Svodidla - 13. díl

27. července 2016 v 2:13 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci!! :))
"No nene, Svodidla ještě žijou." Bude tomu tak :). Popravdě řečeno, mám rozepsaných (a měla jsem rozepsaných) XY kapitol dopředu, ale byla jsem neskutečně líná je zkopírovat do editoru Blogu.cz :D. Určitě to napravím a Svodidla opět začnu přidávat pravidelně :). Přece jenom už se mi po nich stýskalo. Nebudu to natahovat, užijte si nový díl! :)


Veronika kráčela v krátkém kabátku s holými nohami přes celé město. Chvíli jí zabralo, než se dostala ze snobské čtvrti do centra města. Procházela okolo toho baru, kam zabloudila, když se tehdy s Ondřejem pohádali.
"Asi už je to úděl. Navrhnu, aby ten bar přejmenovali na "Když se Veronika pohádá s Ondřejem BAR"." Povzdechla si, utřela si stále ubrečené oči a sedla si na místo kde minule.
"Co to bude, slečno?" Naklonil se k ní ihned barman.
"Nějaký nealko, nevím, vodu s citronem." Řekla mu, aniž se na něj podívala. Během několika vteřin před ní barman položil onen nápoj a Veronika ho s nateklým obličejem pomalu usrkávala. Její pohled obejmul celý bar, když najednou spatřila na druhém konci Tomáše. No to si snad děláš srandu. Došlo jí, že když ho tu poprvé potkala, říkal, že sem chodí docela často.
"Do prdele." Začala se rychle přehrabovat v kabelce, aby mohla zaplatit a co nejrychleji odejít. Jenže to už ji Tomáš stihl zaregistrovat.
"No nazdar." Přišel k ní zase s tím svým úšklebkem.
"Ne, Tome, jdi zpátky. Už jsem na odchodu." Veronika za boha nemohla najít tu zpropadenou peněženku. Tomáše přešla jeho pobavená nálada, hned, jak spatřil Veroničin obličej. Nateklé oči, načervenalý nos, rozteklá řasenka a z estetických lokýnek okolo obličeje se staly rozcuchané chomáče vlasů.
"Stalo se něco?" Přisedl si k ní.
"Nechci o tom mluvit. Nech mě být." Otočila se k němu bokem a pořád rukou šmátrala v kabelce.
"Ok, ok. Jen mě nech se zeptat, co jsem ti udělal?" Tázal se Tomáš překvapeně. Veronika vzdala svoje hledání a třískla si kabelkou do klína.
"Všechno. Nic. Já nevím, prostě." Začala zase brečet. Utírala si slzy do rukávu, aby si jejího pláče nikdo nevšiml.
"Zase jsem se pohádala s Ondřejem. Vždyť z něho se stává úplně jinej člověk. A pak tu narazím na člověka, kterého chci vidět ze všeho nejmíň, bez urážky," napřáhla k němu dlaň, "a když už se chystám nepozorovaně utéct, nemůžu najít ani pitomou peněženku, abych zaplatila!" Tomáš se otočil na svou opileckou partu na konci baru, pak na Veroniku, pak na partu a pak zase na Veroniku. No, co už.
"Zkus druhou kapsu." Vypadlo z něj.
"Přece nejsem blbá." Řekla Veronika, nicméně vzápětí onu peněženku vytáhla.
"Ach bože." Zapískala pro sebe a plácla na bar padesátikorunu. Sice měla dostat ještě dvacku zpátky, ale už se balila, jen aby odsud konečně vypadla.
"Pojď ven. Pokecáme." Řekl Tomáš s bundou v ruce. Veronika ho chtěla okamžitě odmítnout, ale to už si její ruku prostrčil do závěsu a odvedl ji pryč.
"Ty mě snad sleduješ," obvinila ho pobaveně Veronika, "jak je jinak možný, že na tebe pořád takhle narážím."
"Asi osud." Usmál se Tomáš a přitiskl si její ruku blíž.
"Tak povídej, co se vlastně stalo." Řekl Tomáš a vedl Veroniku dál poloprázdnými ulicemi.
"Ale. Manželka Ondřejova šéfa je pěkná kráva."
"To manželky šéfů obvykle bývají. Anebo jsou taky neskutečně sexy." Zamyslel se Tomáš tak, aby trochu vyprovokoval Veroniku.
"Nechtěj mě naštvat!" Zasmála se Veronika a druhou rukou ho jemně praštila do ramene.
"Povídej dál."
"Celý večer mě ponižovala. Nevím, jestli to ti chlapi neviděli, ale strefovala se do mě v jednom kuse. Kvůli jídlu, kvůli pití, kvůli módě a oblečení, kvůli vzhledu, kvůli mé nezaměstnanosti a především kvůli rodině, a to mě vytočilo nejvíc." Veronika sklopila hlavu a pořádně jí píchlo u srdce.
"Ona zná tvoji rodinu?"
"Ne," povzdechla se, "ale rýpla si do otevřené rány. Málokdo dokáže respektovat fakt, že prostě nechci mít děti."
"Ty nechceš děti?" Překvapeně se na ni podíval.
"Ach bože. Nebuď jako oni. Ne, nechci. Chci mít svůj život se svoji láskou. Nechci do toho plést uslintaná malá stvoření a vůbec, jsme přelidnění. V podstatě každý, kdo děti nemá je hrdina." Už to tu bylo zase. To ustavičné vysvětlování, proč. Veronika byla vyčerpaná. Proč to všem prostě nemůže být jedno? Když někdo řekne, že děti chce, také se ho lidi neptají proč. Je to únavné a otravné. Otevřela ústa, aby mohla podávat další argumenty, proč nechce být rodičkou, ale Tomáš ji přerušil.
"Já se neptal proč, Veru." To Veroniku docela příjemně zaskočilo.
"Promiň, jsem zvyklá." Mávla rukou před sebe.
"Máš na to právo. Já bych třeba časem nějaké děti chtěl, ale to je ještě v nedohlednu. Tento samotářský život je docela super."
"Páni." Řekla Veronika a zastavila se.
"Copak?"
"Ty jsi snad jediný, kdo mě za to nesoudí a nesnaží se mě přesvědčit o opaku." Veronika chvíli Tomášovi hleděla do očí, ale po určitě době to začalo být zvláštní, tak odvrátila zrak a dali se zpět do kroku.
"Asi se to chce časem naučit ignorovat. Žij si život podle sebe." Konverzace nabírala zase příjemné atmosféry, dokud tentokrát nezastavil Tomáš.
"Prosím, slečno." Napřáhl ruku ke vchodu od paneláku.
"Ne, Tome, to nemůžu." Ucouvla kousek Veronika.
"Neboj se. Žádný alkohol. Jen vidím, jak se celou dobu třeseš zimou a navíc jsi ještě před chvílí dala barmanovi skoro padesátiprocentní dýško."
"Ale jen na chvíli a jedině, když trochu zatopíš."
"Jasně." Mrknul na ni a pozval ji do svého bytu.

Pokračování příště

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Angel. Angel. | Web | 28. července 2016 v 12:39 | Reagovat

ouu ssuper! těším se na to jak to bude pokračovat!

2 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 28. července 2016 v 16:19 | Reagovat

[1]: Děkuji :). Již brzy ;)

3 Julie Julie | Web | 28. července 2016 v 20:42 | Reagovat

Tak jsem se rozhodla přečíst si to všechno od začátku a zamilovala jsem se do toho. Určitě se těším na další díl! :-) :-P

4 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 28. července 2016 v 21:12 | Reagovat

[3]: To je tak milé! :) Díky! :) Pozítří tu bude ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama