Svodidla - 6. díl

23. října 2015 v 20:53 | Coneja |  Svodidla

Další pátek za námi a já přispívám znovu s povídkou Svodidla. Tentokrát 6. díl, užijte si ji :).


Během pátečního večera se Ondřej rozhodl, že zalichotí svému šéfovi tím, že přijme jeho nabídku ke strávení víkendu v jeho zimním sídle. Nabídku už dávno potvrdil, ale stále to neoznámil Veronice. Ta jako vždycky plánovala o víkendu strávit pár hodin v teplé posteli a pak možná vyjít ven, aby si nafotila podzimní krajinu.
"Co kdybychom šli o víkendu do zoo? Dlouho jsme nikde nebyli a má být prý docela přívětivě." Zmínila Veronika sedící na gauči s nohama nahoře, když si na internetu prohlížela nějaké akce poblíž jejich bydliště.
"Na podzim?" Ozval se z kuchyně Ondřej, který se co nejrychleji snažil spořádat koblihu tak, aby na to Veronika nepřišla.
"A proč by ne?" Vstala a vydala se za Ondřejem. Přistoupila k němu a objala ho kolem krku. Ondřej si rychle otřel tvář špinavou od cukru.
"Mohli bychom sledovat krásné šelmy nebo žirafy." Řekla trochu svůdněji. Doufala, že to Ondřeje donutí k zamyšlení, že návštěva zoo by možná mohla být zakončena příjemným večerem ve dvou.
"Víš, lásko," podrbal se Ondřej na zátylku, "já už jak si něco mám." Veronika pustila ruce zpět ke svému tělu.
"Cože?" Podívala se na něj trochu vyčítavě.
"No, šéf," zapřemýšlel na chvíli Ondřej, "pozval mě k sobě do vily. Na víkend. Na celý víkend." Lezlo to z něj jako z chlupaté deky.
"A kdy jsi mi o tom hodlal říct?" Zeptala se Veronika rozhořčeně.
"Zítra." Vypustil ze sebe Ondřej, přičemž mu vzápětí došlo, že to asi nebyla správná odpověď.
"Děláš si ze mě srandu?" Ve Veronice to už pomalu začalo vřít.
"Ne." Řekl s jemným smíchem Ondřej, který byl pobavený roztomilostí své bublající přítelkyně.
"Tohle není vtipný," snažila se Veronika říct co nejklidněji, "tohle děláš vždycky." Ondřejovi bylo jasné, kam bude debata směřovat, a tak se snažil aspoň trochu ospravedlnit.
"Je to pro dobro věci, miláčku. Třeba mi to prospěje v mojí kariéře. Třeba tak budu vydělávat víc pro nás dva." Pokusil se ji pohladit po rameni.
"Nech mě," cukla sebou, "nazýváš nás 'párem', ale nejsi schopen se mnou absolutně nic řešit. Vždycky přede mě postavíš hotovou věc a naprosto ignoruješ můj názor. Stavíš mě akorát do nižší pozice a je ti jedno, co si o věcech myslím!" Veronice bylo smutno. Tohle se na Ondřejovi nikdy nezměnilo.
"Takže mi chceš říct, že mi to zakazuješ?" Ondřej byl trochu vyveden z míry. Opravdu nechápal situaci.
"Ne, proboha," vyprskla Veronika, "mně je jedno, co děláš. Seš dospělej chlap! Ale bylo by na místě, kdyby ses mě třeba občas zeptal, nebo mi to řekl dopředu, abych si zařídila vlastní plán."
"Takže mi to nezakazuješ." Ondřej stále nechápal.
"Nezakazuju," zmírnila se Veronika, "jen mě to pěkně štve." Otočila se a šla zpátky směrem ke gauči. Ondřej stál sám v kuchyni a tupě zíral na místo, kde předtím stála jeho milovaná. Tak co mám kruci dělat? Prolétalo mu hlavou. Z aktuálních možností nedokázal sestavit vzorec, který by uspokojil jak jeho, tak šéfa, tak Veroniku. Otevřel si plechovku fanty a poloprázdnou ji schoval do lednice. Vydal se za Veronikou.
Nakonec oba dva usnuli na gauči. Veronika se probudila jako první, asi okolo druhé ráno. Podívala se na spícího Ondřeje, ke kterému byla i přes svůj hněv přitulená. Usmála se. Proč jsem ještě s tebou, když mě tolik rozčiluješ. Říkala si pro sebe. Nevadilo jí, že bude mít dva dny volna a čistě jenom pro sebe, byla smutná, že ji Ondřej tolik vyčleňuje ze svého života. Chtěla budoucnost budovat společně. Na druhou stranu, na rozdíl od Ondřeje ji otázka budoucnosti nesmírně děsila. Tichým pohybem se natáhla pro polštář ležící na otomanu a podložila jím Ondřejovu hlavu. Potom se zpátky uvelebila do pohodlné pozice a spokojeně usnula.
Asi půl hodinu na to se vzbudil Ondřej. Když spatřil svou spící přítelkyni na jeho těle, zahřálo ho to u srdce.
Ondřej byl realista a zároveň trochu snílek. Strašně toužil změnit svět, a to byl motor, který ho tlačil dál v jeho životě. Oproti Veronice měl ve všem jasno. Přál si vybudovat perfektní kariéru a zaopatřit tím sebe, Veroniku a jejich budoucí potomstvo. Jeho ego trochu zužoval pocit, že má teď Veronika tolik peněz od rodičů. Přál si být "správným mužem". Chtěl Veroniku trochu odtáhnout od svých rodičů, aby byla závislá spíše na něm, než na nich a on mohl s klidným pocitem usínat, že je tady hlavou rodiny. Doufal, že jednou bude jeho ženou, která ho bude doma vítat s teplou večeří a že s ním zplodí několik dítek, která budou společně milovat.
A to bylo přesně to, co Veronika nejvíc nechtěla.
Ondřej se opatrně naklonil dopředu tak, aby Veroniku nevzbudil. Zpod hlavy mu vypadl naducaný polštářek. Vrátil je na původní místo a natáhl se pro deku, co byla u Veroničiných nohou. Přikryl ji její tělo a letmo ji políbil na temeno hlavy. Potom opět usnul.
V sobotu ráno se Veronika probudila osamělá v obývacím pokoji. Ondřej už by dávno na cestě ke svému šéfovi.
"Tak on to vážně udělal." Zapřemýšlela nahlas. Najednou se její hněv opět trochu probudil. Na telefonu jí zářila nepřečtená zpráva. Třeba aspoň nechal vzkaz. Bohužel se zmýlila. Esemeska byla tentokrát od její dlouholeté přítelkyně Pavlíny.
Jsem dneska celý den na brigádě a strašně se nudím. Nechceš se na chvíli stavit? P.
Veronika neváhala ani chvíli. Jak dlouho už Páju neviděla? Sbalila si věci a vyrazila na veletrh, kde dlouhodobě její kamarádka pracovala.
Pavlína byla stejně stará jako Veronika, ale uvnitř byla úplně jiný člověk. Už od patnácti let se v podstatě živila sama. Jenže docela nešťastně. V jednom kuse byla rozhádaná se svoji babičkou, která ji celý život vychovávala, jelikož matka utekla kamsi do zahraničí a nikdy ji Pavlína nepoznala. Otce rovněž ne, protože podle babiččina vyprávění byl Pavlínin otec pravděpodobně za mřížemi za sexuální obtěžování a několik znásilnění. Což byl případ i Pavlíniny matky, která otěhotněla v parku okolo jedenácté večerní, když se sama vracela z práce domů. Čím byla Pavlína starší, tím víc svoji babičku nesnášela. To proto, že Pavlína byla učiněný rebel a nikdy se nechovala podle pravidel. Tím pádem si její babička navykla děvče obzvlášť v nízkém věku hlídat, a to Pavlínu rozčilovalo ještě víc. Nechala si potetovat celá záda už v šestnácti, na zadku měla vypálený znak z protestu proti chovu zvěře, barvu vlasů změnila z nevýrazné špinavé blond na křiklavě fialovou a už jenom z trucu se stala vegetariánkou. S Veronikou se znaly už od střední, a jelikož se potkaly ještě chvíli před Pavlíniným výtržnictvím, stihly se z nich stát velmi dobré přítelkyně. Její práce tedy spočívala jako propagátorka různých akcí v rámci organizace, jež se zabývala lidskými a zvířecími právy. Postávala na různých veletrzích a akcích, měla dlouhé proslovy při protestech, chodívala přednášet do základních škol a často sepisovala dopisy pro různé členy vlády.
"Ahoj Pájo!" Křičela Veronika z dálky, když konečně po minutách bloudění našla Pavlínin stánek.
"Copak je to tentokrát?" Začala se prohrabovat mezi různými prospekty a brožurami, co ležely před její kamarádkou.
"Ahoj Verčo. Samé závažné záležitosti. Snažíme se o zrovnoprávnění žen v Africe. Chceme povolit, aby mohly tamní dívky chodit do škol." Během svého vyprávění stihla Veroniku obejmout a strčit jí do úst upečený špenátový závin, který už ze zvyku rozdávala všem, co prošli okolo. Veronika nesměle polkla snažíc se nemyslet na svoji dietu.
"Jsem tak ráda, že jsi přišla. Dneska nikdo moc nechodí, tudíž tu ani není šéf, a tak si můžu pokecat." Pavlína se usmála a projela si rukou do svých na krátko sestřižených fialových vlasů.
Veronika postávala vedle Pavlíny a sledovala pomalu mizící materiály z jejího stánku. Ona ostatně samotná ignorace všech kolemjdoucích Pavlíninu odbytu moc nepřidávala, ale fialová dívka už byla za poslední týdny docela vyčerpaná, a tak si řekla, že si to jednou může dovolit. Povídaly si hodinu, dvě, jenže potom se objevil na veletrhu i Pavlínin šéf. Veronika pochopila situaci a rozhodla se zmizet.
"Veru, myslíš, že bych se dnes večer mohla stavit, když je Ondra pryč? Přinesu víno, probereme zbytek a pustíme si třeba nějakej film." Řekla Pavlína, když se Veronika chystala k odchodu.
"Jasně, budu ráda." Zamávala jí při odchodu a pak už jen z dálky sledovala rozhořčené pohledy Pavlínina šéfa.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Anička | sova-na-fetu.blog.cz Anička | sova-na-fetu.blog.cz | Web | 23. října 2015 v 21:18 | Reagovat

Oh, tohle by naštvalo každého, myslím tím to, co udělal Ondra Verči. Nesnáším, když mi někdo neříká věci dopředu, ale sama to dělám :D Pavlína to měla asi v životě těžké. Chjo, měla bych se vzpamatovat, je to jen příběh :D Pěkně napsané ;)

2 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 23. října 2015 v 21:25 | Reagovat

[1]: Jé, to je tak hezký, když se najde někdo, kdo si to představuje jako živý příběh :))) ... díky moc :)

3 Vája Vája | E-mail | Web | 24. října 2015 v 18:06 | Reagovat

Zase krásný příběh jako vždycky :D. Hodně štěstí a úspěchu s dalšími články, které si moc ráda přečtu :)

4 anchovickal anchovickal | E-mail | Web | 24. října 2015 v 22:39 | Reagovat

Furt super, pokračuj prosím, umíš to.

5 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 25. října 2015 v 8:32 | Reagovat

[3]: Děkuji ti :) .. pokusím se, snad bude čas a nálada :))

[4]: Díky! :)

6 Allex Allex | E-mail | Web | 25. října 2015 v 16:39 | Reagovat

Vážně pěkně napsané!! Hned bych si ten špenátový závin dala! :D :))

7 Sugr Sugr | E-mail | Web | 26. října 2015 v 18:53 | Reagovat

Krásné čtení, večeře mi u něj chutnala hned lépe! ;-)

8 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 26. října 2015 v 19:21 | Reagovat

[6]: Díky moc :3

[7]: Děkuju. hned mě to víc motivovalo :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama