Život beze smyslu

21. února 2015 v 0:29 | Coneja

Lásko,
proč umíš být tak krutá? Proč mi naháníš strach? Svět je neuvěřitelné místo, má nádherné okolí, ale hlubokou a zničenou podstatu. Země je stará miliardy let, ale kolik je tu životů zvířat a lidí? Kolik z nich si lidstvo pamatuje a kolik se jich za den ztratí? Pečujeme o své životy, ale ptáčka se zlomenou nožkou, kterého vytáhneme z louže, o několik metrů odnese orel, opuštěné kočky, které bloudí světem, sice nakrmíme, ale o několik měsíců později umrznou, děti, které se narodí s čistým štítem, už ve školce poznají šikanu a utrpení, a to z nich utvoří další zlověstné bytosti.
Člověk nemůže žít sám. Ani ten největší introvert na planetě by se neobešel bez minimální dávky vzájemného kontaktu, jen někteří lidé umí kvalitně separovat emoce.
Děsí mě život beze smyslu. Každodenní rutina, nesplněná přání, nenaplněné touhy a vyhořelé sny. Od té doby, co jsem onemocněla, nežiji tak, jak bych si přála. Dříve jsem často chodila cvičit, trávila čas mezi svými přáteli a lidmi, které mám ráda, zvládala jsem se přiměřeně učit do školy, jedla jsem zdravě a 5x denně a naspala jsem okolo krásných 7 hodin. Jak to vypadá teď? Jsem ve stresu a pod neustálým tlakem. Mám jednat s lidmi do práce, plánovat oslavu pro moji maminku, která pro ni hodně znamená a maturita s přijímačkami na vysokou se blíží každým dnem. Mého ideálního světa ubývá rychlostí písku v přesýpacích hodinách. V noci spím jen několik hodin, jím nepravidelně a zrovna to, co mi přijde pod ruku, jelikož na hlubší rozmýšlení není čas, zakázali mi cvičit, takže si dokážete představit, jak nepříjemnou součást života mám před sebou. Sponzor na mě v práci tlačí, škola mi utíká pod prsty, rodiče po mně žádají úspěch, přátelé se ztrácí a má láska mi nedůvěřuje. A co z toho vyplývá? Strach a úzkost. Každým dnem, kdy dorazím domů aspoň se špetkou dobré nálady, padám do postele, kde nejsem schopna usnout, nýbrž dostat se do pomyslného transu, kdy vůbec nevnímáte okolí, ale vaši únavu to akorát prohlubuje. Jsem schopna v tomto transu vydržet až několik hodin, třeba čtyři, pět denně, kdy člověk opravdu jenom leží, nemůže se zvednout a jít něco dělat, ale je vyčerpán a přeje si aspoň na chvíli zůstat v klidu a načerpat žádanou energii.
Výsledkem je akorát somnolence, sopor, psychosomatické bolesti, deprese, pasivita a neskutečný odpor ke všemu běžnému. Jaký to tak asi může mít odraz na rutinní život je zcela jasný - žijete strachem a pro nic. A proto se ptám - kdy tohle skončí? Všude tvrdí, jak je nutno vzít svůj život do rukou a odbourat veškerá omezení, nicméně jak? Jak obejít svůj zdravotní stav, člověk nemůže bojovat proti doktorům, byl by jenom sám proti sobě. Jak začít zase sršet optimismem, energií, štěstím a začít konečně opravdu žít? Jak chcete pohnout pravou rukou, když vás neposlouchá? Mysl stále bojuje a křičí, ale tělo ji neposlouchá. Moje "id" není vyslyšeno, protože "ego" spí a hraje si na to, že vůbec neexistuje. Připadám si jako zlomená mysl uvězněna v mrtvém těle. Pohltil mě nepřekonatelný strach a ten se prozatím silně drží uvnitř - snad ne napořád.

Téma týdne: Strach uvnitř nás

A čeho se bojíte vy?

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Veki Veki | E-mail | Web | 24. února 2015 v 12:00 | Reagovat

Asi se bojím dost podobné věci, že můj život uteče příliš rychle na to, než abych ho stihla žít tak, jak chci.
Pokud je to autobiografické (což netuším, neboť Tvůj blog nemám nijak prozkoumaný), doufám, moc Ti přeju, aby bylo vše tak, abys byla spokojená. :-)

2 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 24. února 2015 v 12:26 | Reagovat

[1]: Děkuji ti za podporu :) .. vzhledem k prázdninám aspoň část toho stresu odpadá..

3 Labau Labau | 24. února 2015 v 16:06 | Reagovat

Pěkný blog i článek :) Jediná věc které se bojím je SMRT O_O

4 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 24. února 2015 v 17:38 | Reagovat

[3]: Děkuji ti ... Té se bojí hodně lidí, ačkoliv za větší hrozbu považuji samotné umírání :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama