Koho vlastně milujeme?

20. října 2016 v 4:25 | Coneja |  Názory

Zdravíčko milí conejáci ;),
Poslední dobou neustále přemýšlím o různých věcech a pokaždé uvažuji, jestli o nich napsat článek nebo ne. Myšlenka, kterou bych chtěla představit v tomto článku už mi v hlavě leží dlouho. Minimálně několik měsíců - možná už i několik let. Předem bych chtěla upozornit na to, že cokoliv, co nyní řeknu, neznamená, že pokud někdo přemýšlí nebo žije odlišným způsobem než podle mého názoru, je to špatné nebo nesprávné. Každý má samozřejmě právo na to si život utvořit tak, jak sám uzná za vhodné. Jen mi přišlo zajímavé přemýšlet nad věcmi trochu jiným způsobem.

Nevím, jestli je to tím, že jsem už dva dny nejedla, mám osmatřicet teplotu nebo prostě jen proto, že je skoro půl páté ráno a já nemohu usnout, ale neustále se mi honí hlavou slovo láska. Většina z nás už nějakou lásku zažila. A ráda bych se v tomto případě zaměřila na lásku partnerskou (mileneckou / romantickou - říkejte si tomu, jak chcete). Naivní představa všech mladých teenagerů je taková ta bezmezná láska, kdy partnera milujeme úplně se vším všudy, je pro nás naprosto dokonalý, zbožňujeme každý jeho kousek, každou vlastnost i jakoukoliv malou chybku, protože ta utváří právě jeho - onen vysněný originál. Perfektní láska, po které touží každičký z nás.

Ale já se ptám - opravdu si v tomto většina lidí neprotiřečí?

Já jsem si během života uvědomila, že tento typ lásky nemá limity. Proto se na první pohled může zdát, že je vlastně všechno ideální - bezpodmínečně přijmeme partnera a on nás, milujeme se do morku kostí a neexistují žádné zábrany. Ve skutečnosti má ale většina lidí některé hranice, které lásku omezují. Nejjednodušší z nich může být například pohlaví. Orientací je na světě mnoho, ale když vezmeme v potaz ty nejzákladnější - mnoho lidí by nedokázalo navázat milostný vztah s pohlavím, pro něž nemá preference (tj. heterosexuál by nemohl být se stejným pohlavím, homosexuál s opačným, atd.). Nedávno jsem se ptala přítele - "Kdyby se ze mě stal muž, měl bys mě pořád rád?". Jeho odpověď zněla "rád bych tě měl, ale jako pár bychom spolu nemohli být". Zde je evidentní důkaz, že tohle hranice. Byla bych to pořád já, pořád ta stejná osoba se stejnými názory, myšlenkami a vlastnostmi. A přesto by se mnou nemohl být.

Další z věcí, která mě někdy až trochu zaráží jsou děti. Ačkoliv většina z vás ví, že já osobně děti moc nemusím, i přes to se snažím být co nejobjektivnější. Asi dva nebo tři roky zpátky jsem se bavila se spolužačkami o budoucnosti. Většina z nich se těšila na to, až se za pár let stanou matkami a budou mít svého úžasného manžela a několik malých ratolestí. Když jsem zmínila názor, že děti mít v budoucnu nechci, ptaly se mě většinou na to, jak na to reaguje přítel. Také jsem ale uslyšela názor "pokud by můj přítel nechtěl mít děti, tak bych se s ním rozešla". Ano, chápu - rozdílné vize budoucnosti - má to svůj smysl. Ale vnuklo mi to další myšlenku. Pokud milujeme danou osobu bezmeznou láskou - milujeme ji naprosto se vším všudy. Včetně toho, že třeba nechce mít děti. Pokud by se tedy dotyčná spolužačka rozešla s partnerem, neznamená to tedy spíše to, že miluje jeho plodnost? Jeho potenciál s ní založit rodinu? Nikoliv jeho samotného s celým svým (ne)dokonalým "já"?

Samozřejmě se dá argumentovat stylem "vždyť já se nedonutím milovat stejné / opačné pohlaví", "když toužím mít rodinu, tak je přeci v pořádku, že k tomu musím najít partnera, který to uvidí stejně".
Ano, já netvrdím, že tomu tak není. Jen se často pousmívám nad chvílemi, kdy vidím, jak si dva lidi tvrdí, že se milují až za hrob, ale ve skutečnosti vlastně také mají své limity, pro které by svůj protějšek opustili (když to přeženu) s mrknutím oka (vynechme prosím nějakou způsobenou bolest jako nevěru, násilí apod. - to už se snad ani za lásku považovat nedá).

Jak jsem zmiňovala na začátku - to, že někdo touží po rodině nebo je spokojen se svojí orientací, není špatně. Jen je to zajímavé téma k zamyšlení a třeba i k uvědomění si vlastních takových hranic.

Snad jsem vás moc nepobouřila,

Vaše CONEJA.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 20. října 2016 v 6:45 | Reagovat

Nesouhlasím, já miluju rvát to kluků rovnakým způsobem jako do dívek. A bezmezně je miluju, v neděli jeho, v úterý ji!

2 Grumpy Grumpy | Web | 20. října 2016 v 9:16 | Reagovat

Podle mě v tomhle hodně záleží na biologii - milovat nebo mít hodně rádi můžeme svým způsobem i kamaráda či kamarádku, ale samozřejmě že pokud to neodpovídá naší orientaci, vztah s nimi mít nemůžeme. To si myslím, že je ta biologická překážka...

A samozřejmě že nikoho nemůžeme milovat úplně se vším všudy, vždycky se najde něco, co nás na něm bude štvát :-D

3 Karol Dee Karol Dee | E-mail | Web | 20. října 2016 v 10:06 | Reagovat

Láska je jen vznešená obdoba prostého rozmnožovacího pudu. Všechno je motivováno snahou se rozmnožit a mít kvalitní potomky. Proto lidi hledají pěkného, chytrého a schopného partnera, proto se holky malují, proto muži (i ženy) žárlí. Za vším jsou prosté biologické pohnutky, maximálně nějakým způsobem přenesené. Proto dává perfektní smysl, že se holky rozejdou s klukem, nechce-li mít děti. Tolik k tvému úvodu o dívání se na věci jiným způsobem :D

4 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 20. října 2016 v 13:45 | Reagovat

[1]: Pobavilo ;))

[2]: Jasně, já tohle bere v potaz. A realita je samozřejmě jiná, tohle bylo spíše takové abstraktní :) .. Šlo mi spíš o to zamyšlení ;)

[3]: Máš sice pravdu, ale jsme lidé - nejsme zvířata. A je jasné, že nějaké pudy v nás jsou, ale ovlivňují nás i nějaké vyšší principy než prostá biochemie. A proto stojí za přemýšlení, zda je pro nás láska oním "vyšším" principem (tzn. umíme "bezmezně milovat"), nebo je to prostá biologie, jak říkáš :) ..

5 Allex Allex | E-mail | Web | 20. října 2016 v 20:22 | Reagovat

Zajímavá myšlenka.

6 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 21. října 2016 v 21:59 | Reagovat

Máš asi recht, podle mně :)
Upřímně, já si pár vztahy prošla, ale na ty limity jsem se asi dívala tak, že jsem se zapomněla zamilovat... :D

Asi se spíš ale přikláním k vyjádření Karol Dee.

7 Susane S. Susane S. | Web | 25. října 2016 v 17:38 | Reagovat

Taky si myslím, že máš pravdu. S tvým názorem se ztotožňuji docela ve všem. Já taky děti nechci a říkám to už hrozně dlouho, ne že bych je neměla ráda, ale bylo by mi toho dítěte líto, kdybych ho musela porodit do tohohle světa.
Na slova miluju tě, jsem dávno zapomněla, protože mám tě rád, je daleko upřímnější. :-)

8 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 29. listopadu 2016 v 0:49 | Reagovat

[7]: Děkuju ti :)). To je zajímavé, myslíš, že "miluji tě" je moc silné, nebo moc omílané? :)

9 Leanor Leanor | 22. prosince 2016 v 13:59 | Reagovat

milovat muzes jak chces, ale nemuzes uprednostnovat neustale druhe. ze by se nekdo rozesel s partnerem, protoze nechce deti? a proc ne. souziti dvou je o prioritach a spolecnych predstavach o budoucnosti. v pozdejsich letech uz davno ne o lasce. takze pokud nechce mit deti a ty ano, az vyprsi laska, stejne se muzete rozejit. a pak bude na deti pozde. co pak? neni to o tom, ze by ta zena nemilovala pritele, ale o tom, ze miluje taky sebe. nemuzes se cela rozdat pro ostani.

10 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 6. ledna 2017 v 18:04 | Reagovat

[9]: Chápu tvůj argument, jen říkám, že je to téma k zamyšlení :) .. docela se mi líbil citát ze svatby "neberu si nějakou možnost nebo vizi mít děti, beru si ženu" ;).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama