Nový kabát

7. prosince 2017 v 14:39 | Coneja |  Informace
Zdravíčko, milí conejáci,


Dlouho jsem přemýšlela, čím novým bych přispěla. Když už mě nenapadla žádná smysluplná slova, nebo jednoduše nic, co bych chtěla publikovat, řekla jsem si, že aspoň obnovím onen tři roky starý design. Někomu se možná jednodušší verze líbila více, ale tohle jsem momentálně já. Rozpolcená holka s modro-růžovou hlavou, co hledá radost v hudbě a kreslení. Tak doufám, že mě přijmete takovou, jaká jsem.

Doufám, že se brzy objevím s nějakým novým příspěvkem (snad i delším než je tenhle). Požádám vás jen, každý jednotlivý obrázek jsem si tvořila sama, proto to prosím respektujte a neberte mi je :).

Chtěla bych moc poděkovat mnohým z vás blogerů i neblogerů, kteří mi neustále posíláte e-maily plné lásky a podpory. Nechci tu vypisovat konkrétní jména, je to přeci jen osobní záležitost. Oni sami vědí, že o nich mluvím. Děkuji. Pomáháte mi vstát z postele každý den.

Užijte si nového kabátu, doufám, že vydrží a že se vám bude líbit :).

Vaše CONEJA
 

Má bublina je destruktivní

23. října 2017 v 10:01 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Tak jo, jsem hrozná.
Nevím, co se to se mnou děje, ale kdykoliv mám pomyslet jen na nějakou droboulinkou činnost, udělá se mi zle. Včetně psaní článků na blog, tak se předem velice omlouvám, že se ozývám až skoro po dvou měsících.
Mimochodem - ahoj.


Když si tak pročítám staré články svého blogu, docela mi ta stará Coneja chybí. Ta, která se snažila být vtipná, dělat lidem radost a měla vždy rukáv plný zajímavých věcí ze svého života. A když zrovna super zajímavé nebyly, tak z nich dokázala vytvořit něco čitelného. Jenže co teď?

Určitě znáte z amerických filmů takové ty stařičké paní s kočkou na klíně, co sedí doma v absolutní tmě, protože dům mají zaskládaný věcmi, kterých se nedokáží zbavit. A z ponurého zákoutí hradeb z nepořádku vykukuje blikající světlo televize, u které ta paní sedí v křesle (s tou kočkou, chápeme). A vlastně z toho křesla nevstává. Už ani pomalu nejí a usíná jen na onom místě.

Tak podobně depresivně teď vypadá můj život. Ačkoliv nejsem starší dáma, co chorobně hromadí věci a kouká na televizi. Žiju v bublině. A tou bublinou je byt mých rodičů. Možná můj pokoj. Nebo jen moje postel? Jsem v ní prakticky nonstop.

Když jsem chodívala na gympl, říkávala jsem si, jak fajn by to někdy bylo. Víte, prostě mít nějakou dobu volno, být v klidu doma, nestresovat se povinnostmi a dělat jen to, co chci já sama. Ale není to taková idylka, jak to vypadá.
Mám v podstatě strach opustit svou bezpečnou zónu - svoji postel. Když jsem letos cestovala, nebyla jsem poznávat krásy světa, ale utíkala jsem daleko od problémů. Ani deset tisíc kilometrů od domova mě nezachránilo. A teď jsem zpátky v ní. A vždycky jen na chvíli vylezu a zase zpátky rychle dovnitř. Chrání mě od okolí, ale zároveň mě ničí. Jsem v ní sama, bezmocná, s výčitky svědomí a záchvaty sebenenávisti.


A teď jen čekám. Jestli se dokážu zachránit, anebo mě zničí úplně.

Narozeniny

7. září 2017 v 19:38 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko milí conejáci,

Nerada to přiznávám, ale za posledních několik měsíců se tento blog stal ze stránky plné humoru a abstraktního přemýšlení, které má "pohladit vaše duše", jen snůška smutku a špatné nálady. Na druhou stranu, je pro mě náročné psát vesele, když se tak sama necítím.

Nicméně nastal den - 5. září - kdy jsem se stala zase o rok starší a přijde mi docela na místě, abych se k této události nějak vyjádřila. Nebo minimálně informovala čtenáře o aktuálním stavu … tak nějak všeho.

Spojené státy
Hehe, nestěhuju se. Každopádně jsem momentálně za velkou louží, proto teď nevychází žádné články (tento je výjimkou ;)). Jsem tu s Grúfem na tři týdny a já tu rychle něco ťukám na jeho notebooku. Ačkoliv je tu nádherně, dostihla mě nějaká angína, a tak dnes celý den ležím v posteli u hostitele a snažím se dát dohromady. Grúf se zase osypal červenými flíčky, takže jsme docela vtipná dvojka.

Home, sweet home
Za necelý týden se vracím zpátky do Česka. Doufala jsem, že si trochu oddechnu od všech těch aktivit, které zahrnuje cestování, ale hned po příletu mě čeká nová práce. Budu vést kroužek kreslení pro děti. Ano. Já. Já a děti. HA! To bude legrace. Doufám, že mi ta malá stvoření nesežerou všechny nervy a já nedostanu vyhazov. Nicméně pointa je - po tři čtvrtě roce začínám něco dělat. Mám docela strach, ale na druhou stranu se cítím připravenější, než před tím tři čtvrtě rokem. Bůh se mnou.

Šílená hlava
Možná už váš nebaví neustále číst o mých psychických problémech, ale bohužel je to stále součást mě a článek by byl neúplný, kdybych se o aktuální situaci vůbec nezmínila.
Mám strach. Do školy se vracím někdy v lednu nebo v únoru, což je zatraceně blízko. Přijde stěhování, samostatnost, povinnosti a studium. Za celou tu dobu, co jsem doma, jsem do školy neudělala absolutně nic. Pořád jsem si říkala, jak je teď důležité se soustředit na svoje zdraví a zvládání základních životních situací, ale škola se blíží - to je prostě realita. Mám husí kůži z představy, že se zase vrátím do studentského života. Jak jsem to proboha před rokem zvládala?
Proto jsem se rozhodla najít si aspoň na ten půl rok práci. Sice mě bude okrádat o čas, který bych se mohla věnovat přípravě do školy (ale jak jsem zjistila, stejně ho jenom prokrastinuju), ale aspoň mě to donutí zase trochu normálně fungovat. A třeba ten nástup pak nebude tak hrozný.

Doufám, že jsem vás aspoň trochu potěšila tím, že tento článek není plný neštěstí a zároveň, že jsem vám dala trochu naději, že to tu třeba nějak ještě bude fungovat (odcházet z blogu se mi totiž vůbec nechce :)). Mějte se krásně!


Vaše CONEJA ;)