Říjen 2015

Svodidla - 7. díl

29. října 2015 v 19:48 | Coneja |  Svodidla

Další díl Svodidel je tu :)) .. Užijte si ho.
P.S. Ještě nějakou dobu nebudu k dispozici, tak doufám, že mi to odpustíte.

Svodidla - 6. díl

23. října 2015 v 20:53 | Coneja |  Svodidla

Další pátek za námi a já přispívám znovu s povídkou Svodidla. Tentokrát 6. díl, užijte si ji :).

Svodidla - 5. díl

16. října 2015 v 6:50 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko milí conejáci :). Týden zovu strašně rychle utekl a já přicházím opět s již pátým dílem povídky Svodidla :). Doufám, že vám trochu pomotám hlavy a že si povídku užijete ;))

Svodidla - 4. díl

8. října 2015 v 18:21 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, moji milovaní conejáci. I během svých momentů naprostého šílenství tu mám pro vás další díl z povídky Svodidla. Doufám, že se vám bude líbit :)


Challenge denied

6. října 2015 v 11:57 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko milí conejáci,
Už tomu tak asi bude - z Coneji se stává blázen.
Nevěděla jsem, jestli tento článek přiřadit do Trudného života nebo do Deníku maturanta, ale rozhodla jsem se pro Trudný život, protože to tentokrát nebude vůbec humorné.

Jak už si mnozí z vás mohli všimnout, co se týče obecně životního stylu, jsem docela zodpovědný člověk. Možná až moc. Hlídám se snad naprosto ve všem. Nejenže sleduju, v kolik hodin ráno vstanu, co si přesně dám za den k jídlu, kolik litrů vody vypiju, jestli mám všechny věci do školy hotové a jestli mě náhodou odpoledne ještě něco nečeká, ale hlídám s i to, jak bych se měla cítit. Každý z nás určitě zažil pocit, který by společnost odsoudila, ale je vlastně naprosto normální. Například závist, bezdůvodný vztek na někoho, nebo třeba chuť někomu ublížit nebo se pomstít. I přes to že jsou tyto pocity zcela normální (v určitých mezích samozřejmě), většina lidí je před ostatními radši skrývá, protože oni by byli "ti špatní". Ale zjistila jsem, že mám jeden velký problém. Musím tyto pocity skrývat i sama před sebou. Jak jsem psala v mnoha článcích, že lidi nesoudím a snažím se je vždycky co nejvíce pochopit, jediný koho si občas ráda podám, jsem já sama. Což už samo o sobě zavání nějakou psychózou.

Jakmile totiž pocítím něco, co bych sama určila za nespravedlivé chování, zadupu to, jak nejvíc to jde. Linkuju si podvědomě svoje emoce a mám určitý řád, který musím dodržovat ohledně toho, jak se cítím, abych se cítila, jako dobrý člověk. Matoucí, že? Jenže ono je to občas kontraproduktivní, jelikož i dobří lidé mají občas chuť někomu bezdůvodně dát po tlamě. Je to takový vnitřní boj člověka sám se sebou a s tím se dá docela těžko žít. Nicméně tady příběh rozhodně nekončí.

Začalo to zasahovat až do hodně důležitých věcí. Moje osobnost se tak nějak pomalu rozdvojuje a každá polovina tlačí na druhou stranu těla a člověk má pak pocit, že se za chvíli rozpůlí. Au. Připadám si trochu jako doktor Jekyll a Hyde (kdyby někdo neznal tyto "dva" pány, mrkněte na databázi knih). Odráží se to totiž úplně ve všem. Jeden den jsem zjistila, že musím odevzdat několik zpracovaných maturitních okruhů. Nechala jsem vše na poslední chvíli - Hyde. Den před odevzdáváním jsem si sedla k počítači a pracovala 14 hodin v kuse jen se dvěma krátkými přestávkami - Jekyll. Druhý den jsem odevzdala dvě třetiny úkolu - Jekyll. Když jsem měla o víkendu ve vlaku tři a půl hodiny volno, neudělala jsem na papír jedinou čárku - Hyde. Slíbila jsem dědečkovi, že mu sestříhám video na jeho vánoční koncert a sehnala si všechny materiály - Jekyll. Ze začátku mi nešlo nahrát do počítače, tak jsem se rozhodla vyhledat někoho, kdo mi s tím pomůže. Už dva měsíce jsem nezvedla telefon a při pomyšlení, že bych to měla udělat, se mi dělá zle - Hyde. V září jsem si vykonstruovala zdravý jídelníček a přihlásila se na hodiny cvičení několikrát do týdne, přičemž jsem až do teď vše dodržovala víceméně přesně - Jekyll. Včera jsem se přecpala tabulkou čokolády a nepřišla na hodinu poledance - Hyde. Příkladů tu máme hromadu, ale můj problém se rozvíjí ještě mnohem dál.

Říkala jsem si, že jsem jenom strašně líná a že se po nějaké době zase všechno spraví. Ne, nespraví. Začalo to v září, když jsem dostala chřipku. Jeden den jsem si poležela doma v posteli, ale už druhý den jsem se hrnula do školy nemocná, abych moc nezameškala. Jenže minulý týden jsem zůstala taky jeden den doma z důvodu dodělání těch maturitních okruhů, jak jsem psala. Jenže přišel dnešek. Jeden z nejdivnějších dnů vůbec. Skoro celou noc jsem nemohla spát. Dělalo se mi na zvracení (asi ta čokoláda, nebo fakt nevím), příšerně mě bolela hlava a ještě k tomu jsem měla na sedmou a měla jsem vstávat kolem páté. Ráno mám dvě hodiny seminář, takže jsem si řekla, že když přijdu na devátou normálně do školy, bude to v pohodě. Jenže nebylo. Hlava mě bolela jako střep, tak jsem si šla do skříňky pro nějaký prášek. Než jsem jí ale stihla otevřít, uviděla jsem před sebou velikého pavouka. Začala jsem vyšilovat, přičemž to vzbudilo tátu, který hned doběhl za mnou, aby zjistil, co se stalo. Zírala jsem na toho hnusnýho pavouka a prosila tátu, aby ho zabil. Jenže on mi řekl, že žádného pavouka nevidí. Chtělo se mi skoro brečet, protože z pavouků mám fakt hrůzu a pořád jsem ho prosila, ať si ze mě přestane dělat srandu a zbije ho. Táta na mě pořád koukal, jestli jsem normální a snažil se mi v klidu a racionálně vysvětlit, že tam opravdu nic není. Otevřel skříňku, vytáhl léky, a když ji zavřel, vážně už tam žádný pavouk nebyl. Nicméně jsem mohla odpřisáhnout, že jsem ho viděla. Vzala jsem si lék a šla si ještě lehnout.

Bylo kolem té páté, máma už odešla do práce a já jsem si nastavila budík na sedmou, abych to do školy v těch devět stihla. Škoda, že můj mozek nemá paměťovou kartu, protože přísahám, že na telefonu bylo 05:07, když jsem si dávala budík na celou. Po nějaké době, co jsem se snažila usnout, jsem se znovu podívala na telefon, jestli to má vůbec ještě cenu. Bylo pořád pět nula sedm. Už začalo svítat a já byla tak nějak v polospánku. Vnímala jsem běh okolí, ale ne zas tak úplně. Když už bylo venku normální světlo, hodiny na stěně i telefon pořád ukazovaly pět nula sedm. Zase jsem se otočila na bok a neřešila to. Když už bylo venku opravdu, jak v poledne a hodiny mi ukazovaly stále pět nula sedm, vstala jsem, protože mi to přišlo divné. Hned jak jsem došla do kuchyně, bylo půl jedenácté. Začala jsem panikařit a chtěla jsem se sbalit do školy. Telefon i hodiny najednou ukazovaly stejný čas jako v kuchyni. Takže cože?

Během "rána" se ve mně začaly mísit takové divné pocity. Znáte to, když chcete něco strašně dělat, ale nemůžete k tomu své tělo přemluvit? Ze začátku jsem se chtěla sbalit do školy a jít tam, ale nemohla jsem. Moje tělo mi to nedovolilo. Nebyla to žádná nehybnost nebo tak, ale prostě jsem nedokázala vstát z postele. Absolutně. Asi po půl hodině jsem dostala strašný hlad, ale pořád jsem nedokázala vylézt. Nejedla jsem od včerejšího brzkého odpoledne, kdy jsem snědla tu čokoládu. Břicho mě šíleně bolelo, ale nemohla jsem. Nemohla jsem ukojit ani vlastní základní pudy. Když už se ta bolest nedala vydržet, konečně se mi povedlo vstát. Ale další potíž čekala v nedohlednu. Přišla jsem do kuchyně a nebyla jsem schopna si namazat chleba. Otočila jsem se a šla zpátky do ložnice. Cestu tam a zpátky jsem vykonala asi čtyřikrát, protože se střídalo kručení v žaludku a trapný pocit zírání na lednici. Na konec jsem zůstala stát v kuchyni a koukala na chlebník. Prostě jsem tam jen stála a nutila se udělat si jídlo. Dala jsem si jen krajíc suchého chlebu, protože mazat na to pomazánku už pro mě bylo příliš.

A potom se tato rozhodnutí začala mixovat. Když už jsem vzdala školu, chtěla jsem si jít aspoň koupit nové kalhoty, protože se mi jedny rozbily. Bez šance. Tak jsem si řekla, že si půjdu aspoň zakeškovat a vyplnila jsem si jednu rovnice jedné Mystery Cache, kterou mám pár zastávek od domu (kdyby někdo opět nevěděl, jedná se o hru Geocaching, prohledejte wikipedii). Bez šance. Dokonce mi strašně dlouho trvalo napsat tento článek. Původně jsem ho ani nechtěla zveřejňovat, ale jenom si sepsat, co se to se mnou sakra děje.

Co se to se mnou sakra děje?

Prosím všechny, kdo dočetli až sem, berte prosím na vědomí, že se v tomto článku nejedná o žádnou nadsázku, humor, ani fikci. Tohle je momentální realita. Něco se vážně děje teď. Asi jste si všimli, že poslední dobou přispívám jen Svodidla, svoji novou povídku. Články jsou přednastavené, do určité kapitoly budou vycházet pravidelně. Nicméně nevím, jak to se mnou bude teď. Nevím, jestli nyní budu vůbec ještě schopna něco přispívat. Plánuji to probrat se svou psycholožkou a možná i s lékařem. Tak prosím nade mnou nelamte hůl.

Mějte se krásně,

Coneja

Svodidla - 3. díl

2. října 2015 v 1:08 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci!! :)) Konečně přispívám s dalším článkem. Pro tentokrát opět se Svodidly. Máme tu třetí íl, na který jste se moc těšili :)) .. Doufám, že se vám bude líbit.