Je to jako, když uspíte počítač - ztmavne vám obrazovka, ale systém pořád hučí. A pak je člověk více a více unavený. Každý den se probouzím s těžkou hlavou a je pro mě docela úspěch, když vůbec vstanu z postele. Nehledě na to, že spávám tak mezi pátou až osmou ranní. Času na napsání článku mám asi dost, si říkáte. Inu, mám. Ale abych byla upřímná, vůbec se mi nechce. Tedy, mám to tu ráda a zase bych ráda plodila úžasné nápady, články, fejetony, příběhy .. Ale jsem tak nějak v krabici - schovaná a čekající. A ta krabice leží v prázdné poušti, kde se nic nehýbe. A jen tam stojí.

Je upřímně těžké popsat, jak se teď cítím, ale je také někdy fajn o tom zkusit mluvit. Mám pocit, jako bych si každý den na tvář natáhla masku úsměvu a jen tak chodila dokola kolem druhých. A když ostatní odejdou z dohledu, roztrhám ji na kusy. Rozumějte, ani to nevnímám jako přetvářku. Jen sama nevím, co se mi děje, proč se tohle děje - a lidé mají tendence se ptát "jsi ok?" a "co se ti stalo?" .. ale já to prostě nevím. A unavuje mě se to neustále snažit vysvětlit. Tohle je jen jednodušší způsob.
A když je člověk sám uzavřený v té své pomyslné krabici mimo dosah ostatních - bojí se. A ten strach je neovladatelný a cloumá s člověkem do všech stran. Ruce se mu třesou, ale už ani nemá na to začít brečet, protože slzy usnuly s ním uvnitř v jeho těle. A ať už se snažím přemýšlet o čemkoliv, stejně přijde ten stav, kdy se mi po těle rozlije bolest. Silná bolest přicházející odnikud. A ta do vás neustále naráží a hlásí se - "tady jsem, všímej si mě, odstraň mě!". Ale prostě nevíte jak. Jen tam je a doufáte, že brzy zmizí.

Skeptici asi namítnou - "tak začni něco dělat". Jako bych se nesnažila už tisíckrát. Momentálně jsem v období zkouškového, tudíž se snažím učit. Je dost těžké se soustředit, ale snažím se. Každopádně na náladě mi to moc nepřidává. Takže občas sklouznu k prokrastinaci. Rozdělila jsem si ji na dva druhy, protože oba dva mi pomáhají trochu jiným způsobem. Terminologie je čistě jenom z mojí hlavy, takže to asi v nějaké odborné literatuře nenajdete. A jestli už to znamená něco jiného - tak se omlouvám.
Pasivní prokrastinace je pro mě v podstatě nečinnost. Rozptyluje mě něco zvenku - tzn. koukáte na film nebo seriál, posloucháte hudbu nebo třeba jíte. Více méně do vás něco proudí a vy jen sedíte jak blbci. Není to sice až tolik účinné - vlastně to jenom uměle přebíjí onu bolest, ale v těch nejhorších situacích je to asi nejlepší cesta. Když je člověk natolik mimo, stejně nic jiného dělat nemůže - a tohle vás aspoň trochu drží nad vodou.
Aktivní prokrastinace mi pomáhá mnohem více. Vnímám to jako činnost, u které člověk aspoň něco dělá. Nejvíc mě podporuje kreslení (hh, asi se můžete těšit na další kresby) a psaní. Jo, psaní - ale jsou to věci, které byste číst nechtěli, takže na blog nepřispívám. Rozptýlí se jak tělo tak i mozek, což je fajn. Problém je, že mi to zlepší náladu jen do momentu, dokud onu činnost sama neukončím. Tudíž během učení či "nicnedělání" se náznaky radosti opět vytratí.
Ani nevím, proč to tu vlastně vysvětluju. Třeba se najde někdo, komu to pomůže.

Něco pozitivního tu přece jen najdu. Dvaadvacátého ledna se chystám na koncert do Prahy. A čí, že to bude koncert? Té nejskvělejší, nejtalentovanější a nejúžasnější kapely na světě - Green Day. Splní se mi dětský sen! Je to upřímně jeda z věcí, která mě motivuje se dál učit, přežívat každý den a hlavně to nevzdávat. Pořád mám obavy, že se něco pokazí, ale tak to bývá asi vždycky, když se na něco těšíte. Věřím tomu, že o tomto zážitku napíšu článek - už by to vážně chtělo taky něco hezkého.
Ach drazí, chtěla bych vám toho ještě tolik říct, ale nejsem na to připravena. Až budu, budu vděčná, když tu pro mě nadále budete. Mějte se krásně.
Rage and love,

Vaše CONEJA
 

Vypitváno

29. listopadu 2016 v 0:47 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko, milí conejáci,

zase se ozývám po dlouhé době, to víte alkohol, kluby, koukání do stropu a přemítání o životě, studentský život, před-termíny. Ačkoliv se teď docela učím (nebo se aspoň snažím, ale v knihovně už mám zahřáté místo téměř 24 hodin denně), vzpomněla jsem si na vás. Dneska jsem měla možnost navštívit místo, kterému se mnozí lidé vyhýbají obloukem. Byla jsem v pitevně. Pokud je mezi vámi nějaký medik, co si čte tento článek, asi apaticky přežvykuje a kroutí očima. Nicméně pro mě osobně to byl nesmírně fascinující zážitek a ráda bych se o něj s vámi podělila.

Dokud se ještě držíte okna…
Možná už mi učení na zkoušku z předmětu dějin psychologie trochu leze na mozek, ale jeden z těch velevážených pánů (na jehož jméno si v tom guláši ostatních jmen nevzpomenu) kdysi prohlásil něco ve smyslu, že očekávání něčeho nepříjemného bývá často horší než nepříjemnost samotná (vzpomněla jsem si - byl to Rousseau!).
Když jsem vstoupila do prostor lékařské fakulty a viděla tolik lidí v bílém, mírně se mi stáhlo hrdlo. Proboha, vždyť tam budou opravdová lidská těla. Budou tam lidé, kteří jednou byli jako já .. jako mí spolužáci .. jako všichni ti medici v bílém. Posadila jsem se do rohu místnosti a pohrávala si s gumovými rukavicemi. Tehdy jsem si říkala, že by možná bylo lepší z nich nafouknout balónek a ztratit se. Po krátkém úvodu jako "nesmíte tam fotit ani žonglovat s mozky" jsme se přesunuli do malé místnosti před pitevnou. Cítila jsem se jako sebevrah držící se okenní římsy… co přijde teď? Netušila jsem, co čekat.

Toho se nedotknu ani za zlaté prase…
…byla první myšlenka, když jsem spatřila paži a nohu v celé jejich délce oddělené od těla. Jen tak bezvládně ležely na stole. V učebnicích vám sice ukážou krásné, někdy i relativně realistické, nákresy končetin, ale tahle měla nalakované nehty. Měla otlačeninu na palci. Bývala to lidská bytost. Žádný model, ani kus plastu. Při pohledu na jednotlivé orgány už ten pocit "lidskosti" nebyl tak intenzivní - prostě orgány v nálevu - asi nic převratného. Nejzvláštnější pocit byl, když nám vyučující odhalil muže, ležícího na zádech s otevřeným okem. Ležel s rukama podél těla a odklopeným hrudním košem. Všechny orgány byly vidět a byly na svém místě. Děsil mě ten prázdný pohled skoro už vyschlého oka a pootevřené rty. Hleděli jsme do rozpáraného břicha, ale já jsem měla stále nutkání koukat se tomu muži do tváře.

Necitlivka?
Když náš vyučující pokládal konzervovanou hlavu s podélným průřezem podél nosu do kovové nádoby na stole, studenti stojící poblíž ucouvli minimálně o dva kroky. Řekl nám, že si teď můžeme těla a orgány prohlédnout sami - dotknout se jich, potěžkat si je, popřípadě je různě rozevřít a nehlédnout do nich. Stála jsem s kamarádkou u krásného hnědého mozku (opravdu učebnicový exemplář) a přemlouvala se k letmému dotyku. Probudila se ve mně jakási vlna "cynismu" (nevím, jak jinak bych to nazvala) a popadla jsem celý mozek do rukou. Přejížděla jsem palci po jednotlivých rýhách a nerovnostech. Bylo to … zajímavé. Bylo to tak zajímavé, že jsem se odvážila potěžkat si i onu amputovanou nohu, srdce, ledviny, žaludek, plíce, pohlavní orgány … v podstatě všechno, co vás napadne. Někteří postávali uprostřed místnosti a hleděli okolo, někteří odcházeli s nevolností, někteří jen zaujatě koukali na ležící preparáty, já jsem fascinovaně zírala na všechny ty živé-neživé věci ve svých rukou.
Později jsem v "patologickém muzeu" poslouchala své spolužáky, jak si vzdychají nad nenarozenými embryi v nálevech a mrtvých dětech za výlohou. Asi jsem ledová královna, ale smutek to ve mně nevzbudilo. Možná ten ležící muž s otevřeným okem, ale nenarozené plody ve mně neprobudily soucit ani odpor. Naopak mi to přišlo pozoruhodné na pohled.

Přehodnocení priorit?
Ačkoliv zápach konzervantů a mrtvých těl budu z rukou smývat ještě několik dnů, musím říct, že jsem moc ráda, že jsem dostala takovou neopakovatelnou příležitost. V letním semestru se na toto místo budu muset vrátit, i když by mi to asi jednou bohatě stačilo, tak třeba časem poreferuji o tom, jaké bylo tento zážitek zopakovat.
Důvod, proč tohle všechno píšu, není pouze o tom popsat, jaké je to pracovat s mrtvým tělem. Píšu to také proto, že ona zkušenost ve mně zanechala hromadu zvláštních myšlenek. Jelikož jsem na blog poslední dobou nepřispívala, nemohli jste se dozvědět, že jsem se zhruba před měsícem stala vegetariánkou (ale to až v jiném článku). Když jsem viděla ležet lidské maso na kovových stolech, přišlo mi, že tam leží hovězí. Vypadalo tak jak na pohled, tak i na dotek. Zdá se mi zvláštní, že spousta lidí bez problémů jí maso, ale pohled na lidské ostatky jim přijde nechutný. Je to divné, ač do určité míry pochopitelné. Jen mi to přišlo jako zajímavá myšlenka :).
Co ve mně tato návštěva zanechala primárně, je jakési přehodnocení vlastních postojů. Ta těla tam jen tak ležela. Prázdná. Nehybná. Mrtvá. Ráda bych proto ocitovala kousek textu jedné ze svých oblíbených písniček, a to "Nejsme příliš mladí na to, abychom umřeli?" … Nejsme tu věčně a nikdy nevíme, kdy přijde náš čas. Bereme žití příliš automaticky. A tím se dostávám k samotnému názvu této písně a zároveň k "moudru na závěr", kterým bych se ráda řídila do konce svého (dlouhého?) života -

- Carpe diem.

Vaše CONEJA ;)

Green Day POWER ♥

27. října 2016 v 19:25 | Coneja |  Nesmysly
Zdravíčko, milí conejáci :))!

Velice mě překvapilo, jak pozitivní ohlas měly minulé kresby, které jsem zveřejňovala :). Na kolejích jsem se po večerech trochu nudila a v uších mi zrovna zněly úžasné písničky mé naprosto nejoblíbenější kapely Green Day, kterou poslouchám snad už od základky.

Jelikož je Billie Joe taková moje platonická láska (a jsem aktivní stalker jeho instagramu), rozhodla jsem se, že seberu odvahu a ztvárním tuto skvělou kapelu do svého skicáku :). Doufám, že se vám kresby budou líbit! :)


Toto je poprvé, co jsem kreslila osobu (Mika Dirnta), která nemá jen tmavé vlasy. Je pro mě mnohem jednodušší totiž všechno začmárat černou :D, ale on měl dle předlohy melír. Taková menší výzva ;).

Jednoho krásné dne Billie zveřejnil tuto fotku na svém Instagramu a já se do ní okamžitě zamilovala (už dřepí na mé tapetě na telefonu :D). Sice jsem asi nevystihla ty odevzdané oči, ale snažila jsem se, co to šlo!


Toto je ve skutečnosti první kresba Green Day, kterou jsem namalovala. Omlouvám se za linkovaný papír, ale přepadla mě tak velká touhla kreslit a zrovna jsem u sebe neměla nic jiného :D.

Znáte kapelu Green Day?
Posloucháte jejich hudbu?
Máte svého oblíbeného člena kapely?
Líbily se vám kreby? Která nejvíc? :)