Listopad 2016

Vypitváno

29. listopadu 2016 v 0:47 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko, milí conejáci,

zase se ozývám po dlouhé době, to víte alkohol, kluby, koukání do stropu a přemítání o životě, studentský život, před-termíny. Ačkoliv se teď docela učím (nebo se aspoň snažím, ale v knihovně už mám zahřáté místo téměř 24 hodin denně), vzpomněla jsem si na vás. Dneska jsem měla možnost navštívit místo, kterému se mnozí lidé vyhýbají obloukem. Byla jsem v pitevně. Pokud je mezi vámi nějaký medik, co si čte tento článek, asi apaticky přežvykuje a kroutí očima. Nicméně pro mě osobně to byl nesmírně fascinující zážitek a ráda bych se o něj s vámi podělila.

Dokud se ještě držíte okna…
Možná už mi učení na zkoušku z předmětu dějin psychologie trochu leze na mozek, ale jeden z těch velevážených pánů (na jehož jméno si v tom guláši ostatních jmen nevzpomenu) kdysi prohlásil něco ve smyslu, že očekávání něčeho nepříjemného bývá často horší než nepříjemnost samotná (vzpomněla jsem si - byl to Rousseau!).
Když jsem vstoupila do prostor lékařské fakulty a viděla tolik lidí v bílém, mírně se mi stáhlo hrdlo. Proboha, vždyť tam budou opravdová lidská těla. Budou tam lidé, kteří jednou byli jako já .. jako mí spolužáci .. jako všichni ti medici v bílém. Posadila jsem se do rohu místnosti a pohrávala si s gumovými rukavicemi. Tehdy jsem si říkala, že by možná bylo lepší z nich nafouknout balónek a ztratit se. Po krátkém úvodu jako "nesmíte tam fotit ani žonglovat s mozky" jsme se přesunuli do malé místnosti před pitevnou. Cítila jsem se jako sebevrah držící se okenní římsy… co přijde teď? Netušila jsem, co čekat.

Toho se nedotknu ani za zlaté prase…
…byla první myšlenka, když jsem spatřila paži a nohu v celé jejich délce oddělené od těla. Jen tak bezvládně ležely na stole. V učebnicích vám sice ukážou krásné, někdy i relativně realistické, nákresy končetin, ale tahle měla nalakované nehty. Měla otlačeninu na palci. Bývala to lidská bytost. Žádný model, ani kus plastu. Při pohledu na jednotlivé orgány už ten pocit "lidskosti" nebyl tak intenzivní - prostě orgány v nálevu - asi nic převratného. Nejzvláštnější pocit byl, když nám vyučující odhalil muže, ležícího na zádech s otevřeným okem. Ležel s rukama podél těla a odklopeným hrudním košem. Všechny orgány byly vidět a byly na svém místě. Děsil mě ten prázdný pohled skoro už vyschlého oka a pootevřené rty. Hleděli jsme do rozpáraného břicha, ale já jsem měla stále nutkání koukat se tomu muži do tváře.

Necitlivka?
Když náš vyučující pokládal konzervovanou hlavu s podélným průřezem podél nosu do kovové nádoby na stole, studenti stojící poblíž ucouvli minimálně o dva kroky. Řekl nám, že si teď můžeme těla a orgány prohlédnout sami - dotknout se jich, potěžkat si je, popřípadě je různě rozevřít a nehlédnout do nich. Stála jsem s kamarádkou u krásného hnědého mozku (opravdu učebnicový exemplář) a přemlouvala se k letmému dotyku. Probudila se ve mně jakási vlna "cynismu" (nevím, jak jinak bych to nazvala) a popadla jsem celý mozek do rukou. Přejížděla jsem palci po jednotlivých rýhách a nerovnostech. Bylo to … zajímavé. Bylo to tak zajímavé, že jsem se odvážila potěžkat si i onu amputovanou nohu, srdce, ledviny, žaludek, plíce, pohlavní orgány … v podstatě všechno, co vás napadne. Někteří postávali uprostřed místnosti a hleděli okolo, někteří odcházeli s nevolností, někteří jen zaujatě koukali na ležící preparáty, já jsem fascinovaně zírala na všechny ty živé-neživé věci ve svých rukou.
Později jsem v "patologickém muzeu" poslouchala své spolužáky, jak si vzdychají nad nenarozenými embryi v nálevech a mrtvých dětech za výlohou. Asi jsem ledová královna, ale smutek to ve mně nevzbudilo. Možná ten ležící muž s otevřeným okem, ale nenarozené plody ve mně neprobudily soucit ani odpor. Naopak mi to přišlo pozoruhodné na pohled.

Přehodnocení priorit?
Ačkoliv zápach konzervantů a mrtvých těl budu z rukou smývat ještě několik dnů, musím říct, že jsem moc ráda, že jsem dostala takovou neopakovatelnou příležitost. V letním semestru se na toto místo budu muset vrátit, i když by mi to asi jednou bohatě stačilo, tak třeba časem poreferuji o tom, jaké bylo tento zážitek zopakovat.
Důvod, proč tohle všechno píšu, není pouze o tom popsat, jaké je to pracovat s mrtvým tělem. Píšu to také proto, že ona zkušenost ve mně zanechala hromadu zvláštních myšlenek. Jelikož jsem na blog poslední dobou nepřispívala, nemohli jste se dozvědět, že jsem se zhruba před měsícem stala vegetariánkou (ale to až v jiném článku). Když jsem viděla ležet lidské maso na kovových stolech, přišlo mi, že tam leží hovězí. Vypadalo tak jak na pohled, tak i na dotek. Zdá se mi zvláštní, že spousta lidí bez problémů jí maso, ale pohled na lidské ostatky jim přijde nechutný. Je to divné, ač do určité míry pochopitelné. Jen mi to přišlo jako zajímavá myšlenka :).
Co ve mně tato návštěva zanechala primárně, je jakési přehodnocení vlastních postojů. Ta těla tam jen tak ležela. Prázdná. Nehybná. Mrtvá. Ráda bych proto ocitovala kousek textu jedné ze svých oblíbených písniček, a to "Nejsme příliš mladí na to, abychom umřeli?" … Nejsme tu věčně a nikdy nevíme, kdy přijde náš čas. Bereme žití příliš automaticky. A tím se dostávám k samotnému názvu této písně a zároveň k "moudru na závěr", kterým bych se ráda řídila do konce svého (dlouhého?) života -

- Carpe diem.

Vaše CONEJA ;)