Červenec 2016

Svodidla - 14. díl

30. července 2016 v 23:53 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci ;)!
Další díl Svodidel je tu (stihla jsem to ještě před půlnocí! :D). Je trochu delší, ale o to více peprnější :). Doufám, že se vám bude líbit :).

Svodidla - 13. díl

27. července 2016 v 2:13 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci!! :))
"No nene, Svodidla ještě žijou." Bude tomu tak :). Popravdě řečeno, mám rozepsaných (a měla jsem rozepsaných) XY kapitol dopředu, ale byla jsem neskutečně líná je zkopírovat do editoru Blogu.cz :D. Určitě to napravím a Svodidla opět začnu přidávat pravidelně :). Přece jenom už se mi po nich stýskalo. Nebudu to natahovat, užijte si nový díl! :)

Příliš svobodná svoboda

7. července 2016 v 16:53 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka
Zdravíčko, milí conejáci,

Ačkoliv mám stále v záhlaví napsáno, že jsem na Vysočině, není to až tak úplně pravda - musela jsem se na jeden den stavit do Brna k doktorce. Jelikož tam jdu až večer, mám celý den volno, a tak jsem si řekla, že napíšu pár slov, co se mi poslední dny honí hlavou.

Snad každý člověk někdy zatoužil po úplné svobodě. Jít si kam chce, dělat si co chce, jít spát v kolik chce, jíst co chce a rozhodovat si úplně o všem absolutně bez závazků. Už od malička nás vždycky něco nutí podřídit se nebo dělat kompromisy. Jako malí nás rodiče nutili jíst brokolici nebo chodit brzy spát, učitelé nás trápili povinnou školní docházkou a úkoly, v pubertě jsme zase museli být doma do setmění. Jaké to ale je, když je člověk úplně svobodný?

Jasně, berte to s nadsázkou. Vždycky tu bude něco, co nás bude trochu omezovat. Nicméně já osobně momentálně zažívám nesmírně zvláštní pocity. Jak už vědí i ti, co vědět nechtějí, letos jsem maturovala, s čímž se pojí i fakt, že jsem celý rok věnovala učení. Během necelých těch 9 měsíců jsem se učila, četla povinnou četbu, tvořila maturitní otázky, vypisovala, přepisovala, opisovala, nadepisovala a zapisovala. Všechno, co jsem chtěla dělat, šlo stranou. Cvičení? Až po maturitě. Psaní povídek? Až po maturitě. Cestování? Až po maturitě. Fotografování? Až po maturitě.

Až po maturitě.

Ta věta se stala mojí noční můrou. Jenže, co bude po maturitě? Celý ten rok jsem přemýšlela jen o ní. Budoucnost neexistovala. A najednou se člověk objeví sám uprostřed ničeho. Je léto, všichni přátelé jsou pryč. Rodiče na dovolené. Přítel v práci. A mně se vytratila chuť do čehokoliv.
Popravdě ani nevím, kam půjdu v září na vysokou. Nemám nejmenší tušení, co se mnou bude. A nejhorší pocit je, že člověku běží čas. A on neví, jak ho využít. A cokoliv se naskytne, je mu zle. Je mu špatně z představy, že by měl najednou dělat něco jiného. Rok neustálého učení se stal přirozeností. Je to jako, když sedíte ve vězení a po dvaceti letech už nechcete ven. Strach a osamělost. A nikdo vám nepomůže.

Proto teď sedím doma a koukám z balkónu. V ruce žmoulám rozečtenou knihu a přeju si být zpátky na Vysočině, kde člověk aspoň trochu zapomene. Ono je vlastně jedno, kde jste. Důležité je, s kým jste. Domovina se stala hrůzou a já předstírám, že je mi dobře. Usmívám se na okolní kolemjdoucí, na stromy u chodníku i na kameny podél nich. Jen vím, že jsem teď úplně sama.

Opravdu je svoboda tak skvělá, jak se o ní mluví?

Téma týdne: Falešný úsměv