Říjen 2016

Green Day POWER ♥

27. října 2016 v 19:25 | Coneja |  Artsy
Zdravíčko, milí conejáci :))!

Velice mě překvapilo, jak pozitivní ohlas měly minulé kresby, které jsem zveřejňovala :). Na kolejích jsem se po večerech trochu nudila a v uších mi zrovna zněly úžasné písničky mé naprosto nejoblíbenější kapely Green Day, kterou poslouchám snad už od základky.

Jelikož je Billie Joe taková moje platonická láska (a jsem aktivní stalker jeho instagramu), rozhodla jsem se, že seberu odvahu a ztvárním tuto skvělou kapelu do svého skicáku :). Doufám, že se vám kresby budou líbit! :)


Toto je poprvé, co jsem kreslila osobu (Mika Dirnta), která nemá jen tmavé vlasy. Je pro mě mnohem jednodušší totiž všechno začmárat černou :D, ale on měl dle předlohy melír. Taková menší výzva ;).

Jednoho krásné dne Billie zveřejnil tuto fotku na svém Instagramu a já se do ní okamžitě zamilovala (už dřepí na mé tapetě na telefonu :D). Sice jsem asi nevystihla ty odevzdané oči, ale snažila jsem se, co to šlo!


Toto je ve skutečnosti první kresba Green Day, kterou jsem namalovala. Omlouvám se za linkovaný papír, ale přepadla mě tak velká touhla kreslit a zrovna jsem u sebe neměla nic jiného :D.

Znáte kapelu Green Day?
Posloucháte jejich hudbu?
Máte svého oblíbeného člena kapely?
Líbily se vám kreby? Která nejvíc? :)


Koho vlastně milujeme?

20. října 2016 v 4:25 | Coneja |  Názory

Zdravíčko milí conejáci ;),
Poslední dobou neustále přemýšlím o různých věcech a pokaždé uvažuji, jestli o nich napsat článek nebo ne. Myšlenka, kterou bych chtěla představit v tomto článku už mi v hlavě leží dlouho. Minimálně několik měsíců - možná už i několik let. Předem bych chtěla upozornit na to, že cokoliv, co nyní řeknu, neznamená, že pokud někdo přemýšlí nebo žije odlišným způsobem než podle mého názoru, je to špatné nebo nesprávné. Každý má samozřejmě právo na to si život utvořit tak, jak sám uzná za vhodné. Jen mi přišlo zajímavé přemýšlet nad věcmi trochu jiným způsobem.

Nevím, jestli je to tím, že jsem už dva dny nejedla, mám osmatřicet teplotu nebo prostě jen proto, že je skoro půl páté ráno a já nemohu usnout, ale neustále se mi honí hlavou slovo láska. Většina z nás už nějakou lásku zažila. A ráda bych se v tomto případě zaměřila na lásku partnerskou (mileneckou / romantickou - říkejte si tomu, jak chcete). Naivní představa všech mladých teenagerů je taková ta bezmezná láska, kdy partnera milujeme úplně se vším všudy, je pro nás naprosto dokonalý, zbožňujeme každý jeho kousek, každou vlastnost i jakoukoliv malou chybku, protože ta utváří právě jeho - onen vysněný originál. Perfektní láska, po které touží každičký z nás.

Ale já se ptám - opravdu si v tomto většina lidí neprotiřečí?

Já jsem si během života uvědomila, že tento typ lásky nemá limity. Proto se na první pohled může zdát, že je vlastně všechno ideální - bezpodmínečně přijmeme partnera a on nás, milujeme se do morku kostí a neexistují žádné zábrany. Ve skutečnosti má ale většina lidí některé hranice, které lásku omezují. Nejjednodušší z nich může být například pohlaví. Orientací je na světě mnoho, ale když vezmeme v potaz ty nejzákladnější - mnoho lidí by nedokázalo navázat milostný vztah s pohlavím, pro něž nemá preference (tj. heterosexuál by nemohl být se stejným pohlavím, homosexuál s opačným, atd.). Nedávno jsem se ptala přítele - "Kdyby se ze mě stal muž, měl bys mě pořád rád?". Jeho odpověď zněla "rád bych tě měl, ale jako pár bychom spolu nemohli být". Zde je evidentní důkaz, že tohle hranice. Byla bych to pořád já, pořád ta stejná osoba se stejnými názory, myšlenkami a vlastnostmi. A přesto by se mnou nemohl být.

Další z věcí, která mě někdy až trochu zaráží jsou děti. Ačkoliv většina z vás ví, že já osobně děti moc nemusím, i přes to se snažím být co nejobjektivnější. Asi dva nebo tři roky zpátky jsem se bavila se spolužačkami o budoucnosti. Většina z nich se těšila na to, až se za pár let stanou matkami a budou mít svého úžasného manžela a několik malých ratolestí. Když jsem zmínila názor, že děti mít v budoucnu nechci, ptaly se mě většinou na to, jak na to reaguje přítel. Také jsem ale uslyšela názor "pokud by můj přítel nechtěl mít děti, tak bych se s ním rozešla". Ano, chápu - rozdílné vize budoucnosti - má to svůj smysl. Ale vnuklo mi to další myšlenku. Pokud milujeme danou osobu bezmeznou láskou - milujeme ji naprosto se vším všudy. Včetně toho, že třeba nechce mít děti. Pokud by se tedy dotyčná spolužačka rozešla s partnerem, neznamená to tedy spíše to, že miluje jeho plodnost? Jeho potenciál s ní založit rodinu? Nikoliv jeho samotného s celým svým (ne)dokonalým "já"?

Samozřejmě se dá argumentovat stylem "vždyť já se nedonutím milovat stejné / opačné pohlaví", "když toužím mít rodinu, tak je přeci v pořádku, že k tomu musím najít partnera, který to uvidí stejně".
Ano, já netvrdím, že tomu tak není. Jen se často pousmívám nad chvílemi, kdy vidím, jak si dva lidi tvrdí, že se milují až za hrob, ale ve skutečnosti vlastně také mají své limity, pro které by svůj protějšek opustili (když to přeženu) s mrknutím oka (vynechme prosím nějakou způsobenou bolest jako nevěru, násilí apod. - to už se snad ani za lásku považovat nedá).

Jak jsem zmiňovala na začátku - to, že někdo touží po rodině nebo je spokojen se svojí orientací, není špatně. Jen je to zajímavé téma k zamyšlení a třeba i k uvědomění si vlastních takových hranic.

Snad jsem vás moc nepobouřila,

Vaše CONEJA.