Svodidla - 12. díl

1. února 2016 v 13:59 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci :)). Sepsla jsem pro vás další díl povídky Svodidla. Douám, že si jej patřišně užijete, než přijdou zase články z jiného soudku :).


Vše probíhalo neskutečně nepřirozeně. Zdvořilostní poklony, teatrální a neupřímná hodnocení úspěchů, neskrývané pomluvy důležitých osobností, se kterými se Ondřejův šéf údajně velmi důvěrně znal. Veronika celou dobu jen mlčky seděla a zírala do talíře, který jí vždycky stihli vyměnit dříve, než něco pořádně ochutnala. Po hodině a půl prázdna ve své hlavě a plnosti svého žaludku požádala Veronika jednoho z číšníků o sklenici vína. To bylo velice špatného rozhodnutí. Šéfova manželka se zjevně také docela nudila planými řečmi o jejich byznyse, a tak se začala do nesmělé Veroniky s radostí strefovat.
"Ale no tak slečno, vy pijete víno i před devátou hodinou?" Nepřirozeně se zasmála a veškeré narážky a střely zakrývala pod rouškou humoru, takže se smáli i všichni okolo ní. Včetně Ondřeje. Veronika trpěla, ale vždycky se jenom pousmála a zaryla si nehty do dlaní. V jednu chvíli, ale už milá lady přesáhla určité hranice.
"Jsem potěšena, že můj muž má možnost zaměstnávat tak skvělou mladou krev. Mám moc ráda mladé manželské páry." Elegantně si přehodila jednu dlaň přes druhou.
"My nejsme sezdaní." Odpověděla Veronika. Ondřej se hned snažil situaci uhladit z obou stran.
"Ale brzy to plánujeme, že drahoušku?" Usmál se na Veroniku a nenápadným pohledem jí naznačil, aby se držela scénáře.
"Ne, zatím o tom ještě neuvažujeme, všechno má svůj čas." Veronika mu vrátila pohled "trhni si". Ondřej na ni vytřeštil oči, a kdyby byl stůl o něco vyšší, naznačil by jí i podříznutí hrdla.
"Však proč ne, mladí to mají dneska úplně jinak." Zasmál se Ondřejův šéf. Jeho žena ovšem zaregistrovala možné rýpání do čerstvé rány a s libostí pokračovala.
"Určitě drahý, děti si přece mohou pořídit i nesezdané páry."
Děti. To, po čem Ondřej toužil, a Veronika nenáviděla. Bylo to téma, které leželo na jejich pětiletém seznamu všech tabu. Kdykoliv se začali bavit o dětech, skončilo to hádkou, posměšky, nebo nespokojeností na obou dvou stranách. Ondřej si děti vždycky přál. Svou naivní vizi umocňoval tím, že on by byl aktivní pracující muž, co každý večer zapadne do objetí své manželky a pohladí po tvářích své tři ratolesti, přičemž se po dobré večeři odebere do jejich měkkého hnízdečka lásky.
Veronika děti nenáviděla. Pouštěly na ní hrůzu. Nikdy se nechtěla stát matkou. Celý život chtěla cestovat a přiznejme si, malé děti jsou během cest neskutečnou brzdou. Nikdy necítila žádný rodičovský pud, žádnou touhu po mateřství, nikdy se nechtěla stát objetí těhotenských blábolů, děložních stahů, bolestí při porodu a rodičovství jako takového. Jenže pokud měli o tomhle s Ondřejem mluvit, vadilo jí, že její názor absolutně znevažuje. "Však uvidíš, až ti začnou tikat biologické hodiny." "Však počkej, ty časem změníš názor." "Neboj, ty je chceš, jen o tom ještě nevíš." "Ale já tě jednou přemluvím." Kecy tohoto typu rozproudily pokaždé hádku na téma "moje tělo - moje volba" a "cítím se povinen splnit lidský úděl". Také proto se tento večer stal absolutní katastrofou.
"Přesně tak. Naprosto s Vámi souhlasím!" Ondřej vycítil možnost pozdější hádky, ale tolik se chtěl zavděčit šéfově ženě, že úmyslně přehlížel bublající Veroniku.
"Já děti nechci." Vzepřela se Veronika, která byla rozčílena Ondřejovým pokrytectvím a ignorací. A taky ji trochu rozproudilo to víno.
"To si snad děláte legraci?" Usmála se ironicky šéfova manželka. Bylo na ni vidět, že si užívá potenciální boj. Opět svoji poznámku zahrála do roviny humoru.
"Nedělám." Usmála se i Veronika, kterou už přestalo bavit to, že musela celý večer snášet narážky od té megery na svou osobu.
"Nechápu takovéto dívky," otočila se na oba pány a hledala v nich podporu, "žena, která dobrovolně odmítá mít děti je směšná. Je to proti přirozenosti."
"Nemůžeme mít děti." Ondřej se opět snažil uhladit situaci na obou stranách.
"Ach, rozumím." S přehrávanou lítostí se šéfova manželka zasmála sama pro sebe.
"To není pravda. Oba bychom měli být bez problémů plodní." Veronice už víno lehce stoupalo do hlavy a pomalu se dostávala do ráže. Ucítila ostré kopnutí do své holeně. Ondřej jí drsně naznačoval, že se začíná chovat nevhodně. Šéfova manželka opět vycítila příležitost.
"Mateřství je tak krásná věc. Těhotenství taky. Nedokážeš si ani přestavit, jak celý tento proces ovlivní tvé tělo i tvou mysl." Šéfova manželka rozhazovala rukama, jak Hamlet během otázky existence.
"A pak se ze mě stane tupá a tlustá kráva jako z vás. A přestaňte mi tykat!" Na Veroniku toho bylo prostě moc. Šéfova manželka se tvářila překvapeně a velice dotčeně. Ondřej se na Veroniku díval tak, že ji vlastnoručně rozseká na kousky jen, co opustí tento pozemek a Ondřejův šéf se kupodivu tvářil docela soucitně a oproti své ženě svým výrazem vyjádřil jakési pochopení.
Veroniku propalovalo šest laserových očí a cítila se ukřivděně. Ta pitomá nána se do ní naváží celý večer, ale těchto šest očí propaluje Veroniku. Vzala si ubrousek a decentně si otřela rty.
"Omluvte mě." Veronika se zvedla a odkráčela z místnosti pryč. Potřebovala na vzduch.
Vyšla ven na terasu. Během několika minut se za ní objevil Ondřej.
"Jsi vůbec normální?!" Vyprskl na Veroniku a popadl ji za předloktí.
"Co chceš?! Ty jsi neviděl, jak se do mě ta kráva pouštěla celej večer? Ani jednou ses mě nezastal." Veronice vyrašily v očích slzy, a to ovlivnilo i její hlas.
"Ty ses snad úplně zbláznila," promnul si Ondřej nervózně čelo, "a přestaň řvát."
"Nepřestanu! Brečet si můžu, kdy chci. A nech mě jít. Dořeš si to tady sám. Třeba jim řekni, že se "přítelkyni udělalo nevolno", nebo podobný sračky, aby ses jim zavděčil!" Otřela si zarudlé oči.
"Dobře," řekl Ondřej relativně mírně, "běž, ale hluboce jsi mě zklamala."
"Do prdele, kdo si myslíš, že jsi?" Vlepila mu facku.
"Dodej "mladá dámo" a budu si myslet, že jsi můj otec! Jak se to ke mně chováš?! Jedu domů, vracet se nemusíš." Veronika se otočila na podpatku a odešla z brány pryč. Každou chvíli doufala, že se ozve Ondřej zpoza rohu a že jí konečně podpoří, sbalí si věci a odejdou spolu. Doufala, že se jí večer omluví a všechno bude zase v pořádku. Neudělal to.
Ondřej se cítil taky hodně mizerně. Bál se, že teď ztratí veškerou šanci na povýšení. V hloubi duše chápal, proč se na něj Veronika zlobí, ale nemohl si pomoct. Jeho kariéra teď byla krapet důležitější. Na rozdíl od té holky se on živí sám.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Johnny Johnny | Web | 1. února 2016 v 15:35 | Reagovat

Zaujímavé. :D Až po tento diel som sa síce ešte nedostal, ale musím napísať. :D Pekná poviedka

2 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 1. února 2016 v 20:58 | Reagovat

[1]: Díky moc :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama