Květen 2015

Pisálkovy pikantnosti

27. května 2015 v 19:29 | Coneja |  Názory

Zdravíčko, milí conejáci ;)),
Po mém menším incidentu s potlačením pudu sebezáchovy vás mohu ujistit - nebojte se, jsem stále živá! :D
Ráda bych dneska poodhalila roušku vlastních temných zážitků a zároveň bych vás i samozřejmě chtěla pobavit (a vězte, že se počůráte smíchy). Docela dost lidí (alespoň na mé poměry :)) mi k povídkám píše, jak jsou krásné, čtivé a propracované. Jsem za to nesmírné vděčná a tímto článkem vám i částečně děkuji :). Nicméně i Coneja měla svá tmavá období a rozhodně se nenarodila s perem v kolébce :). Zveřejním zde proto několik úryvků z vlastních patlaninek, které mi kdysi připadaly jako umění.
P. S. Obsah byl veřejný, nicméně doufám, že už ho nikdo nikdy nenajde a bude navždy udušen v nejhlubší hlubině blogového světa.

1) Jedna sranda, jedna smrt!

Začněme zlehka. V době, kdy jsem napsala tuhle příšernost, mi bylo 12 let. Už jen samotný "silně poetický" název odráží fakt, že jsem inklinovala k povídám s hororovým podtextem (to jediné mi vydrželo ;)). Název samotný jsem vymýšlela asi půl hodiny, jelikož jsem chtěla, aby se písmenka shodovala (jedna sranda, jedna smrt) hezky v úvodním obrázku (ne vůbec to nebyl nůž staženej z googlu a osekaný zářivě modrý písmo, které tak akorát lidem vypalovalo oči).
Příběh pojednával o dvou slečnách, které si vystřelily z jedné spolužačky a telefonovaly ji ze skrytého čísla, jako "vrah". Následně pak onu ubohou dívenku někdo opravdu odkrouhl. Opravdu děsivé...
Vytáhněte kapesníky, přeji příjemné počtení.

Ukázka (zábava přešla v realitu)
"Kde je Simča?" Gita to položila. Simona nikde.
,,Kde je?"
,,AAAAAAAH!" Tělo Simony spadlo ze stopu.
,,Co se ti stalo Simčo?! Má otisky od rukou na krku!"
,,AAAAAAAAAAAAH!"
,,Gito!!!!!"
,,Co se ti stalo Simi?"
,,Já nevím! Co to mám s hlasem!?"
,,AAAAH! Simi máš červený oči! A Modrou kůži! Šedý vlasy! Pojď Simi utečem!" holky zdrhaly a v tom na cestě uvidí mrtvou Gitu.
,,Simi! Z tebe ztéká obličej! Máš zas ten normální. Utíkééééj!"

2) Maily ze záhrobí

První věc, kterou bych zmínila, je to, že to s maily nemá v podstatě nic společného. Povídku jsem psala opět ve 12 letech. Dívce jménem Lesslee (nebo tak nějak retardovaně jsem to psala) několikrát přišel prapodivný e-mail (pche, měla to hodit do spamů), který ji má údajně vyděsit. Uteče z dětského domova a na cestě pozná sympatického mladíka, který má za úkol ji připravit o život. Často se ji zjevují různé přízraky a nadpřirozené bytosti - až z toho téměř zmagoří. Tuto povídku mě napadlo trochu oprášit a přepracovat, jelikož si myslím, že děj by mohl být zajímavý (akorát vyškrtnu ty víly), ale forma jakou jsem psala je minimálně k pousmání :D. Příjemnou zábavu...

Ukázka (jeden z emailů)
,,Neznáš ho! Neznáš ho ani mě! Neznáš. Ale brzy budeš!
Nebudeš ho slyšet! Ani vidět! Jen cítit! A vědět o něm budeš!
On přijde.......i já! Ucítíš tu bolest! Budeš trpět! Nevydržíš to!
Ty to nedokážeš. ZEMŘEŠ! Asi si říkáš, že je to hloupost!
Naivně si myslíš, že je to jen mail, který nic neznamená.
Ale uvidíš! Máš tu indicii! Jsi silnější. Ale silnější než on a JÁÁ
nikdy nebudeš! Nikdy nezjistíš co jsi! A za to budeš trpět!
Já tě ovládnu! A ty jednoduše zemřeš! Jsi obyčejný malý
tvor, co se vzpíná a snaží se dostat mě. Mě! Ale to se ti nikdy
Nepodaří! Slyšíš? Nikdy!! Ale trpět budeš! Až přijde on!
On tě utrápí! On! Nepoznáš ho! Ta indicie se rozpadne na kusy
stejně jako ty! Já tě zničím. Zničím.....
→XxX---XxX←

3) Zzzz toho bude jednou bible!

Ačkoliv se může název zdát poněkud humorný, tuto básničku jsem napsala ve svých 15, když jsem byla bezhlavě zamilovaná do svého profesora (můj příběh si můžeš přečíst zde). Čtyři zetka měla znázorňovat počáteční písmena jeho příjmení (a jelikož jsem asi megaloman, jedno mi nestačilo). Většině blogerů, kteří píší básničky, píšu, že je obdivuji, protože sama básně psát neumím. A tady máte důkaz!!

Ukázka (nějaký sentimentální výlev, těžko říct, jestli je pořadí podstatné)
Někdy se usměješ,
někdy jen zíráš,
někdy jen slepě jdeš,
to uvnitř mě sžírá.
Ruce mám ledové,
a ztuhlé nohy,
užívám vteřiny,
v úseku doby.
Když okamžik odchodu
po chvíli nastane,
mě na tváři úsměv dál,
vyrytý zůstane.

4) Bláznivá brunetka

Nevím, jak mě tohle napadlo - jednoduše - naprostá katastrofa, asi vám můžu popřát jen pevný nervy při čtení :D. Všimněte si, že má potřeba dělat stejno-písmenné názvy přetrvávala :D. Bylo mi krásných 11 a mé umělecké sklony se projevily v plné parádě. "Kvůli mému žalu mě i Mirek podvedl" - oh ano, běžná situace :D ...
P. S. Trapnost se stupňuje, blížíme se k cíli

Ukázka (brunetě umřela kočka P. S. Adámek je její syn)
Na začátek mám opravdu smutnou zprávu. Kristínka už byla stará a.........:´( tak umřela. :´(
Moc jsem plakala. Je hrozné ztratit přítelkyni. :´(
Pořád jsem plakala, atak mi Mirek koupil koťátko z útulku. Jmenovalo se Alík a byl to sameček.
Měla jsem z Alíka velikou radost :-)
Kvůli mému žalu mě i Mirek podvedl, ale to se dozvíte později.
Naučila jsem už vyrostlého Adámka chodit....................................i mluvit
To on je moc pěkný

5) Přežít?!

Dámy a pánové! Představuji vám největší fail ve svém dosavadním "spisovatelském působení", jelikož tohle je opravdu vrchol hrůzy :D. Opět se vše odehrává v roce 2009, kdy mi bylo 12 a jako nadšenec do hororů jsem se inspirovala filmem Bazén, kdy šílený psychopat povraždí všechny své přátele v aquaparku. Ještě teď si pamatuji, jak jsem seděla u počítače a mým hlavním cílem bylo všechny zabít a bylo úplně jedno jak :D.

Ukázka (2 z přátel jsou mrtví, mladá skupinka 4 zbylých se chystá na noc ve stanu)
,,Kevi? Že ještě nepůjdem spát." prosebně řekla Dia.
,,To víš, že ne, kotě. Ještě mám v bloku jeden nesplněný bod." řekl Kevin a podal Dianě blok.
,,Ty jsi, ale zvíře!" zasmála se Dia a zalezli pod spacák.
Tania se ubytovala u Billa. ,,My asi půjdeme spát, že?" řekla Tania.
,,A co čekáš?"
,,No třeba to co ti dva vedle." pousmála se na něj a Bill ji projel očima od shora až dolů a zastavil se..........u hrudi.
,,Proč ne? Tvůj kluk je mrtvej, moje holka..." Tania se zasmála a už se otřásal celej stan.

Nechtěla jsem vám spoilovat, a tak píšu dodatek na konec. Musím si opravdu zatleskat - mentalita "můj kluk je mrtvej, můžu tě ojet" mě položila k zemi a brečela jsem smíchy několik minut, bože :D!!

Můžete se vydýchat, teď je na to prostor. Už vás nebudu dále trápit a doufám, že vás mých pět výstřelků neznechutilo natolik, abyste mé nynější povídky přestali číst :). Chci tím hlavně říct, že nezáleží na tom, jestli máte přirozený talent, nebo ne, ale na všem se dá pracovat - i na psaní :). Netvrdím, že jsem nějaký umělec, ale můj šestý smysl mi říká, že se mé spisovatelské schopnosti aspoň trochu za ty roky posunuly nahoru :D.

Pobavily vás tyto úchylné výstřelky? Líbily se vám? :D

Zažili jste podobné reakce na své staré práce?

Podělte se do komentářů! (Prosím, tohle si moc ráda počtu :D :))


Smrti do tváře

21. května 2015 v 15:06 | Coneja |  Jednorázová tvroba

Zdravíčko, milí conejáci ;))
Nevěděla jsem, jestli tento článek přiřadit spíš do tvorby, nebo do Trudného života, nicméně na můj vkus obsahuje přespříliš autorčiných lyrických výplodů - tudíž jej můžete nalézt v tvorbě :). Přeji příjemné počtení.
Po znaveném školním dnu oplývajícím příšernými předměty a dvouhodinovkou s nejodpornějším vyučujícím na škole jsem ospale seděla v autobuse a doufala, že mé utrpení již brzy bude ukončeno měkkou postelí a vroucím čajem. V ruce jsem držela knížku a nepřítomně si prohlížela její obal. Přemítala jsem, kolik zastávek mi ještě zbývá a jestli má smysl modrobílé listy vůbec načínat. Oči se mi zavíraly a má mysl se snažila opustit dusné prostředí lehkou dřímotou nebo i tvrdším spánkem.
Ten nezávazný proud asociací najednou strnul. Začala se mi točit hlava a žaludek jsem měla sevřený, jako by do něj někdo zarýval ostré nehty. Udělalo se mi špatně, mdlo. Ve středu mého těla, v oblasti hrudníku, se probudila obrovská síla, co donutila moje nohy zvednout a já vystřelila z autobusu. Stála jsem vyděšeně na neznámé zastávce, kde jsem nevystupovala už měsíce. Počasí nebylo příliš příznivé, a tak jsem se rozhodla, že místo čekání na další spoj půjdu pěšky. Procházela jsem prázdným parkem a stále přemýšlela, proč jsem vůbec vystupovala tady. Měla jsem na sebe trochu vztek, ale šlapala jsem dál podél asfaltové cestičky. Začal mě pobolívat kotník, na kterém jsem měla před několika lety výron, a tak jsem se na chvíli posadila na lavičku, dokud bolest aspoň trochu neustala. Mezitím jsem si otevřela knihu a prodírala se vášnivými pasážemi oblíbeného autora. Po chvíli se pode mnou lavička otřásla. Otráveně jsem vytáhla telefon, jelikož můj předpoklad nabízel možnost, že zmíněný otřes způsobila telefonní vibrace. K mému překvapení na mě nevyskočila ani zpráva, ani email, ani žádný telefonát. Jediné, co na mě svítilo, byla včerejší konverzace s kamarádem, kde v poslední zprávě stálo "mám chuť se odprásknout :D" - to já teď taky, říkala jsem si pro sebe. Vstala jsem a pokračovala ve své cestě.
Hned jak jsem sestoupila kopec, dostala jsem se k přechodu. Zprava dobrý - pomyslím si, nicméně na levé straně se proti mně řítila dvě auta. Šlapky mne začaly brnět a trupem mi projížděl zvláštní elektrizující bič. První auto kolem mě prosvištělo jako vítr. Ještě jednou jsem se ohlédla doprava, a ač jsem věděla, že z levé strany jede v opozici s mým tělem další vůz nepřiměřenou rychlostí, pravá noha prudce vkročila do silnice. Opět ožil ten nezkrotný tlak, jako před tím v autobuse.
A v tento moment jsem to ucítila - hleděla sem do tváře své vlastní smrti. Nebyla to podobizna útlé ženy s kosou, ani tvář nějakého netvora - byla to atmosféra. Čas se zpomalil, hrdlo se mi sevřelo a já najednou nemohla dýchat. Zírala jsem do zářivých světel auta, která mě takřka oslepila. Byla by to ironie? Já - milovník vozů, odejít odsud sražena, nějakým šílencem, kterému padesátka nic neříká? Teď? V necelých devatenácti, na počátku dospělého světa? Vnímala jsem tu ledovou přítomnost něčeho špatného - jako by po mně natahovala ruce. Jenže myšlenky byly tak intenzivní, že mne mé tělo opět dokázalo překvapit a velkým skokem dopředu jsem se objevila na protějším obrubníku. Temná atmosféra jako by se v sekundě stáhla a já stála roztřesená s bušícím srdcem na zemi a poslouchala vzdalující se nadávky neotesaného řidiče.

Sečteno a podtrženo - Coneju dneska málem srazilo auto, nicméně docela mě fascinovalo to moje absolutní potlačení pudu sebezáchovy. Kdyby proto měl někdo nějaké vysvětlení, budu ráda, když se podělíte :).

Vaše CONEJA ;))

Střetli jste se v životě s něčím podobným?

Líbila se vám povídka?

Budu ráda, když ji ohodnotíte v komentářích! :)


"Hejt" versus kritika

19. května 2015 v 22:10 | Coneja |  Názory
Zdravíčko, drazí conejáci ;))
V dnešním článku bych se moc ráda zaměřila na téma, které umí málokdo rozlišit. A to prachsprostý "hate" a rafinovanou kritiku.

Hater
Já si hatera představuju následovně. Je to osoba, jež trpí komplexem méněcennosti a má silnou potřebu si své neúspěchy dokazovat na jiných lidech. Bohužel ne tím způsobem, že by začala dělat něco smysluplného nebo se obrátila na odbornou pomoc, nýbrž vypisovat únavné, otravné a často nesmyslné komentáře oplývající vulgarismy, nadávkami, zesměšňováním ... ale ve finále se to zmíněného článku téměř netýká.
Druhou možností mé vize jsou lidé (ze zkušenosti převážně děti v pozdní fázi na přelomu puberty), kteří nemají co na práci, nudí se a obtěžují tím své okolí. Narazí na náhodnou stránku, blog, či jiné provedení autorovy tvorby a píší jednoslovné nadávky, nebo spamy, o které nikdo nestojí.

Kritik
Člověk s vlastním názorem - aspoň to je má vize. Na světě je mnoho názorů, myšlenek a idejí a každý má právo na tu vlastní. Je tedy naprosto přirozené, že se tyto subjekty velmi často střetávají. Každopádně jsme lidé, ne zvířata, tudíž každý názor (ať už vás pohoršuje jakkoliv) lze vyjádřit jakýmsi slušným, inteligentním způsobem, aniž bychom se museli rvát, jako šelmy o kus žvance. Samozřejmě nějaká ta ironie, nadsázka či rýpavý humor k tomu patří a myslím si, že si z těchto věcí spíše odnášíme, než že by nám škodily :). A pokud mi daná osoba předloží vlastní argument a pohled na věc, nemám problém tento názor respektovat, ač s ním nemusím souhlasit, nebo ho přijmout za vlastní.

Autorův přístup
Ale nekárejme jenom jednu stranu. I pohled kritizovaného autora je určitě na místě zmínit. Někteří autoři samozřejmě berou kritiku v potaz, zamyslí se nad ní a sami usoudí, jestli se chtějí řídit radami, či ne. Nezapočítávám do toho již zmíněné hatery, jelikož jejich názor opravdu nikoho nezajímá (a blogeři, prosím, neberte si je k srdci, vážně to nemá cenu a zbytečně byste se trápili ;)). Nicméně najdou se i takoví autoři, co berou jakékoliv negativní slovo či názor jako "neskutečně sprostý hate, a zmíněná osoba jim určitě jenom závidí".
Oh dear, s některými lidmi si prostě člověk neporadí a asi je v tomto případě pravý čas na to, přestat takové lidi sledovat, jelikož potom se člověk cítí jako v nějakém diktátorském režimu, kdy otevřít pusu, znamená smrt - v blogovém světě si to můžete představit třeba jako kulky v podobě jedovatých poznámek, či nabroušené čepele jazyků "věrných fanoušků", kteří na autora nesnesou jediné křivé pomyšlení ;).

Já jen doufám, že jsem tímto článkem třeba někomu otevřela cestu k tomu, aby si buď negativní komentáře typu "jsi ****" nebral k srdci, nebo aby si uvědomil, že ne každá opačná myšlenka je hned osobní útok :).

Nehejtujte, "fanděte, jako majstři" :D (pro ty, kdo nechápe, koukněte s prosím na tuto velice úsměvnou reklamu)


Vaše CONEJA ;))

4 důvody, proč mít rád pondělky

15. května 2015 v 21:13 | Coneja |  Názory
Zdravíčko milí conejáci, přátelé, drazí, štěnátka, koťátka a sluníčka,
Och páni, kde se ve mně ten optimismus bere no fuj... :)) Připravila jsem pro vás další názorový článek, a ač se může zdát podle názvu lehce optimistiký - musím vás zklamat. Dnešek je pro mě peklem a jsem neskutečně vzteklá, takže se to i trochu odráží v mém stylu psaní, nicméně ne všechny dny jsou krásné a tak vás při nejmenším nechám nahlédnout i do své temné stránky osobnosti :) .. Užijte si ji .. muhahah..

Můžete někoho legitimně nasrat

...promiňte mi ten slovník. Nu což, je pondělí, to už jsou všichni naštvaní dopředu, tak proč se nezapojit do akce. Jestli někoho nesnášíte, leze vám na nervy, nebo jen prachsprostě nudíte, s chutí do toho, daná osoba se vám stoprocentně odvděčí). Možná příští pondělí.

Máte šanci začít s něčím novým

Jak je zvykem, že většina lidí má obrovský talent pro to, aby všechno, co jim přijde pod ruku odložili na co nejvzdálenější termín.
"Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek, ani na pozítří, ani na příští týden, měsíc postačí a máš třicet dní volna." - Coneja 2015
A jak je zvykem, když už vás něco napadne, chlubíte se všem okolo, že něco uděláte nebo změníte... po měsíci planých řečí se už na vás ostatní začnou koukat blbě. No, máte příležitost se vymluvit, že "od pondělí" s tím určitě začnete.
Přeji příjemnou zábavu.

Zbývá už jen 5 dní do pátku

Dáme si menší lekci matematiky. Chápu, asi mě za tuto větu všichni ukamenujete. Nicméně .. vezměme si to logicky. Všichni neustále blábolí o tom, že nejlepším dnem v týdnu je pátek (tento názor bohužel nesdílím - sobota je sobota ;)). A když o tom chvíli přemýšlíte, víkend musí být pro milovníky pátků naprosté peklo. Sobota je totiž nejvzdálenějším dnem od vysněného pátku a neděle hned po ní. Najednou se pondělí nejeví tak kruté, vskutku že? ;)

Máte důvod vylézt z brlohu

V minulém článku jsem psala, že v období pro sebevrahy - května - mám osobně chuť zalézt někam do tmy a nalepit si na čelo ceduli "dejte mi všichni pokoj". Lékaři, odborníci na zdraví, sportovci, nadšenci a optimisté - všichni doporučují chodit na čerstvý vzduch, tancovat jako balerínka na paloučku s třešničkami v košíčku a užívat si blyštivého sluníčka společně s křečovitými úsměvy podobných vílích zrůdiček. No .. pokud se chcete řídit aspoň trochu jejich radou, cesta do školy nebo do práce vás zaručeně donutí .. chvíli si na tom sluníčku pobýt.

Ráda bych zdůraznila klasickou nadsázku. Jelikož jsem dneska měla opravdu den pod psa, přeju hodně štěstí všem, kteří to měli podobné a doufám, že vás tento článek aspoň trochu pobavil a že ten příští pondělek společně přežijeme :)).

Užívejte si života a nenechejte se ničím vytočit (pak totiž píšte takové pindy),
jo, a mějte rádi pondělky ;D

Vaše CONEJA ;))

Skepse..

14. května 2015 v 6:59 | Coneja |  Téma týdne

Toto téma týdne bude možná trochu netradiční, ale celkem mi nahrálo do karet. Chtěla bych se totiž podělit o velice zajímavý a nešťastný stav, který se u mě každoročně opakuje a připadá mi, že to stojí za zmínku.

V mém oblíbeném seriálu South Park podobný stav nazvali jako cynický kretenismus - což je vcelku výstižné. Většinou se to děje v období Majálesu - tzn. na začátku května. Všechno vám totiž najednou začne připadat k ničemu a vůbec nic vás nezajímá.

Přátelé

Když k vám přijde kamarád nebo kamarádka se smutkem na tváři a se slzami v očích, obvykle se jej snažíte utěšit, poradit a trochu mu pomoct. Nicméně jakmile se vás dotkne ledová ruka cynického kretenismu, máte chuť s ním vyrazit dveře. Vulgarismy nechci vytahovat, ale v kostce máte tendenci tak akorát všem okolo říct, že máte svoje problémy a ať vám dají kruci všichni pokoj!

Rodina

Všichni po vás něco chtějí, to je docela běžná věc. Ovšem v tomto nemilém stavu jste akorát otrávení protivní, naštvaní a neskutečně nepříjemní. Proč? Toť otázka, každopádně jakákoliv žádost vám připadá neskonale otravná, pozdrav vtírající a už jenom pouhý nádech blízké osoby v jedné místnosti vás dokáže geniálně vytočit.

Láska

Kytičky, pusinky, medvídci... Za normálních okolností byste svého miláčka ulíbali k smrti. Teď ovšem máte opravdu chuť někoho ulíbat k smrti. Nemáte náladu nikoho poslouchat, ani ta sladká slovíčka, jelikož máte dojem, že jsou to jenom plané nesmysly. V posteli předstíráte spánek a máte chuť se jít zahrabat .. Opravdu pěkně hluboko.

Škola / Práce

Jakmile se někdo zmíní jen nepatrnou poznámkou o zmíněných ústavech, vraždili byste. A tím myslím vraždili. Oči máte podlité vztekem, ale víte, že si nepomůžete a musíte se tam vracet pořád dokola. Na všechny kolegy či spolužáky máte silnou ponorku a nejradši byste rozlili benzín po areálu a s úšklebkem nenápadně podráželi nohy běžícím hasičům okolo vás.

Snaha

Toto kritérium je pravděpodobně to nejmarkantnější. Jelikož vám všechno připadá naprosto zbytečné, nemáte čas, chuť a energii se jakkoliv v něčem snažit. Na dietu kašlete, strčíte si do pusy kus čokolády v domnění, že vám bude líp, ale nebude. Akorát jste naštvaní, že jste si nedali brokolici. Ve škole / v práci na všechno kašlete, chodíte jako zombie, v uších máte imaginární sluchátka a ignorujete všechno kolem sebe. Zábava vám už vůbec nepřipadá zábavná. I kdybyste mohli být venku, zalezete co nejdřív do té nejtmavší kopky. I kdybyste mohli celý den strávit s nejlepšími lidmi ve vašem okolí, zalezete co nejdřív do té nejtmavší kopky.

Znáte tento nepříjemný, ohavný a nesnesitelný stav? Výjimečně jsem se tomu tento rok vyhnula, ale jinak mě pronásledoval po každém Majálesu. Co by to mohlo být? Přepracování? Vyhořelost? Únava? Co si myslíte vy?


Téma týdne: Ale mě to nezajímá!

Otrok 4

13. května 2015 v 18:03 | Coneja |  Otrok
Konečně je tady! :) Našla jsem si chvíli čas a nový Otrok se vyklubal :)) .. Každopádně myslím si, že nenabude takových rozměrů, jako Caitlyn, a tak usuzuj, že by tak za 3, 4 díly mohl skončit ... nicméně jsme v necelé polovině ;) ... Já si to ještě rozmyslím :)) .

(Anti)Čtenáři - nevzdávejte to! :)

11. května 2015 v 20:06 | Coneja |  Názory
Zdravíčko, milí conejáci ;)),
po menší pauze jsem tu opět zpátky, tentokrát s článkem, o jehož zveřejnění už přemýšlím notnou dobu. Ráda bych vám přiblížila svoji nejoblíbenější knihu, která naprosto změnila můj pohled na literaturu a zároveň bych i zmínila svůj příběh, třeba vás inspiruje :).

První krůčky
Už od útlého věku jsem uměla číst. Ve dvou letech jsem skládala slova z písmenek, ve třech četla krátké věty a ve čtyřech už seděla s knížkou pod nosem. Opravdu talentované dítě (chodit jsem sice uměla podle tabulek krapet později, ale připadám si pořád docela normálně). Nicméně zpátky k tématu. Řekněme, že jako dítě jsem byla vášnivý čtenář. Pamatuji si, že na základní škole (zažila jsem jenom první stupeň) mě paní učitelka měla velmi ráda a na konci školního roku mi vždycky koupila nějakou pěknou knihu, jako nejlepšímu studentovi ve třídě (ach, kde jsou ty časy..). Moc jsem si toho vážila a četla sem opravdu ráda, to se ale mělo v budoucnu lehce změnit.

Maminka vypravěč
Dětství jsem strávila v podstatě celé u babičky. Bydlela jen tři zastávky od mých rodičů a celé odpoledne si se mnou hrávala, koukala na pohádky a vyprávěla mi příběhy. Nikdy mi ale nečetla. Jako čtenářka tudíž nastoupila moje maminka a čítávala mi před spaním. Přečetla mi hromady knížek a přiznávám, že čím jsem byla starší, tím víc jsem u nich začínala usínat. V páté třídě jsem se už cítila hloupě, jelikož už mým spolužákům maminky nečetly, a tak se náš večerní rituál úplně ztratil. Toho roku jsem se i učila na přijímačky na gymnázium, na které jsem se nakonec i dostala a ve škole začal docela dril a já neměla na knihy vůbec čas.

Pomlka velikosti čuníka
...nebo "jako prase", pokud chcete. Od svých dvanácti, do svých sedmnácti jsem přečetla asi jednu, nebo dvě knihy - nelžu (ok, možná tři). Čtení mě přestalo bavit, motala se mi z něj hlava a z předkloněné pozice se mi dělalo zle. Nicméně mám takový dojem, že to všechno bylo jenom placebo, protože jsem prostě z počátku byla pubertální pakůň, kterému se nic nelíbí a po patnáctce už jsem neměla ani ve zvyku se ke čtení zkusit vrátit.

Co se změnilo?
Zhruba před půl rokem jsem onemocněla a musela jsem strávit nemalou dobu v nemocnici nebo doma. Na kapačky, odpornou stravu, hromadu léků a neustálý "zdrogovaný" stav si mé tělo časem vcelku přivyklo, a tak jsem se místo šestnácti hodin spánku za den začala pořádně nudit. Rodiče mi přinesli obrovskou knihu (tehdy pro mě 500 stran bylo opravdu nepřekonatelných) Idiota od Dostojevského, ale po dvaceti stranách jsem opět upadla do lehkého soporu. Každopádně musím od srdce poděkovat svojí kamarádce, která mi opravdu změnila život. Donesla mi totiž něco naprosto dokonalého.

Veronika se rozhodla zemřít
Prosím fanfáry. Kniha "Veronika se rozhodla zemřít" od brazilského spisovatele Paula Coelha byl onen zlom v mém dosavadním pohledu na literaturu. Tato knížka poukazuje na nejvzácnější věc nacházející se v našem životě - okamžiku. To, co právě teď prožíváme, se nemusí už nikdy více opakovat a hodnota "okamžiku" je tedy pro nás ta nejkřehčí, ať už se cítíme jakkoliv. Ve chvíli, kdy jsem dočetla poslední stánku, se ve mně neobjevil pocit, že bych do sebe naházela dalších deset knížek, ale proces pomalu začal a já jsem za to neuvěřitelné vděčná. Přišel Alchymista, Jedenáct minut, U řeky Piedra jsem usedla a plakala a Coelho mě akorát utvrdil v tom, jaký je to génius. Pokud nahlédnete koutkem oka do "přečtených knih" v mém menu, musím uznat, že pro mě je to obrovský pokrok. Mám chuť číst a baví mě to. Čtu v autobusech, tramvajích, na ulici i před spaním. Nejen, že mám po přečtení hezké knihy dobrou náladu, ale čtení mi i rozšířilo pohled na svět, vnímání (takový šestý smysl) a hlavně i nějaké ty literární (ne)schopnosti. A také díky čtení jsem se vrátila i k psaní - a tím pádem i založila tenhle blog. Takže všemu vděčím úžasnému pánovi Paulu Coelhovi a musím říct, že pokud je někdo z vás takový anti-čtenář, jako jsem byla i já - máte pořád ještě šanci! Nevzdávejte to! :))

Přeji příjemné počteníčko,

Vaše CONEJA ;)))

Nebezpečný první máj

6. května 2015 v 6:59 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka
První máj - lásky čas. Tato věta by mohla stát na seznamu "největších klišé", nicméně i tak tento svátek se svým miláčkem (krycí jméno Grúf - sám si to vybral ... skoro :D) vždycky moc ráda oslavím. Jelikož jsme šílenci šílení, rozhodli jsme se tento svátek oslavit trochu netradičně - a řeknu vám, PARÁDA! :)

Hladové "raníčko"
O našem ztřeštěném plánu vám povím až o něco níže, nicméně pro jeho zrealizování bylo nesmírně důležité se pořádně vyspat. A jelikož já i Grúf jsme povahou sovy, na žádné brzké usínání to nevypadalo ani ve čtvrtek večer. Samozřejmě jsme náš plán brali zodpovědně, a tak jsme se probudili až s odbíjejícím polednem. Hned jak jsme otevřeli oči (no ono to nebude tak horké, naše kočky nás budily celou noc, takže to "hned" berte s rezervou) jsme se na sebe usmáli a bylo jasné, že vylézt z postele bude nadlidský výkon. Přece jenom v teplém pelíšku, v objetí své drahé polovičky je vám mnohem příjemněji než v prochladlém pokoji v přízemí. Každopádně hlad a objem močového měchýře nás donutil a vzhledem k blikajícímu číslu na budíku jsme se rovnou vydali na oběd k mé mamince. Upřímně řečeno - nejdelší desetiminutová cesta k našim, hlad je pěkná mrcha. Tatínek mi odjel dřít na chatu, a tak máma byla docela ráda, že jsme ji přijeli potěšit svou návštěvou.

Polibek pod rozkvetlou třešní
...alespoň doufám, že to byla třešeň :D. Hned po obědě jsme ve třech vyrazili na vycházku. Sice bylo zataženo a celkem chladno, ale polibek pod třešní se přece nesmí vynechat ;). Máme v Brně své oblíbené místečko, takzvaný "kousíček přírody", kam obvykle chodíváme během jara. Cestu lemovaly nádherné rozkvetlé stromy a ono je to vlastně jedno, jestli to byly třešně nebo ne, ale naše rty splynuly snad pod každým - pro jistotu ;).

Historky .. á fandíme!
Nevím, jestli tuto hru znáte, ale je to jedna z nejlepších her, co jsem kdy hrála. Jmenuje se Černé historky. Principem hry je uhodnout příběh (většinou pěkně černý a krvelačný) pomocí indicií, které zná pouze jeden člověk z celé skupiny hráčů. Grúf je většinou tou vyvolenou osobou, jelikož umí bravurně radit ;). O hokeji už jen krátce, ale byla bych neřád, kdybych se o něm nezmínila - opravdu. Jako praví fanoušci jsme samozřejmě usedli k televizi a fandili při prvním zápase českého týmu, a ačkoliv jsme nevyhráli (kruci, jen o kousíček!! :D) zrealizovali jsme náš plán a teď se k němu konečně dostanu :P.

Romantika ve voze
A je to tu :) .. nenápadně jsme nakradli deky od mámy s tím, že zrovna pereme tu naši a nemáme v čem spát. Naskládali jsme je do auta a jelo se, kam nás vítr zavál (a toho večera docela foukalo). Bloudili jsme v okolí Brna slušnou půlhodinku, ale výsledek stál za to :). Zabloudili jsme do tajemného místa na lesní cestu. Jelikož bylo bahno, auto se trápilo do mírného kopečka, nicméně všechno jsme krásně zvládli. Dojeli jsme na drobný zalesněný palouček. Všude okolo byla černočerná tma, jen dvě drobná červená světýlka z nedalekého vysílače nás sledovala, jako hladové oči. Objevila se ve mně lehká paranoia - všechno okolo vypadalo živě, všude bylo prázdno. Sklopili jsme zadní sedadla a ustlali si na nich - a také částečně v kufru. Leželi jsme vedle sebe a povídali si (no on mě ve skutečnosti spíš Grúf uklidňoval, ať se už sakra přestanu bát :D). Každopádně na mě jeho slova vždycky působí jako magnet a zároveň mě jeho pohlazení přivedla na úplně jiné myšlenky. Však víte..
Po neidentifikovatelném, perfektním a nezapomenutelném časovém úseku jsme padli na naši improvizovanou postel a usnuli jako nemluvňata. Každopádně ta sranda měla teprve přijít. Ačkoliv jsem byla nabalená, jako americký vánoční dárek, po několika hodinách mě probudila zima. Žádná romantika, či ochranitelský pud - když Grúf spí, tak spí. A bohužel i s naší dekou. Mrzla jsem skoro až do rána pod půlcentimetrovou pokrývkou, kterou jsem našla pod nohama, nicméně můj láskyplný pohled na Grúfa chrupkajícího v teplé peřince, mě hřál na srdci (aspoň to ;)). Okolo páté ráno jsme se probrali - Grúf rozlámaný, já zmrzlá, ale oba jsme usoudili, že to byl nejlepší nápad, který jsme společně vymysleli. Po menším driftování v bahně jsme se dokodrcali domů a v hřejivém pelíšku naší společné postele jsme spali až do dvanácti - zase :D.

No nádhera, pokud vás někdy napadne vyrazit na menší noční výlet, určitě doporučuju :D. Natažená záda a promrzlé nohy vám za to stojí, věřte mi ;).

A příště pod širák!

Vaše CONEJA ;))

Jste spíš skřivani nebo sovy?

Slavili jste prvního máje hokejem, nebo polibky?

Nocovali jste někdy v autě?

Všechny připomínky pište do komentářů! :))


Fandíme? (Ne)fandíme ..

4. května 2015 v 13:45 | Coneja |  Téma týdne

Ráda bych se o hokeji zmínila ještě jednou. Tentokrát o jednom typu fanoušků, které bytostně nemám ráda. Fanoušci na baterky.

Jak už zažil každý z nás, ne vždycky se v životě daří. A ač se to může zdát nemožné, i naši hokejisté jsou jenom lidé z masa a kostí, tudíž i tito se do takové situace mohou jednoduše dostat. Špatně se vyspíte, nemáte dobrou náladu, rozčílí vás někdo z blízkých, nebo vám prostě dneska nebylo souzeno nic pěkného. Když v tomto stavu vyrazíte na led, už od začátku máte pocit, že je něco špatně - takový je život. A jelikož vyšší moc má smysl pro humor, nasází vám do branky čtyři góly a vy jste akorát ve stresu se špatnou náladou, že zklamete sebe, spoluhráče, trenéra a samozřejmě i svoje fanoušky.

Co teď?

Pokud vás má někdo rád, bude vás mít rád, i když se nedaří. Nicméně tento prostý fakt nechápe určitá skupina lidí - fanoušci na baterky. "Ty jsi pitomec!" "Vypadni z týmu!" "Hraješ jak ponocnej!" Místo víry a velké podpory k vítězství, které jsou mimochodem víc než potřeba, chudák hokejista uslyší z davu řvoucích fanoušků akorát tohle. Každopádně hned, jak se skóre otočí, přesně tito fandové vřískají a tančí, svlékají se z dresů a jsou o daném útočníkovi schopni napsat kilometrovou ódu.

No není něco špatně?

Občas chodím sledovat zápasy do hospod. Jakmile náš tým prohraje, polovina lidí si objedná "škopek" a nadávají a nadávají… Smutné… Fandit, když se daří, to přece umí každý. Ale co fandit, když se nedaří? Podle mě je podpora "ve zlých časech" mnohem důležitější a dodává hráčům sílu. Ten pocit, když vás někdo podrží, když vás lidi mají rádi, když máte dojem, že nejste sami ... Ona se potom většina "baterkových fanoušků" diví, že prohráváme, ale udělali něco oni pro náš tým? :)

Ráda bych tímto vyzvala všechny fanoušky, ať už hokeje, fotbalu, nebo jiného sportu (on to ostatně nemusí být ani sport, že… :)), aby vnímali svůj tým a snažili se jej plně podporovat a pomáhat mu :). Já věřím, že většina z vás taková je, ale bohužel "fanoušků" na baterky je také mnoho.

Dohromady zvládneme všechno! :) - Coneja 2015 (muhehe..)

Téma týdne: Člověk na baterky

SumaSumárum - Duben

2. května 2015 v 16:05 | Coneja |  Informace
Ahoj Conejáci ! :)
Máme tu měsíční SumaSumárum - tentokrát za zatím NEJÚSPĚŠNĚJŠÍ měsíc duben! :)

Návštěvnost

Duben 2015
DenNávštěvy
1.37
2.40
3.33
4.37
5.22
6.33
7.20
8.43
9.25
10.52
11.47
12.64
13.33
14.30
15.40
16.27
17.23
18.35
19.34
20.43
21.364
22.72
23.23
24.17
25.28
26.33
27.30
28.38
29.323
30.255
Celkem za měsíc
1901
Celkem
6360

Jsem vám strašně vděčná ... Ta čísla jsou nádherná, děkuji moc :)

Články

Nejkomentovanější články
1. 100 komentářů = Šest typů lidí v MHD
2. 87 komentářů = 10 typů řidičů v provozu
3. 79 komentářů = Zeptej se :), Mučení povoleno
5. 35 komentářů = Necudný průzkum !

Čísla naskakují s každým dnem, nemůžu vám nic víc než poděkovat, jste skvělí a mc si toho vážím :) !

Počet zveřejněných článků za měsíc = 10

Počet povídek
Jednorázových = 1
Na pokračování = 2
Celkem: 3

Ankety

1. 280 hlasů = Svým úsměvem si rozveselil(a) .. Hlasovat můžete zde
2. 93 hlasů = Máte řidičský průkaz?.. Hlasovat můžete zde
3. 92 hlasů = Jste fanoušky hokeje? .. Hlasovat můžete zde
4. 29 hlasů = Jaký je vás oblíbený alkoholický nápoj? .. Hlasovat můžete zde
5. 28 hlasů = Který majitel Rexe se vám líbí nejvíc? .. Hlasovat můžete zde

Opět jsem moc ráda, že hlasujete v anketách. Pomáhá mi to psát a vymýšlet nápady, jelikož vím, kteří lidé na můj blog chodí - a to je nesmírně důležité :) !

Ostatní úspěchy

1. Článek 10 typů řidičů v provozu byl zveřejněn na hlavní stránce blogu.cz !! Kuk sem :)
2. Článek Mučení povoleno.. byl zveřejněn na hlavní stránce blogu.cz !! Kuk sem :)
3. Článek 5 důvodů proč milovat HOKEJ ! byl zveřejněn na hlavní stránce blogu.cz !! Kuk sem :)
4. Na blogu se objevila nová povídka Otrok :)
5. Článek Mučení povoleno.. byl vybrán fanoušky (konkrétně blogerkou Grumpy - děkuji ;)) do výběru tématu týdne ! :)

Nemůžu tomu uvěřit. Za celé své blogerské působení se mi na hlavní stránku podařilo dostat jedenkrát. A nyní je to 3x za jeden jediný měsíc! :) Jsem neskutečně šťastná za vaše komentáře, názory, připomínky, návštěvy a hlavně za vaši PODPORU! :)

Děkuji vám všem!!

Vaše CONEJA ;))