Půl roku trápení

27. ledna 2015 v 20:54 | Coneja |  Názory

Zdravíčko, milí conejáci :),
V článku - Inspirace, ty mrcho jedna podšitá - jsem vás žádala o radu a o několik témat, která by vás třeba zajímala v mém podání :). Stále mi k tomuto článku můžete psát své nápady a komentáře :). Zároveň jedna (má vcelku oblíbená ;)) bloggerka - Cherry Angela - mě zaujala svým přáním o nějaký vážnější názorový článek. Jelikož je můj blog založen spíše na humorných událostech, řekla jsem si, že nápady spojím dohromady a tedy bych vám chtěla popsat svůj okamžik v životě, kdy jsem uvažovala o sebevraždě.

Humor, láska a žal jsou jedním pocitem, ale v jiné modifikaci
Ačkoli se vám to možná může zdát nepředstavitelné, přesvědčím vás svým příběhem o tom, že tyto pocity od sebe dělí opravdu jen tenoučká hranice.
Všechno to začalo, když mi bylo asi 12 let. Nastoupila jsem zrovna na gymnázium do prvního ročníku. Puberta se mnou cloumala už tehdy, a tak jsem jako většina dívek v tomto věku chodila s kamarádkami po obchodech, zbožňovala High school musical a zidealizovaného Zaca Efrona, pokojíček jsem měla obsypán plakáty známých celebrit, bravíčka se mi hromadila ve skříni a na stole se mi válela nevkusná a příšerně růžová líčidla. Sice se trošku za toto období stydím, ale všichni jsme byli malí ;).
Ale zpátky k mé myšlence. Na nové škole jsem poznala velice zajímavého pana profesora. Popisovala jsem ho, jako tajemnou osobu v jednom z článků tématu týdne. Jako trhlá puberťanda jsem si z něj z nějakého nepochopitelného důvodu začala s kamarádkami dělat legraci a poukazovala na jeho osobitý styl a eleganci. Tehdy mi to přišlo jako ohromná zábava. Možná za tohle mě příroda nemilosrdně potrestala.
O rok později se tento "posměch" transformoval do jakési prapůvodní podoby platonické lásky. Každopádně v počátcích jsem to jaksi nezaznamenávala. Začal mi připadat zajímavý, než směšný, okouzlující, než divný a neuvěřitelně fascinující. Okolo třináctého roku jsem ho začala vnímat z trošičku jiného úhlu. Vnímala jsem totiž i jeho mužnou část, ale nedokázala jsem v tomto věku takovéto pocity identifikovat. Díky němu jsem si vytvořila ideální obraz muže, který mě přitahuje. Možná je to dobře, nebo bych snad na do smrti zůstala na zmakeupovaných křečovitých hvězdičkách z Disney channelu (dříve Jetixu)?

Rebelka jako vyšitá
V té době mi tak nějak postupem času začalo docházet, že už neprozkoumávám internet s jeho jménem, proto, abych to co nejrychleji poslala kamarádkám pro zasmání, ale proto, že k němu něco cítím. Jako obranný reflex se u mě vyvinula typická forma "rebelie" .. Začala jsem se seznamovat se staršími spolužáky, tahala jsem se s různými pochybnými opileckými partičkami, lhala jsem rodičům, zhoršily se mi známky a nevlastní sestře jsem na prázdninách kradla cigarety. Dokonce jsem si našla i prvního kluka. Uvnitř sebe jsem ale věděla, že to nejsem já, že je to jen jakýsi mechanismus, který se brání tímto připitomělým chováním na neznámou situaci. Bohužel problémy se stupňovaly. Máma mě nutila do doučování, partičky chtěly začít experimentovat s drogami a mé lži byly čím dál tím průhlednější. Jednoho večera jsem se zamyslela, chtěl by muž, jako byl on dívku, která se chová tímto způsobem? Zarazila jsem se a utnula veškeré procesy, které touto dobou probíhaly. Se svou první láskou jsem se rozešla a chtěla jsem se oddat jenom záhadnému panu profesorovi. Rebelka ve mně byla zničena.

Otočka o 180° stupňů
Sice se nic nemá přehánět, ale v tom okamžiku uvědomění se ve mně veškeré názory a vjemy otočily. Z prolhané rebelky se stala spořádaná holčička nejmravnějšího druhu. Chodila jsem domů v sedm, dobrovolně. Známky jsem vyladila téměř všechny na výbornou a den, co den jsem hodiny seděla nad učením. V této době mi mohlo být něco kolem čtrnácti let. Ztratila jsem také hodně kamarádů - všichni si na mě ukazovali jako na "šprtku" a konverzovali se mnou jenom v případě, že potřebovali opsat úkol, udělat referát, nebo si sehnat materiály na písemku. Byla jsem opravdu hodně nešťastná. Měla jsem pokřivenou důvěru svých rodičů, neměla jsem svou vysněnou lásku a hlavně to, co potřebují mladí lidé nejvíce - přátele. Ve škole jsem trávila přesčasy. Chodila jsem tam, když se otvíralo a odcházela, když se zavíralo. Byla jsem tam asi od půl sedmé do půl páté .. což je v přepočtu deset hodin. Celých těch deset hodin jsem tam proseděla jenom proto, abych ho mohla aspoň na pět minut za celý den vidět.

Nepopsatelná úleva
Když jsem překročila hranici svých patnáctin, rozhodla jsem se zatočit se svým trápením. Jednoho dne, mám dojem, že to bylo někdy v říjnu, jsem se postavila před kabinet matematiky. Ruce se mi třásly a bála jsem se, jako nikdy v životě. Zastavila jsem jednu ze svých spolužaček, která zrovna procházela kolem a řekla jí: "Neptej se mě proč, ale jenom mi řekni, že to zvládnu a že se nemám čeho bát." Na tahle slova do smrti nezapomenu. Spolužačka byla lehce vyvedena z míry, ale souhlasně přikývla a podpořila mě v mém bláznivém nápadu. Zabouchala jsem na dveře a v ten moment se mi zatmělo před očima, a to doslova. Stála jsem přede dveřmi jako přibitá, měla jsem tolik vteřin na to, abych utekla, ale já viděla jenom černo, než se přede mnou zjevil on - můj dokonalý pan profesor. Třásla jsem se, ale moje odhodlání bylo silnější. Vyjádřila jsem mu svoje city a sekundy, které prolínaly čas mezi mým vyznáním a jeho odpovědí mi připadaly neskutečné. Zachoval si kamennou tvář a přikývl hlavou. Řekl něco ve smyslu, že to chápe a že se tohle občas stává, ale že s tím nemůže nic dělat. Rozumný to muž. Když jsem odešla zpátky do třídy, nahrnuly se mi slzy do očí, ale nebyla jsem smutná. Hrozně se mi ulevilo a dva roky toužebného zírání na chodbách se odplavily pryč.

Promiskuita a zlomená duše
Bohužel odmítnutí bolí, a když je člověk sám, bolí ještě mnohem víc. Opět se u mě vyvinul další obranný mechanismus - promiskuita, a to byl ten nejhorší půl rok v mém životě. Začalo to zcela nevinně. Poznala jsem jednoho vcelku milého kluka. Sice mi v té době bylo 15 a jemu 24, ale oproti panu profesorovi, kterému bylo asi 35, mi to nepřišlo tak zvláštní. Sice jsem se do toho klučiny nezamilovala, ale vypadal sympaticky a choval se ke mně hezky, aspoň z počátku. Říkala jsem si, že mi možná pomůže překonat moji bolest a že by nám to třeba mohlo klapnout. Jak já tehdy byla naivní. Jednou mě pozval normálně ven, což mi nepřišlo nějak divné. Když mě ale vyzvedl ve městě, celou cestu k němu domů promlčel, nezdálo se mi to, ale říkala jsem si, že má určitě jenom trochu špatnou náladu. Dorazili jsme k němu na kolej a původně jsme se měli mrknout na nějaký film - ano, v patnácti mi nedošlo, že by to mohla být léčka. Po příchodu mi ovšem sdělil, že si zapomněl někde disk a že si teda můžeme jenom povídat. Bylo mi s ním najednou hrozně nepříjemně, byl chladný a protivný, nebylo to jako dřív. Po několika minutách se po mě vrhl a Pannou jsem v tom okamžiku byla už jenom v astrologii. Nebránila jsem se, ale příjemné to nebylo. Po skončení celého incidentu mě vykopl s tím, ať si u něj nic nezapomenu, že už se asi stejně nikdy neuvidíme. Celou cestu domů jsem probrečela. A ejhle nepřišly měsíčky. Byla jsem nešťastná a bála jsem se, že bych mohla být v tak nízkém věku těhotná s takovýmto parchantem. Naštěstí se pouze zpozdily, ale moje trápení se tím neukončilo. To, co se stalo, ve mně akorát prohloubilo můj smutek a to byl ten okamžik, kdy jsem seriózně uvažovala o sebevraždě. Přestala jsem si sama sebe vážit a asi po dobu půl roku jsem vystřídala v posteli různé muže a ženy.

A pak přišel zachránce
Po půl roce náhodných známostí jsem se seznámila se svým současným přítelem. Vlastně jsem čekala, že to dopadne, jako u všech těch předchozích lidí - postel a čau... Asi jsme si to mysleli oba, jelikož si v té době před dvěma měsíci prošel těžkým rozchodem. Ale byl to osud, padli jsme si do oka a na první schůzce téměř k ničemu nedošlo - což pro mě bylo překvapení, ačkoli příjemné. Bylo léto a bylo nám spolu hezky, začali jsme spolu trávit skoro každý den, jezdila jsem k němu domů, koukali jsme na filmy, dlouho jsme si povídali, společně vařili, hráli hry a chodili na procházky. Říkala jsem si, že to bude klasický letní románek, který brzy skončí, ale když jsem musela odjet s rodiči na týden pryč, neskutečně mi chyběl. Hned jak jsem se vrátila, prožili jsme spolu nejnádhernější večer mého života, po kterém mi oznámil, že by mé rodiče chtěl poznat osobně. Pár týdnů se s námi ještě vlekla nejistota, ale když on musel na čtrnáct dnů zmizet, měla jsem jasno - miluji ho. Od té doby jsme stále spolu, stal se mým smyslem života a vytáhl mě z mého trápení, udělal ze mě opět plnohodnotného člověka, který si váží sám sebe. Já mu pomohla mávnout nad jeho bývalou a nechala ho se do mě zamilovat.

Na závěr jeden šťastný konec - z platonické lásky k panu profesorovi se vytvořil obdiv, úcta a respekt. Mohu ho dále vídat, stále se usmívám a už to dávno nebolí. Jsem mu vděčná, protože díky němu jsem poznala svoji lásku, i přes veškeré bolesti. S tím nejmenovaným klučinou jsem se už nikdy neviděla, párkrát mi psal, že si to chce "zopakovat", ale přerušila jsem s ním veškerou komunikaci a teď vím, že žije někde na druhém konci republiky. Svého přítele nade vše miluji, i když mu to občas zapomenu připomenout.

Tohle byla velice silná etapa mého života a jsem ráda, že jsem se konečně otevřela a někomu povyprávěla svůj příběh.

Tohle je kousek mě, s láskou

Vaše CONEJA ;))
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Rika Rika | 27. ledna 2015 v 22:37 | Reagovat

Páni. :o To je príbeh ako z rozprávky. A ten koniec... Veľmi ti to prajem. :) Dúfam, že aj ja raz niekoho takého stretnem. :)

2 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 27. ledna 2015 v 22:49 | Reagovat

[1]: Děkuji ti .. Bylo to pro mě hodně těžké o tom psát, ale když si to člověk znova prožije, ta bolest snadněji odejde :)) ... Děkuji ti za milé přání, také ti budu držet palce :)

3 silluety silluety | Web | 28. ledna 2015 v 13:22 | Reagovat

Pane bože! Tak teď jsem se do tebe asi zamilovala :D ne, vážně :O :33 ten příběh :O polovina je i můj příběh a asi proto sem tenhle článek tak rychle shltala :33 je to strašně dokonalý a tobě a tvému příteli to přeji :3 :) je to strašně moc pěkný a to všechno :O :3 já.. sakra nemám slov :D je až trošku k zasmátí nebo pousmátí, jak jste ani jeden nevěděli co se z toho vyklube :)
když jsem byla malá tak jsem polovičně taky taková byla :D to všechny no :) :D
strašně moc vám to přeju a ať spolu už zůstanete (jak tak to čtu tak rozhodně jo :))) celkově i všem tohle přju, aby našli takovou tu "živou" podstatu svého života :)
Jinak sem se do tebe asi zamilovala :D no, už jsem to asi říkala, ale nevadí :) dokonalý :3 <3

4 bffzazitky bffzazitky | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 14:49 | Reagovat

OOOOO super článek moc ti tvého přítele přeji. Taky jsem měla přítele před 11 měsícem a 4 dny(vím to přesně) , ale rozešla jsem se s nim protože mě podváděl s jinou. A taky mi lhal. Brečela jsem asi týden v kuse. Zkrátka máš ,,štěstí''
Jinak supr článek:)

5 bffzazitky bffzazitky | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 14:49 | Reagovat

chtěla jsem říct před 1 měsícem:)

6 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 28. ledna 2015 v 15:09 | Reagovat

[3]: Jézus ty si zlaťoučká ! :D :) ... Jsem ráda, že se mnou někdo soucítí, děkuju ti :), hlavně za upřímné přání, jsi hodná :)) ... hlavně žádné platonické lásky! :P ;)

[4]: Děkuju ti moc :)) ... Tak i to je součástí, stane se, každý to má jinak, ale asi bych tohle taky nedokázala odpustit :) ..

7 simonadostal simonadostal | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 15:46 | Reagovat

nádherně napsaný článek a dokonalý blog :)

8 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 28. ledna 2015 v 15:48 | Reagovat

[7]: Moc ti děkuji :)

9 bffzazitky bffzazitky | E-mail | Web | 28. ledna 2015 v 18:43 | Reagovat

[6]: jojo ale uz sem se s tim vyrovnala ted nějakou tu dobu zadny vztah mit nechci

10 M. M. | Web | 28. ledna 2015 v 19:06 | Reagovat

sebevražda? ne ne, to za to nestojí věř mi, ublížila bys neskutečně své rodině a za to ten hajl nestojí
obdivuji tě, že jsi to panu profesorovi řekla, já zažila to stejný, ale nic jsem mu tehdy neřekla, on to ale i tak pochopil :-D

11 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 28. ledna 2015 v 20:08 | Reagovat

[9]: To celkem chápu :)

[10]: Ovšem, že mi to už teď je jasné, ale dřív v pubertě, v tom věku je člověk rozhozenej, tak nepřemýšlí .. Jinak děkuji, ale fakt se mi tehdy ulevilo :))

12 somuchsecret somuchsecret | 28. ledna 2015 v 21:58 | Reagovat

Nikdy bych neřekla že se tohle opravdu někde může dít.Tohle je strašně hlubokej,depresivní příěh s úžasným koncem.Fakt bomba, smekám ;)

13 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 28. ledna 2015 v 22:30 | Reagovat

[12]: Hold takový je život :)) ... Děkuji ti za chválu :)

14 Doporučuji Doporučuji | 29. ledna 2015 v 17:49 | Reagovat
15 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 29. ledna 2015 v 18:49 | Reagovat

[14]: Díky, ale nejsem věřící :) .. Jinak mě po pravdě trochu mrzí, že sem jen tak hodíš reklamu, aniž by sis ten článek vůbec přečetl(a) ... Ale je to každého vizitka :))

16 somtu somtu | 30. ledna 2015 v 8:33 | Reagovat

Kolik ti je let ? Stačí napsat třeba 20-25, neviem kolik tu je

17 Coneja^^ Coneja^^ | 30. ledna 2015 v 12:28 | Reagovat

[16]: osmnáct :)

18 Cherry Angela Cherry Angela | Web | 30. ledna 2015 v 13:36 | Reagovat

Nikdy by mě nenapadlo, že se něco takového může doopravdy stát... Vím, že může, ale... tohle znám vážně jen z knížek... Každopádně jsem ráda že to dobře dopadlo... :)

19 Coneja^^ Coneja^^ | 30. ledna 2015 v 14:48 | Reagovat

[18]: Když jsem tento článek psala taky jsem tomu nevěřila :) .. Akorát v knížkách je to většinou záležitost několika měsíců, v mém případě několika let :)

20 Allex Allex | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 15:58 | Reagovat

Moc vám to přeji, muselo to být těžké, takto žít. Ale je dobře, že teď se máte dobře a máte se rádi, že sis našla svého 'prince'. Přeji ti to. ;-)

21 D☮shie D☮shie | E-mail | Web | 30. ledna 2015 v 17:51 | Reagovat

páni v tom článku je velikánský kus tebe a já ti za to chci poděkovat. Dalo mi to naději a víru kterou sice mám ale teď mám pocit, že je pevnější.

Já byla na základce "zamilovaná" čtyři roky do chlapce který byl můj nejlepší přítel, největší nepřítel a nejvíc ze všech mě šikanoval. Snažila jsem se z tohoto stavu dostat ale nešlo to x krát mu vyznala svojí lásku... byl první kluk který mě políbil ... achjo.  snažila jsem si najít někoho jiného - jeden ten mi lhal že má rakovinu, druhý - byl nakonec s mojí nejlepší kamarádkou.. tohle se mi stávalo pořád a tak jsme se vracela k tomu původnímu minulý rok na jaře mi tento přítel sdělil že mě nenávidí (po milionté stejně jako já jemu) a zrušil se mnou veškerý kontakt. Bylo to utrpení. Po tom všem? Byli jsme spolu ve třídě seděl prakticky o uličku a dělal, že mě nevidí a neslyší a když ano tak na mě křičel přes celou třídu že jsem piča... byla jsme zoufalá.. ztratila všechny kamarády a měsíc mlčky seděla ve třídě se slzy na tváři a on nic.. nevěděla jsem že už v té době se i on zamiloval do jiné.. na lide.cz jsem si na profil napsala že mi chybí přítel, velmi dobrý přítel.. ještě ten den se mi ozvalo pár kluků mého věku ale nikdo kdo by mě zaujal.. druhý den jsme šli s kamarádkou nakupovat byly jsme u ní doma a mě napsal ON na profilovce měl fotku na které vypadal jak můj největší tryznitel jen byl ode mě o osm a pul roku starší. Jak já se zamilovala do té fotky. Psali jsme si celý den, mimo můj pobyt s kamarádkou ve městě, až do noci. Tu noc mi napsal že nechce být jen přítel a já se lekla. Pozval mě na rande... týden trvalo než jsem s ním doopravdy šla ale zamilovala jsem se, páni jak já jsem se zamilovala. Ve středu jsme spolu oslavili osm měsíců a já si nedokážu představit být s kýmkoliv jiným.

22 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 30. ledna 2015 v 19:30 | Reagovat

[20]: Děkuji ti!! :))

[21]: Nemáš vůbec zač. Já jsem osobně velice ráda, že touto "zpovědí" najdu lidi s podobným osudem, i s takovým, jako píšeš ty o sobě :). A jsem za tebe moc ráda! :)

23 somtu somtu | 30. ledna 2015 v 22:04 | Reagovat

[17]:dik a sorry jestli som byla neprijomna

24 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 30. ledna 2015 v 22:35 | Reagovat

[23]: V pohodě :) .. a nějak mě to netrápí, neboj :) .. kritika mi nevadí, když je slušná a jestli jsi byla nepříjemná, tak každej máme občas špatnej den ;)

25 Grumpy Grumpy | Web | 27. března 2015 v 9:34 | Reagovat

Každý z nás měl někdy špatný období, jenom někdo horší než ostatní. A sebevražda opravdu není řešení. Je mi líto, že jsi to neměla lehké, a do budoucna ti přeji hodně štěstí. A v takových slabších chvilkách, kdy máme pocit, že náš život nemá cenu, nejlépe pomůže si vzpomenout na lidi, kteří jsou na tom mnohem, mnohem hůř, a může to být klidně i někdo blízký. V tom případě se "vyplatí" být na živu a moci jim nabídnout pomocnou ruku :-)

26 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 27. března 2015 v 14:11 | Reagovat

[25]: Jojojo, já si to taky už plně uvědomuju :) .. Jen to zkus vysvětlit dvanáctiletý holčičce :) .. Ale díky moc za podporu .. i po tolika letech si toho opravdu cením :)

27 Grumpy Grumpy | Web | 12. dubna 2015 v 16:29 | Reagovat

[26]: Dvanáct? O_O Aha, to jsem netušila, já myslela, že jsi byla starší. Opravdu nemáš zač, mimochodem, ráda se vracím na tvůj blog :-)

28 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 12. dubna 2015 v 16:56 | Reagovat

[27]: Začalo to ve 12 :) .. až do 15, takže jsem v podstatě byla "starší" :)

29 Lucie Lucie | 22. května 2015 v 10:27 | Reagovat

Pane jo. Velmi silný příběh. Ve skutečnosti u mě tomu není jinak. V článku jsem nepsala o koho vlastně jde.. ale ona osoba na které jsem byla závislá byl můj učitel. Byl jen záskok a tak nás dva roky učil a letos musel odejít.. a já se s tím nemohla vyrovnat. Loni jsem mu to chtěla říct.. nebylo co ztratit.. ale nedokázala jsem to. Také jsem ve škole trávila hodiny jen kvůli pěti minutám, kdy prošel po chodbě. To že jsem mu to neřekla mne trápí do teď.. jakoby to nebylo uzavřené. A i když už je to za mnou tak mám strach, protože příští rok ho zřejmě budeme mít znovu.. a nějak nemůžu poručit srdci, které stále šíleně buší, když ho vidím.. ale vím, že to zvládnu a tobě přeji hodně štěstí do života. Ať v to s přítelem klape a hlavně buď silná :)

30 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 22. května 2015 v 11:03 | Reagovat

[29]: Z toho, co jsem četla, jsem si vyvodila, že by tomu takto mohlo být :) .. Intuice. Nicméně tehdy mi opravdu pomohlo se vyjádřit. Bylo mi tehdy 99% jasné, že mne odmítne - ale pořád je ta bolest z toho odmítnutí menší, než to nekonečně dlouhé trápení. Myslím si, že kdyby mi tehdy pomohli přátelé, nespadla bych do pařátů toho zmetka a nestal by se ze mě nástroj pro pobavení .. Navíc ty jsi už starší, než jsem tehdy byla já, to také hodně nahrává do karet :)) . Já věřím, že se to zlepší - musí ! :) Držím ti palce, a moc ti děkuji za přání i za přečtení tohoto článku :)

31 Vája Vája | E-mail | Web | 30. května 2015 v 21:51 | Reagovat

Wow nemám slov ( už to je mnoho vykecávání :-)).

32 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 31. května 2015 v 19:40 | Reagovat

[31]: Dík :)

33 cincina cincina | Web | 27. listopadu 2015 v 19:02 | Reagovat

Tak tohle je nádherný článek!:) Přečetla jsem ho se zatajeným dechem od začátku až do konce a přesně nějaký takový konec jsem očekávala:) I když to není konec, ale nový začátek:) Přeju ti hodně štěstí!:)

34 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 3. prosince 2015 v 12:37 | Reagovat

[33]: Děkuju ti moc :)))

35 Susane S. Susane S. | Web | 31. července 2016 v 13:22 | Reagovat

Věr nebo ne, tento tvůj článek mi hodně dal a v mnoha směrech otevřel oči. Je to moc krásně napsané, dala jsi do toho kus sebe a muselo to být hodně složité napsat něco tak osobního. :-) Ten převrat z rebelky na šprtku jsem si taky prožila, ale když mě začali spolužáci využívat tak jsem to zase přetočila zpátky, s tím, že jsem se nechovala jako puberťáckej blázen ale už vyspělejší dívka :-D Já po svém prvním sexu také jako naschvál nedostala měsíčky, ten stres co jsem prožívala skoro 3 měsíce byl k nevydržení. Ten konec máme hodně podobný. A chtěla bych ti ještě říct, že po tomto článku jsem si tě moc oblíbila. A musím si tě napsat mezi oblíbené blogy, pokud to nevadí. Ráda se sem budu vracet a trávit tu nějaký čas počtením si tvých krásných článků. :-)

36 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 3. srpna 2016 v 18:04 | Reagovat

[35]: Moc ti děkuji za tak pozitivní komentář :). Jsem velice polichocena :). Chtěla bych ti také poděkovat za přidání, moc mě to potěšilo, rozhodně mi to nevadí právě naopak :). Děkuji ti!

37 Raven Raven | 3. března 2017 v 19:19 | Reagovat

Už od doby, kdy jsem článek četla poprvé, jsem uvažovala, jestli mám přihodit komentář, nakonec jsem se rozhodla, že ho sem dám anonymně (i když prakticky není šance, že by někdo ze školy našel tenhle blog a z mé blogerské přezdívky odvodil, kdo jsem, tak jsem holt trošku paranoidní). Takže tohle je od pravidelné čtenářky, občasné komentátorky, co jen vystupuje pod jinou přezdívkou. :-D
Momentálně je mi osmnáct a jsem ve čtvrťáku na střední škole. V podstatě už od patnácti jsem ve stejné situaci jako ty, akorát u mě je to komplikovanější v tom, že jsem zamilovaná do učitelky. (Nikdo ze třídy neví o mojí orientaci a já bych asi nepřežila, kdyby se to dozvěděli.) Musím říct, že zmíněná učitelka je naprosto úžasná osoba, kterou neskutečně obdivuji, v mnohém mě inspirovala, ale poslední dobou mi to tak nějak začíná přerůstat přes hlavu. Ze začátku jsem, díky tomu, jak jsem byla zamilovaná, měla v jejím předmětu samé dobré známky, byla jsem jedničkářka (prostě jsem chtěla, aby o mně měla co nejlepší mínění), ale teď se to začíná obracet. Jsem z toho všeho šíleně nešťastná, každou chvíli mám pocit, že se rozbrečím, jsem před ní hrozně nervózní, známky se mi zhoršily snad ze všeho, protože se na nic nedovedu soustředit. (Stačí třeba, když se mnou pět minut o něčem mluví a já o tom přemýšlím ještě večer.) Znám přesně to, co jsi popisovala ty (zůstávání ve škole, jen abych ji na pět minut viděla), apod. Vůbec nevím, co mám dělat.

38 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 2. dubna 2017 v 13:53 | Reagovat

[37]: Jasně, chápu důvod tvé anonymity :). Takové situace jsou nesmírně těžké. Kamarádka zažila to samé, jako ty. Nejdůležitější je přijmout to v sobě. Ale chápu, že pro tebe okolní názor má určitou hodnotu a je těžké, když tě lidi nepřijímají. Doufám, že se z toho dostaneš. Brzy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama