Narozeniny

7. září 2017 v 19:38 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko milí conejáci,

Nerada to přiznávám, ale za posledních několik měsíců se tento blog stal ze stránky plné humoru a abstraktního přemýšlení, které má "pohladit vaše duše", jen snůška smutku a špatné nálady. Na druhou stranu, je pro mě náročné psát vesele, když se tak sama necítím.

Nicméně nastal den - 5. září - kdy jsem se stala zase o rok starší a přijde mi docela na místě, abych se k této události nějak vyjádřila. Nebo minimálně informovala čtenáře o aktuálním stavu … tak nějak všeho.

Spojené státy
Hehe, nestěhuju se. Každopádně jsem momentálně za velkou louží, proto teď nevychází žádné články (tento je výjimkou ;)). Jsem tu s Grúfem na tři týdny a já tu rychle něco ťukám na jeho notebooku. Ačkoliv je tu nádherně, dostihla mě nějaká angína, a tak dnes celý den ležím v posteli u hostitele a snažím se dát dohromady. Grúf se zase osypal červenými flíčky, takže jsme docela vtipná dvojka.

Home, sweet home
Za necelý týden se vracím zpátky do Česka. Doufala jsem, že si trochu oddechnu od všech těch aktivit, které zahrnuje cestování, ale hned po příletu mě čeká nová práce. Budu vést kroužek kreslení pro děti. Ano. Já. Já a děti. HA! To bude legrace. Doufám, že mi ta malá stvoření nesežerou všechny nervy a já nedostanu vyhazov. Nicméně pointa je - po tři čtvrtě roce začínám něco dělat. Mám docela strach, ale na druhou stranu se cítím připravenější, než před tím tři čtvrtě rokem. Bůh se mnou.

Šílená hlava
Možná už váš nebaví neustále číst o mých psychických problémech, ale bohužel je to stále součást mě a článek by byl neúplný, kdybych se o aktuální situaci vůbec nezmínila.
Mám strach. Do školy se vracím někdy v lednu nebo v únoru, což je zatraceně blízko. Přijde stěhování, samostatnost, povinnosti a studium. Za celou tu dobu, co jsem doma, jsem do školy neudělala absolutně nic. Pořád jsem si říkala, jak je teď důležité se soustředit na svoje zdraví a zvládání základních životních situací, ale škola se blíží - to je prostě realita. Mám husí kůži z představy, že se zase vrátím do studentského života. Jak jsem to proboha před rokem zvládala?
Proto jsem se rozhodla najít si aspoň na ten půl rok práci. Sice mě bude okrádat o čas, který bych se mohla věnovat přípravě do školy (ale jak jsem zjistila, stejně ho jenom prokrastinuju), ale aspoň mě to donutí zase trochu normálně fungovat. A třeba ten nástup pak nebude tak hrozný.

Doufám, že jsem vás aspoň trochu potěšila tím, že tento článek není plný neštěstí a zároveň, že jsem vám dala trochu naději, že to tu třeba nějak ještě bude fungovat (odcházet z blogu se mi totiž vůbec nechce :)). Mějte se krásně!


Vaše CONEJA ;)
 

Pocity

7. srpna 2017 v 11:43 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko milí conejáci,

Článek o sebepoškozování jsem už jednou napsala. Nicméně ráda bych se k tomuto tématu vrátila trochu jinou formou.
V prvním článku jsem rozebírala možné důvody, proč si lidé ubližují. Dneska bych se chtěla věnovat emocím, které je k tomu vedou a popsat i průběh takového stavu.
Moje terapeutka mi dala za úkol psát si, jak se během stavů úzkosti nebo deprese cítím. Napadlo mě, že kousek mých poznámek zveřejním. Je to takový malý experiment.

Jen vás žádám - je to velice osobní záležitost. Ano, je mým rozhodnutím, že tento článek zveřejním, ale prosím vás, pokud se budete chtít k onomu tématu vyjádřit, zkuste to prosím citlivě.

4. 8. 2017
22:47
Cítím se osaměle. Rodiče jsou každý jinde - táta odjel na chatu, máma spí - je nemocná. Celý den jsem o ni pečovala, jsem unavená. Přestávám cítit. Všude po těle je jen vnitřní bolest a napětí.

22:53
Pořezala jsem se. Zpočátku jsem jen odřízla stroupky starých ran a sledovala, jak krvácí. Nebylo to dostatečné. Žiletkou jsem se řízla do zápěstí - jen lehce. Jsem klidnější.

23:05
Pustila jsem si písničku, u které jsem věděla, že mě rozesmutní. Chci to dostat ven, ale nejde mi to. Nemůžu. Ukápla mi jen jedna slza, víc jsem necítila. Rozbalila jsem novou žiletku - ostřejší. Párkrát jsem se řízla do stejného místa - těsně pod konec dlaně (dá se docela dobře skrýt). Rána je už trochu zanícená z minula, je červená a horká. Ukáplo trochu krve. Ústy jsem zastavila krvácení. Bolí to jen trochu. Ráda bych se řízla jinam - třeba do předloktí - a víc, ale bojím se, že to někdo uvidí.

23:28
Nemůžu to zastavit. Nic mi nepomáhá. Poslouchám hudbu, čmárám na papír. Napsala jsem i pár kamarádům, ale nikdo se neozval. Potřebuju brečet, ale nedokážu to.

23:34
Jedna kamarádka odepsala. Řekla jsem jí co se děje. Třesu se.

23:46
Znovu jsem se řízla. Začala jsem trochu brečet.

00:12
Brečím. Mám chuť utéct z domu a ublížit si. Přemýšlím o sebevraždě. V hlavě se mi rodí plán. Chci odejít k řece, kterou máme kousek od sídliště. Opít se, pořezat se a vykrvácet. Chci to skončit. Bolest je příliš silná. Řežu se víc. Pořád pod dlaň. Skoro to nebolí, a proto řežu hlouběji.

00:37
Napsal mi kamarád. Vyděsila jsem ho. Cítím se strašně provinile. Poslal mi písničku, kterou složil. Poslouchám ji. Brečím víc, protože je smutná.

01:03
Oba přátele jsem odehnala. Cítím se jako ukňouraný kus blbce. Mám pocit, že je otravuji uprostřed noci. Řekla jsem jim, že je mi už líp a že půjdu spát. Mám strašné výčitky svědomí za to, že jsem je obtěžovala. Přestávám plakat.

01:24
Nemohu usnout. Bolí mě hlava a pálí mě rána na ruce. Začínám mít strach. Co když si toho zítra někdo všimne? Zkouším najít polohu ruky, kdy bude rána nejméně nápadná. Jsem nervózní. Vstanu a snažím se najít nejpevnější náramek, který nesklouzne. Nemohu ho nosit, bylo by to moc nápadné. Začnu plánovat výlet na zítra, abych si náramek mohla obléknout. Kdybych ho totiž nosila doma, rodičům by došlo, že něco skrývám. Venku bude působit jen jako módní doplněk.

02:14
Jsem vyčerpaná.

V pasti

18. července 2017 v 13:41 | Coneja |  Téma týdne

Zdravíčko milí conejáci,

Zaujalo mě nové téma týdne a ráda bych se s vámi podělila o problém, který v mojí hlavě leží už týdny. V čem mě omezuje moje nemoc? Vy, co chodíte na můj blog pravidelně, víte, že už delší dobu bojuji s "panicko-depresivní poruchou". V psychologii či v psychiatrii to ovšem funguje tak, že průběh jednotlivých onemocnění probíhá u každého dost odlišně. Není to jak v klasické medicíně, kde když máte zlomenou nohu, tak ji máte .. prostě zlomenou.
Píšu tento článek proto, že vám chci nastínit, které věci v mém životě fungují jinak, právě kvůli tomuto onemocnění.

1) Telefonování

Mluvím hlavně tedy o telefonování s cizími lidmi. Nikomu asi nepřijde divné si zavolat taxi nebo si objednat pizzu. Nicméně pro lidi s úzkostmi je telefonování obrovské peklo. Stáhne se vám žaludek do velikosti lískového oříšku, zrychlí se vám dech a potíte se už ve chvíli, kdy opačná strana zvedne sluchátko. Kdykoliv mi někdo řekne "nepiš tam mail, to ti neodpoví - radši tam zavolej", už běžím pro léky na uklidnění.

2) Neporozumění druhých

Tento bod je asi jeden z nejdůležitějších. Když se něčeho bojíte a někdo se vás zeptá čeho, většinou řeknete na zdi je pavouk, zítra mám test z matematiky nebo až přijdu domů, máma mě pěkně seřve. Nicméně u lidí s úzkostnou poruchou je tento pocit trvalý a bez zjevného důvodu. Ostatní se vyptávají, co se děje, z čeho máš strach… Často vás obviňují, že jim něco tajíte, nebo nechcete říct, ale prostě a jenom nevíte. Tyto pocity přicházejí samy. To tak jednoduše prostě je.

3) Samota

Když trpíte depresemi nebo úzkostmi, působíte na okolí často negativně. Myslíte na smrt, na to, jak je svět zkažený a zlý. A lidé kolem vás jen mávají rukou s nejpříšernější větou, která snad existuje, a to "nemysli na to". Jako bych mohla přestat.
Člověk se tak často dostává do izolace, protože nejste ten veselý a zábavný společník, který plácá své kamarády do zad a srší dobrou náladou. Můžete jen ležet v posteli a plakat. A někdy už ani to ne.

4) Trýzeň už od rána

Je to jako bolest hlavy. Když spíte, necítíte ji. Jakmile se ovšem vzbudíte, bodá vás a nedokážete na ni přestat myslet. Je s vámi všude, obtěžuje vás a vy do sebe cpete léky, abyste si aspoň na chvíli ulevili a dokázali se soustředit.
Nedokážete říct, co by vám udělalo radost, nechce se vám nic. Všechny vaše koníčky vás najednou přestaly bavit a jste nesmírně unavení. Cítíte se, jako by vás přejel parní válec. Váš mozek vás opustil a bolest se vám rozlévá po celém těle. A nemizí. A takto po celý den, každý den… a někdy je to lepší, někdy to vypadá, že už by mohla zmizet, ale ona .. se vrátí.

5) Vnitřní rozpolcenost

Deprese na vás dopadá a nemáte chuť žít. V hlavě se vám rodí plány, jak ukončit svůj život, který vás přestal téměř úplně naplňovat. Nemáte sílu bojovat a chcete to všechno vzdát. Úzkost vás ale naopak plní strachem a výčitkami. Raním všechny okolo, bojím se, že můj čin bude mít hluboké následky, co je po smrti, co když je to moc definitivní? Myšlenky na vás útočí z obou stran a každá se vás snaží přetáhnout na svojí stranu. A vy jen křičíte. Uvnitř.

6) Záchvaty paniky

Jak taková panická ataka vypadá, jsem vám již popsala v jiném článku. Problém je, že může přijít kdykoliv. Bojíte se už předem. Je to strach ze strachu. Můžete klidně řídit na dálnici, můžete zrovna mluvit před stovkou posluchačů, stát se to může kdykoliv. Bojíte se vůbec vyjít ven mezi lidi, což vás opět odsuzuje k samotě.

7) Dlouhé rukávy

Poslední položku na seznam uvádím oblečení. Je to spíše taková kosmetická záležitost, ale je tu. Stydím se za své jizvy na rukou. Moc se za ně stydím. když už na sebe musím v 35ti stupňovém vedru nasadit tričko s krátkým rukávem nebo nedej bože plavky, je to víc než jen nepříjemné. Takže nejraději všude chodím ve svetru. A proto mi to léto taky začíná pěkně lézt na nervy.

Možných omezení bych našla asi ještě víc, ale nechci článek zbytečně natahovat. Doufám, že jste si udělali trochu obrázek o tom, co všechno můžou úzkosti a deprese způsobovat. Nikomu z vás bych nepřála si to zažít :(.

Dneska se loučí,

Vaše CONEJA


Téma týdne: Kdybych tak mohla změnit svůj život