Svodidla - 11. díl

21. prosince 2015 v 20:03 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci ;)),
jak jsem slíbila, další díl Svodidel je na světě :)) . Doufám, že si ho užijete!


Druhý den se Veronika chystala na slíbenou večeři. Už od rána jí ležela v hlavě ta nepřečtená esemeska od Tomáše. Jedním okem neustále sledovala mobil a druhým svůj odraz v zrcadle, který byl s vyčesanými vlasy, lokýnky okolo tváře a elegantním líčením naprosto půvabný.
"Fajn, naposledy tě otevřu." Řekla sama sobě a natáhla se pro telefon.
Proč jsi Ondřejovi lhala? Je všechno OK? Tom
"Táhni k čertu." Řekla Veronika, nicméně nevěděla, jestli nadává Tomášovi nebo sobě za to, že tu zprávu otevřela.
Zpanikařila jsem. To je fuk. Pro dnešek končím. V.
Doufala, že "pro dnešek" Tomáš pochopí jako "navždycky". Každopádně vnitřně si tuto situaci zaručeně nepřála.
Vzala si do ruky malou kabelku, urovnala si šaty kolem boků a vykročila z pokoje.
"Jsi nádherná, lásko." Řekl Ondřej, když ji spatřil ve dveřích. Sám si popotáhl kravatu a s Veroničinou rukou v ruce odešel k autu stojícímu před domem.
Ještě před jízdou políbil Veroniku na rty a nastartoval vůz tak, aby mohli společně dojet na vysněné místo večeře. Veronika se skoro celou cestu usmívala. Jak už je to dlouho, co spolu s Ondřejem byli na nějakém pořádném rande. Těšila se na ty svůdné pohledy, co dopřává společná večeře, na tu rozprouděnou krev po skleničce španělské sangrie, na tu toužebnou dobu očekávání, kdy se oba milenci těší, až dojedí to kulinářské umění a hupsnou na sebe ve vířivce, na to krásné tulení po předchozím vyčerpání a užívání si společných chvil v bublinkovém ráji.
"Kam vlastně jedeme?" Pohladila Veronika Ondřeje po ruce, kterou měl na řadící páce.
"Do vily." Mrknul na ni Ondřej.
"Do jaké?" Stiskla hřbet jeho dlaně.
"K šéfovi." V Ondřejově hlase bylo stále to krásné nadšení. To z Veroniky téměř ihned opadlo.
"Cože??" Stáhla ruku k sobě.
"Co se ti nezdá?"
"Já myslela, že to má být romantická večeře pro nás dva. Tvůj šéf má být to překvapení??"
"Tak nějak," usmál se, "ten víkend byl tak super, že nás šéf pozval k sobě do residence na večeři s jeho rodinou a poté máme neomezený vstup do jejich wellness s tím, že tak nějak doufám, že po tom, co se všichni čtyři uvelebíme v jacuzzi, mohl by si mě ještě více oblíbit. A to přeci vede k povýšení!" Ondřej byl slovo od slova nadšenější. Málem i špatně stočil volant. Veronika byla naopak k smrti vyděšená a dost zklamaná. Těšila se na to, že udobří nedávné rozpory romantickým večerem, ale za přítomnosti Ondřejova snobského šéfa, ještě snobštější manželky a těch úplně nejsnobštějších dětí to asi nebude úplně v plánu.
"To jsi mi to nemohl říct?!" Veronika začala být náhlou změnou dost nervózní.
"A proč bych měl? Budeš mít večeři, budeš mít wellness. Ještě si stěžuj." Ach, ten zabedněnec.
"Mně nejde o ty majetkový záležitosti, chápeš? Já si chtěla užít skvělej večer s tebou. Kdy jsme takto byli naposled spolu někde sami?" V tomto Ondřej Veroniku trochu štval. Nikdy nedokázal pochopit, že co se týče majetku, dává Veronika přednost spíše zážitkům a citům. Ondřej byl spíše majetnický typ. Vůbec by mu nevadilo strávit dvě hodiny v sauně se svým úhlavním nepřítelem, jen když to bude pro něho a zdarma. Veronika by naopak strávila klidně dva dny v tmavé jeskyně, ale jen s lidmi, které má ráda.
"Sami jsem spolu pořád." Odfrkl Ondřej lhostejně.
"Ale kdy jsme si spolu naposledy užívali?"
"Vzpomeň si na sprchu." Opět na ni mrkl. Tentokrát to ale Veroniku neuchlácholilo. Připadala si jako nějaký domácí mazlíček, který má být rád, že se nažere a vyspí.
"Potřebuji tě o něco požádat," Ondřej na chvíli zvážněl, "buď zdvořilá." Veronika začala lehce pěnit.
"Tím mi chceš jako říct, že nebývám zdvořilá?" Řekla afektovaně klidným hlasem.
"To ne, jen se prosím nepleť do věcí, které budeme se šéfem řešit, a taky prosím souhlas se vším, co řekne on i jeho rodina." To snad nemyslí vážně? Veronika měla dojem, že se s ní zachází jako s nějakou loutkou na ozdobu, co umí možná tak několik zdvořilostních frází.
"Děláš si srandu? To jako nesmím být sama sebou?"
"Aspoň pro jednou nebuď." Ondřej přeřadil rychlost trochu necitlivě, a tak auto lehce zacukalo.
"Zapomeň!" Veronika už byla pěkně naštvaná. Ondřej si povzdechnul a zastavil auto u krajnice.
"Co jako děláš?"
"Tak hele," podíval se na ni, "jestli chceš, vystup. Já pojedu sám. Je to důležitá schůzka a já ti chtěl jenom udělat radost. Jestli o to nestojíš, vystup. Autobusy tady jezdí každou půlhodinu." Ozvalo se cvaknutí zámku. Ondřej to asi myslel vážně.
"Ondro," zmírnila Veronika, "já chci být večer s tebou. Pořád to nechápeš? Nechci poukazovat na snobství tvého šéfa, ale nechci ani hrát ulovenou trofej, se kterou se budeš vystavovat a přikyvovat jako panenka Barbie. Budu slušná, ale ne bezcharakterní."
"To je sice hezký, ale občas prostě musíš být bezcharakterní. A jestli chceš, abych měl u šéfa dobrou pověst, musíme mu oba trochu lézt do zadku."
"Nemáš pravdu. Nezaprodám se nějakýmu nafoukanýmu zbohatlíkovi." Založila ruce na prsa.
"Ježiši, vždyť ty o práci nic nevíš!" Neudržel se Ondřej.
"Od malička máš všechno na stříbrným podnose! Já jsem prostě jen součást velkýho systému, kterej má velkou šanci na to, že z něho něco kápne. Takže pokud chceš jet se mnou, podřídíš se, jasný?!" Veronice bylo až do pláče. Sice nikdy v životě nepracovala, ale byla přesvědčená o tom, že pro to, aby se byla schopna uživit, ze sebe nemusí dělat zaprodaneckou krysu. Tolik Ondřeje milovala. Vzpomínala na ty chvíle, kdy ještě tolik nepracoval a kdy to byl ten naivní snílek, který byl až po uši zamilovaný. A teď ji chtěl vyměnit za šéfovo uznání. Tolik si přála být ten večer s ním, že jen přikývla a auto se dalo do pohybu.
"Promiň zlato, že jsem na tebe tak vyjel." Vzal Veroničinu ruku do své a políbil ji.
"Jsem jen hrozně nervózní. Já ti slibuju, že budu při tobě, ale musíš být taky ty při mně. Moc to pro mě znamená." Pohladil ji po odhaleném koleni. Veronika ze sebe vydala něco jako tolerantní "mhm" a celou cestu promlčela.
U vchodu je už vítal Ondřejův šéf se svou ženou. Byl to muž ve středních letech, takový pět a čtyřicátník s trochu prošedlými vlasy a střední postavou. Jeho žena byla podobně stará. Byla velmi vysoká a relativně štíhlá, což možná zdůrazňovaly její přiléhavé tmavě modré šaty. Sice bylo na jejím těle znát, že její dělohou prošly dvě děti, ale jinak byla docela atraktivní. Nicméně působila hodně upjatě a z její tváře zářilo několik podstoupených plastik.
"Konečně je tady náš krásný mladý pár! Vítejte!" Mával Ondřejův šéf s otevřenou náručí. Po několika potřesení rukou a letmých polibků na ruku obou z dam se všichni přesunuli do kuchyně. Veronika ještě spatřila obě ratolesti Ondřejova šéfa. Bylo to děvče a kluk. Chlapec byl starší, asi okolo patnácti let a děvčátko malé zhruba osmileté.
Když se usadili ke stolu, začal jeden z nejhorších večerů, co kdy Veronika zažila.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Allex Allex | E-mail | Web | 27. prosince 2015 v 20:24 | Reagovat

Další, další, další!! Prosím.. :))

2 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 2. ledna 2016 v 10:43 | Reagovat

[1]: Omlouvám se za zpoždění! Bude brzy :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama