Caitlyn 4

25. prosince 2014 v 9:50 | Coneja |  Caitlyn


Opět je čas fotit a psát, a to znamená, že tu máme další díl Caitlyn! :)


"Co prosím?" Vyděsila jsem se. Možná nemám minulost, ale nevěřím tomu, že bych někdy někoho zabila.
"Okamžitě pojďte se mnou. Kdo je ten hoch?" Popadl mě za zápěstí a vláčel dolů k autu.
"Eh, je to můj přítel." Vyhrkla jsem ze sebe. Policista se na mě nevěřícně podíval.
"Fajn, ten zůstane tady, jdeme!" Myslela jsem, že mi tu ruku rozdrtí.
"Jsem skoro nahá, nemohla bych se alespoň obléknout?" Bylo mi trapně a měla jsem strach.
"V autě něco je, i na to jsme připraveni." Když přese mě natáhl triko a strčil mě do auta, cítila jsem se hrozně. Chtělo se mi brečet. Nevěděla jsem, co je s mámou, co bude s Frankem a hlavně co bude se mnou. Nemám nejmenší šanci se nijak bránit.
Celou cestu jsem zírala na policistu. Jakmile jsme dorazili ke stanici, popadl mě za ruce a odtáhl do vyjednávací místnosti. Posadil mě na židli a na chvíli zmizel. Všude bylo prázdno. Okolo mě se tísnily čtyři bílé stěny a jediné co se na nich mohlo považovat za ozdobu, bylo velké zrcadlo. Bylo mi jasné, že zde nejsem sama.
"Takže Caitlyn Wrecková. Nebo spíše Caitlyn DeBoorová?" Řekl policista vcházející do dveří. Zavřel za sebou a posadil se naproti mně.
"Prosím?" Podívala jsem se na něj překvapeným pohledem.
"Nesnáším tohle divadlo, takže to rovnou přeskočíme. Máme Vás, přestaňte se konečně tvářit, že se nic neděje a hned mi vyklopte všechno, co víte." Jeho hnědé oči mě propalovaly skrz na skrz. Vůbec jsem netušila, o čem mluví, a začala jsem si uvědomovat, že tohle není vtip.
"Nevím, o čem to mluvíte." Mlčel a zvedl se ze židle. Chvíli se procházel po místnosti a posadil se z boku na stůl.
"Tak ještě jednou, slečno DeBoorová."
"Neříkejte mi tak, jsem Wrecková." Ohradila jsem se.
"Tak dost! Mám plné zuby té přetvářky! Mluvte, jinak Vás odsud nepustím!" Třískl rukou do stolu tak silně, až mi přestala na chvíli kolovat krev v žilách.
"Nevím, co Vám mám říct, nic si nepamatuju. Mám retrográdní amnézii, zjistěte si to." Hlas se mi chvěl, oči se mi plnily slzami. Policista se přesunul na své místo a začal si pročítat papíry, které měl s sebou.
"O tom tu nic nemám," zmírnil, "tak mluvte alespoň o tom, co víte."
"Před sedmi měsíci jsem utrpěla vážné trauma, nepamatuju si nic z toho co se dělo předtím. Nevím, co se stalo, moje matka o tom hovořit nechce, sama mám problémy s komunikací s lidmi. Pracuju jako servírka v kavárně Petit gâteau, možná tam Vám pomohou. Retrográdní amnézie se vyznačuje tím, že jsem zapomněla vše, co se stalo před traumatem, žiju v podstatě jenom sedm měsíců." Hleděla jsem policistovi upřeně do očí. Sklopil hlavu a sebral svoje papíry.
"Ještě to prověříme, zatím budete muset zůstat tady." Odešel z místnosti a do dvou minut mě vedl někdo jiný do vazby.
Bylo to odporné. Prázdná místnost s dvěma židlemi a pisoárem na stěně vyhlížela jako z hororu.
"Tak to znáte, slečno, 48 hodin a uvidí se, přeju dobrou noc." Řekl policista a zamknul za mnou dveře. Byla mi hrozná zima. Oblečení, které jsem dostala v autě, vůbec nehřálo a nikde nebyla ani postel, do které bych se mohla uvelebit.
Různě jsem se kroutila, snažila se židle srazit k sobě, abych se alespoň na chvíli mohla natáhnout, ale bylo to marné. Nakonec jsem si lehla na prochladlou zem. Ležela jsem na zádech a zírala do blikající zářivky. Myslela jsem na ten krásný večer s Frankem. Vzpomínala jsem na to, co říkal, a na to, co se dělo. Slzy mi lemovaly okraje očí, konečně jsem něco prožila, konečně jsem měla nějakou vzpomínku. Usmála jsem se a oči zavřela, chlad z podlahy mě objal okolo těla, ale já jej vnímala jako Frankovy dlouhé paže.

Nevím, kolik mohlo být hodin, ale zanedlouho mě probraly kroky blížící se ke dveřím. Dovnitř rázně vstoupil další policista, ale nebyl to ten stejný, který mě přivezl sem. Všimla jsem si velkého tetování na pravé ruce. Vyděsila jsem se. Nevím, proč mě přepadla taková hrůza, chtěla jsem začít křičet.
"Pojď se mnou." Zavelel muž a jeho hlas byl ostrý a chladný. Zapíchalo mě v uších, jenom když promluvil. Procházeli jsme celou budovou neskutečně dlouho. Míjeli jsme prázdné místnosti, nikde nebyla ani noha. Došli jsme k velkým kovovým dveřím a v tom jsem ucítila za krkem obrovskou ránu.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Al* Al* | Web | 25. prosince 2014 v 11:50 | Reagovat

Jee urxite si tvuj komix prexru! Od zacatku vsechny dily sz vecer! Ted na komix nemam cas :( dlibuju napisu nazor :) jinak jee mas fajne :) takymam zdrcadlovku a chtelo by to lepsi objektiv ale to si budu prat na pristi vanoce :P jaky mas fotacek?

2 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 25. prosince 2014 v 11:59 | Reagovat

[1]: Děkuju :) já nikoho nechci nutit, tak nemusíš, ale díky, jsi hodná :).. Mám Nikon D3100 :)

3 Killing Happyness Killing Happyness | Web | 25. prosince 2014 v 14:52 | Reagovat

celé jsem to přečetla doslova jedním dechem. Vážně zajímavý nápad a těším se na pokračování :)

4 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 25. prosince 2014 v 17:33 | Reagovat

[3]: Děkuju moc, budu se snažit díly dávat alespoň obden :))

5 bffzazitky bffzazitky | E-mail | Web | 30. prosince 2014 v 12:25 | Reagovat

Ahojky pořád tě sledujeme máš opravdu krásný blog a dovolili jsme si, že tě v nešem článku doporučíme na sledovanost už nám někdo napsal i komentář, že se jí tvůj blog líbí stejně jako nám. Už jsme si přečetli skoro celý tvůj blog :-)

6 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 30. prosince 2014 v 17:01 | Reagovat

[5]: Páni, to jsem ani nečekala :) .. Děkuji vám moc i za krásný článek, který jste o mě napsaly. Určitě se o vás zmíním a opět vřelé díky! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama