Svodidla - 10. díl

3. prosince 2015 v 12:53 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci :)),
Další díl Svodidel je tu a tentokrát váš potěším, jelikož je o něco delší než obvykle :)). Zaprvé je to z toho důvodu, že tento díl je již jubilejním desátým a zadruhé si nejsem úplně jistá, jak budu zvládat a stíhat přispívat během Vánoc (to víte, ta maturita a přijímačky fakt nejsou sranda -_-), ale slibuji vám, že do 24. se určitě další díl objeví :)... Zbytek si můžete přečíst v menu. A teď konec kecání a užijte si díl! :))


Ostré slunce zasvítilo Veronice do očí. S obrovskou bolestí hlavy je nelibě otevřela.
"Kde to jsem?" Zamžourala okolo sebe, než jí došlo, že je v pořádku doma v posteli. Hodiny ukazovaly brzké odpoledne.
"Uf, jenom jsem strašně dlouho spala." Oddechla si do chvíle, než na sobě spatřila noční prádlo. Kruci, kruci, Veroniko? Veronika začala panikařit. Vystřelila z postele a rychlostí blesku letěla do obýváku. Našla tam pohozený polštář na zemi, zaschlé kapky vína a poloprázdnou sklenici na stole.
"Ne, ne, ne, ne. To je špatný. To je moc špatný." Vběhla zpátky do ložnice, kde se na podlaze válely zmuchlané kalhoty a všechno bylo poházené kolem. Srdce jí bušilo o sto šest a do hlavy se jí vlévala horkost. Posadila se na postel a roztěkaně přemýšlela. Myšlenka na skousnutí Tomášových rtů se jí mihla hlavou. Prudce sebou trhla. Další myšlenka - vášnivé doteky podél celého těla. Stále nemyslela na to nejhorší. To přišlo, až po tom, co si vzpomněla na chvíli, kdy ji Tomáš začal svlékat.
"Ne, to se nemohlo stát." Nervózně si promnula čelo. Vyťukala Tomášovo číslo na mobilu. S každým zazvoněním dlouhého monotónního tónu se jí silně sevřelo srdce.
"Haló? Verčo?" Ozvalo se z druhé strany. Veronika jen hlasitě dýchala do mikrofonu. Tomáš stále čekal, co z druhého konce vypadne. Když už se chystal zeptat, jestli je Veronika tam, zasypala ho hysterickými prosbami o vysvětlení, co se vlastně včera stalo. Tomáš se pro sebe pousmál.
"Něco na sebe hodím a za chvíli budu u tebe."
Veronika se pomalu hroutila. Za celých pět let vztahu nikdy nebyla Ondřejovi nevěrná. Nikdy. Vždycky byla tak slušná a spořádaná. Dokonce si ani nepamatovala chvíli, kdy by nějak víc lhala vlastním rodičům. Neuměla to. Neuměla lhát.
Tomášova nálada byla chvílemi až tragikomická. Pokud by měla jeho duše nějakou fyzikální stupnici nervozity, dostaly by se aktuální hodnoty nejspíš až někam do mínusu. Uvolněně seděl v autobuse a koukal se z okna. Venku pokapávalo a lidé okolo byli zahalení do svých kabátů a nosy měli zapíchnuté v pletených šátcích. Tomáš byl myslí někde mezi těmi kapkami deště. Měla radost z okamžiku. Vzpomínal na tu krásnou chvíli, kdy se ho po relativně dlouhé době dotkla žena tak, jak se ženy dotýkají mužů. Užíval si pocitu, že dostal krásný polibek a mohl vidět tu úžasnou spontánnost, která z Veroniky vyzařovala celý večer. Neměl žádné výčitky svědomí, žádné splíny, byl prostě jen spokojený s tím, co je.
Zanedlouho se rozřinčel zvonek u Veroničiných dveří. Rozhozená Veronika šla otevřít. Oproti Tomášovi, kterého bychom mohli přirovnat k usměvavému Buddhovi, se Veronika třásla pomalu jako ratlík.
"Ahoj Tome." Řekla úzkostně.
"Ahoj." Tomáš se snažil nasadit ten nejpřátelštější tón, jaký uměl a zároveň aby nebyl nepřirozený. Opět se oba dva uvelebili na stejném gauči jako včera.
"Tome, já mám několik otázek." Veronika si promnula dlaně.
"Asi bych měla začít pomalu, já bych ráda věděla..."
"Nespali jsme spolu." Přerušil ji Tomáš. Veronika chvíli seděla zaraženě a nehnutě. Rovnala si vlastní myšlenky.
"Já, já to nechápu," vykoktala ze sebe, "to víno, ta pusa - a taky jsi mě svlíkal!"
"Jen jsem tě převlékl do košile, aby se ti spalo lépe v tom horku. Mimochodem, abych to poupravil, svlékala ses sama, já jsem to jen kočíroval." Zasmál se Tomáš. U veškerých událostí pomíjel jejich náročnost na psychiku. Je pravda, že v tomto případě to Veronice nejspíše pomohlo. Povyprávěl Veronice celý příběh. Od jejího nervózního blekotání, přes rozbitou skleničku, chvíli poblouzení až po hluboký spánek. Ačkoliv se Veronice hodně ulevilo, pořád byla nervózní z toho, že vůbec po Tomášovi vyjela.
"Já nevím, co to do mě vjelo." Řekla už trochu klidněji.
"Vždyť o nic nejde. Konečně ses uvolnila." Usmál se na ni.
"Proto je dobře, že se hlídám. Když to nedělám, stávají se evidentně nehody." Při slově "nehody" naznačila veliké uvozovky. Tomáš jenom mávl rukou a zakroutil hlavou.
"Znamenalo to pro tebe něco?" Podívala se na něj. Veronika přemýšlela, že se možná na nic tak svazujícího neměla ptát. Tomáše otázka lehce zaskočila. Ne, že by nevěděl, co říct, v tom měl celkem jasno, ale obával se správné formulace.
"Ne." Vypustil okamžitě.
"Já nepřemýšlím o tom, jestli to něco znamenalo," dodal, "já si jen v tu chvíli užil onoho okamžiku. Nechci přemýšlet nad souvislostmi. Nechci řešit, co tomu předcházelo, ani co teď bude dál. Prostě to bylo fajn. A už je to za námi." Veroniku trochu píchlo v žebrech. Poprvé v životě z ní nikdo nebyl na větvi. Poprvé před sebou neviděla chlapa, který by o ni stál, který by po ní toužil a který by se přetrhl pro to, aby si získal aspoň kousek její pozornosti. Měla pocit, že je mu to jedno a že je pro něj jen náhodná kolemjdoucí, co shodou okolností zakopla a přistála na jeho ústech. Neskutečně se jí to dotklo, ale z vlastního morálního hlediska si přiznala, že si za to v podstatě může sama. O to víc po Tomášovi začala tajně toužit.
Tomáš si nemohl nevšimnout Veroničina mlčení. Všiml si nakrčeného obočí a nešťastného pohledu v očích. Jeho solidární povaha ho donutila se zeptat.
"Jsi v pořádku?"
Ve Veronice to bublalo. Chtěl by vykřiknout něco jako - "Jasně, že ne, ty idiote, proč si se mnou sakra takto pohráváš?!" - ale moc dobře věděla, že to, co jí nejvíce štve je jen to, že tentokrát nemá nad věcmi kontrolu ona. A dokonce by si dovolila i říct, že ten, kdo tu kontrolu vlastní je Tomáš.
"Ani ne," řekla chladně, "nevím. Nevím, jestli to něco neznamenalo pro mě. Napadlo tě to?" Tón v hlase měla možná trochu vyčítavý, ale Tomáš dál předstíral, že to neslyšel. Nikdy nechtěl nikomu ublížit, ale chtěl být upřímný. Z Veroničina tónu a ostře položené otázky vyvodil jaký si tah. Tak slečna by si chtěla hrát. No, proč ne.
"Můžeš to snadno zjistit." Opět se usmál. Nicméně tentokrát už to nebyl ten veselý přátelský úsměv, ale lehce povýšenecký a škodolibý škleb.
"Jak?" Veronika se na chvíli cítila jako poloslepé ježčí mláďátko, co sotva leze po čtyřech a potřebovalo by se schovat pod tlapičky svojí maminky. Byla vyděšená a rozčílená zároveň.
Tomáš ji přitáhl silně na svůj hrudník. Jednou rukou ji pevně obepínal pas, aby se mu ta zlobivá mrška náhodou někam nevyškubla a druhou rukou ji něžně a až lehce romanticky pohladil po tváři. Polibek započal divoce, postupem však ubíral na tempu v kontrastu s bušením jejich srdcí. Čím níže se po tváři sunula Veroničina ruka, tím více byl polibek krotký a láskyplný. Kombinace až obscénní vášně a předstírané lásky ve Veronice akorát vyvolalo obrovské zmatení, a to byla Tomášova zbraň a také začátek hry. Rozhoz kostkami, úskok figurkou, první tah.
Když se jejich ústa rozpojila, netvářili se ani jeden tak, jak by se dalo očekávat. Tomášovi z očí nevyzařoval ani cit, ani zamilovanost, ale jen pohled vítězství. Tvářil se, jako by se nesmírně bavil Veroničinou naivitou, ale zároveň to nemyslel nijak zle. Chtěl si jenom hrát jako každý malý kluk, před kterého položíte rajcovní pískající mašinku.
Veroničin výraz připomínal spíše pohled jejich rodičů, když ji poprvé nechali samotnou doma a ona tam nadělala svinčíku za tři. Byla překvapena Tomášovou iniciativou a zároveň vyvedena z míry tím, co tomu přecházelo. Suverénně tvrdí, že to pro něj nic neznamenalo, ale ten cit, s jakým Veroniku hladil po tváři, ji stále přesvědčoval o opaku. Tak chce ji nebo ne?!
"Tak vidíš." Tomáš se zase uklidnil. Už si pohrál dost. Neuvědomoval si, že by to Veronika nemusela vnímat stejně jako on. Bylo to skvělé, bylo to zábavné. Teď už je zase dobrý přítel, který s radostí vyslechne svoji labilní kamarádku. Měl ji rád, vážně.
"Jo, máš pravdu. Nic to neznamenalo." Veronika své zmatení překryla jednoduchou a stručnou odpovědí. Ve skutečnosti si stále nebyla jistá a onen polibek jí rozhodně nedal zřetelnou odpověď. Každopádně to nehodlala řešit. Aspoň ne teď.
"Tak díky za objasnění. Ondra by se měl za chvíli vrátit z toho víkendu, myslím, že bychom se asi měli rozloučit." Strčila si jednu ruku do kapsy a druhou nenápadně pokynula ke dveřím. Během těchto dvou vět se přesunuli do předsíně.
"Asi jo. Tak se měj hezky. Třeba si zase někdy zavoláme." Tomáš opět přiložil své prsty na čelo a zasalutoval. Bylo už ale pozdě, zámek byl nemilosrdně odemykán Ondřejovými klíči.

Dveře se pomalu otevřely a v nich stál Ondřej s telefonem u ucha. Veronice i Tomášovi se na chvíli zastavilo srdce. Vlastně i Ondřejovi, jelikož na chvíli přestal mluvit do sluchátka. Všichni tři na sebe několik vteřin zírali. Onen protáhlý moment překvapení přerušil až samotný hlas z telefonu.
"Ondřeji? Haló, jsi tam?" Ozvalo se hlasitě ze sluchátka.
"Vydržte, zavolám později." Špitl Ondřej téměř zadušeně a jinak nehnutě si zasunul telefon do kapsy. Nastala další chvíle ticha, kdy Ondřejovy oči těkaly ze strany na stranu a sledovaly tak vzezření Veroniky i Tomáše.
"Kdo to sakra je?" Řekl monotónním, ač pohoršeným tónem. Vůbec se přitom nehýbal, jen zapíchl oči do Tomáše.
Veronice rychle hlavou pobíhaly možné alternativy, nápady a i možnost samotné pravdy.
"To je bratr mojí trenérky z jógy. Tomáš." Vyhrkla ze sebe. Páni, něco smysluplného. Veronika na sebe byla pyšná.
"A co tady dělá?" Ondřej stále hýbal jenom očima.
"Edita je teď několik dnů mimo město a do konce týdne jsem jí měla odevzdat peníze za permanentku. Bere jenom hotovost a o finance se tady stará její bratr."
"Dobrý den." Pozdravil Tomáš a napřáhl k Ondřejovi ruku. Ten k ní jen sjel pohledem a dál nehnutě zíral na Veroniku.
"Jelikož mi dneska není moc dobře, jsem doma a odpočívám. Poprosila jsem ji, jestli by bratra neposlala za mnou domů, abychom to mohli vyřídit co nejrychleji." Veroničina první pořádná lež. Nikdy neuměla dobře lhát, ale tohle zvládla na jedničku. Možná na jedničku s mínusem.
"Jo, přesně." Usmál se Tomáš, který mezitím stáhl svoji ruku zpět k tělu.
"Toto je můj přítel." Otočila se na Tomáše hrajíc dále svoji hru. Pohladila Ondřeje po rameni a z boku se k němu přitulila. Tomáš jen přikývl s pohledem "jsem v tom s tebou" a navázal na její větu.
"To už mi tak nějak došlo. Tak se mějte hezky, já jdu předat sestře ty peníze. Na shledanou." Rychle se ještě podíval na Ondřeje a zamával po cestě ze schodů.
Jakmile za ním zabouchla Veronika dveře, ucítila, jako by je zabouchla i sama sobě. Teď nebylo kam utéct. Zalil ji příšerný strach. Nikdy Ondřejovi takto nelhala.
"Jak bylo u šéfa, miláčku?" Obrátila se ihned směrem k Ondřejovi a políbila ho na tvář. Ten se konečně začal hýbat, nicméně byl stále docela vyveden z míry. Oklepal se a objal Veroniku s úsměvem.
"Skvěle, lásko." Uf, asi to bylo v suchu. Posadili se do kuchyně hned po tom, co Veroniku požádal, jestli by mu neudělala ty "výborný hranolky", co mají ještě v mrazáku. Veronika by nejradši zmínila, že jí slíbil, že do té diety půjde s ní a že jí bude extrémně nepříjemné inhalovat tu zlatavou vůni, když se snaží zhubnout, ale po předchozí události jen mlčky přikývla a dala se do pečení.
Když se Ondřej nacpával hranolkami a huhlal u toho průběh svého perfektního víkendu, Veronika se cítila úzkostně a provinile. Pořád přemýšlela nad tím polibkem, a to jí rozčilovalo nejvíc. Proč? Proč se jí sakra Tomáš snaží zamotat hlavu? Dělá to snad schválně? Neměla ho zvát. Neměla ho zvát ani večer před tím. Měla pozvat Pavlínu a byl by klid. Zapřísáhla se, že už Tomášovi nenapíše. Ať si dělá, co chce, ona bude spokojeně žít s Ondřejem. Úplně jako dřív. To by jí ale o několik minut později nesměla přijít esemeska od Tomáše. Sotva na telefonu spatřila jeho jméno, zasunula jej nenápadně zpátky do kapsy a nabrala si plnou misku hranolek. Na tohle prostě neměla nervy.
Ondřej stále povídal o svém víkendu, ale Veronika ho vůbec neposlouchala.
"No není to skvělé, Verunko? Bude víc peněz pro nás a budeme si moct užívat podle libosti." Natáhl ruku přes stůl a pohladil ji po tváři. To Veroniku vytrhlo z přemýšlení a jen se usmála na Ondřeje zpátky.
"Tomu věřím." Přitakala, ač nevěděla na co.
"Bože, to bylo vynikající." Opřel se Ondřej o židli a pohladil si břicho. Žvýkající Veronika vstala a odnesla nádobí do myčky, aby se vyhnula potenciální hádce.
"Jinak mám pro tebe překvapení." Přitulil se k ní Ondřej.
"Ale copak?" Veronika už se trochu uklidnila.
"Zítra tě vezmu na krásnou romantickou večeři." Ondřej přivřel oči a pošimral Veroniku na nose tím svým.
"Páni." Výčitky byly zase zpátky.
"A nejen to," napřímil se Ondřej hrdinsky, "budeme si moct užít i odpočinek v sauně nebo ve vířivce." Veronika jako by na chvíli roztála při představě zhmotněných božích rukou ve formě bublinek masírující její záda. Zasněně zapředla a padla Ondřejovi do náruče.
"Jsi neuvěřitelný." Když ho objala, koutky jí klesly až skoro do plačtivého úšklebku. Cítila se jako ten nejhorší člověk na světě. Měla sto chutí naposledy napsat Tomášovi o tom, že už ho nechce nikdy potkat. Doufala, že by tak zapomněla na to, co se stalo a všechno by bylo jako dřív. Jenže nemohla. Už Tomášovi řekla, že ten polibek pro ni nic neznamenal. A nic by nebyla okatější známka o opaku, než zpráva s takovýmto obsahem.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Allex Allex | E-mail | Web | 9. prosince 2015 v 21:15

Tak se to krásně zamotává.. :)) píšeš nádherně ;)

2 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 10. prosince 2015 v 23:51

[1]: Moc ti děkuji :)

3 Georgina Georgina | E-mail | Web | 17. prosince 2015 v 20:00

Ahoj, máš wattpad? Pokud ne tak si ho určitě založ www.wattpad.com a potom mi napiš dyžtak na mail (jak se tam jmenuješ aj.)

4 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 19. prosince 2015 v 6:56

[3]: Wattpad mám, ale moc na něj zatím nepřispívám ... určitě ti ale pošlu odkaz :)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama