Vypitváno

29. listopadu 2016 v 0:47 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko, milí conejáci,

zase se ozývám po dlouhé době, to víte alkohol, kluby, koukání do stropu a přemítání o životě, studentský život, před-termíny. Ačkoliv se teď docela učím (nebo se aspoň snažím, ale v knihovně už mám zahřáté místo téměř 24 hodin denně), vzpomněla jsem si na vás. Dneska jsem měla možnost navštívit místo, kterému se mnozí lidé vyhýbají obloukem. Byla jsem v pitevně. Pokud je mezi vámi nějaký medik, co si čte tento článek, asi apaticky přežvykuje a kroutí očima. Nicméně pro mě osobně to byl nesmírně fascinující zážitek a ráda bych se o něj s vámi podělila.

Dokud se ještě držíte okna…
Možná už mi učení na zkoušku z předmětu dějin psychologie trochu leze na mozek, ale jeden z těch velevážených pánů (na jehož jméno si v tom guláši ostatních jmen nevzpomenu) kdysi prohlásil něco ve smyslu, že očekávání něčeho nepříjemného bývá často horší než nepříjemnost samotná (vzpomněla jsem si - byl to Rousseau!).
Když jsem vstoupila do prostor lékařské fakulty a viděla tolik lidí v bílém, mírně se mi stáhlo hrdlo. Proboha, vždyť tam budou opravdová lidská těla. Budou tam lidé, kteří jednou byli jako já .. jako mí spolužáci .. jako všichni ti medici v bílém. Posadila jsem se do rohu místnosti a pohrávala si s gumovými rukavicemi. Tehdy jsem si říkala, že by možná bylo lepší z nich nafouknout balónek a ztratit se. Po krátkém úvodu jako "nesmíte tam fotit ani žonglovat s mozky" jsme se přesunuli do malé místnosti před pitevnou. Cítila jsem se jako sebevrah držící se okenní římsy… co přijde teď? Netušila jsem, co čekat.

Toho se nedotknu ani za zlaté prase…
…byla první myšlenka, když jsem spatřila paži a nohu v celé jejich délce oddělené od těla. Jen tak bezvládně ležely na stole. V učebnicích vám sice ukážou krásné, někdy i relativně realistické, nákresy končetin, ale tahle měla nalakované nehty. Měla otlačeninu na palci. Bývala to lidská bytost. Žádný model, ani kus plastu. Při pohledu na jednotlivé orgány už ten pocit "lidskosti" nebyl tak intenzivní - prostě orgány v nálevu - asi nic převratného. Nejzvláštnější pocit byl, když nám vyučující odhalil muže, ležícího na zádech s otevřeným okem. Ležel s rukama podél těla a odklopeným hrudním košem. Všechny orgány byly vidět a byly na svém místě. Děsil mě ten prázdný pohled skoro už vyschlého oka a pootevřené rty. Hleděli jsme do rozpáraného břicha, ale já jsem měla stále nutkání koukat se tomu muži do tváře.

Necitlivka?
Když náš vyučující pokládal konzervovanou hlavu s podélným průřezem podél nosu do kovové nádoby na stole, studenti stojící poblíž ucouvli minimálně o dva kroky. Řekl nám, že si teď můžeme těla a orgány prohlédnout sami - dotknout se jich, potěžkat si je, popřípadě je různě rozevřít a nehlédnout do nich. Stála jsem s kamarádkou u krásného hnědého mozku (opravdu učebnicový exemplář) a přemlouvala se k letmému dotyku. Probudila se ve mně jakási vlna "cynismu" (nevím, jak jinak bych to nazvala) a popadla jsem celý mozek do rukou. Přejížděla jsem palci po jednotlivých rýhách a nerovnostech. Bylo to … zajímavé. Bylo to tak zajímavé, že jsem se odvážila potěžkat si i onu amputovanou nohu, srdce, ledviny, žaludek, plíce, pohlavní orgány … v podstatě všechno, co vás napadne. Někteří postávali uprostřed místnosti a hleděli okolo, někteří odcházeli s nevolností, někteří jen zaujatě koukali na ležící preparáty, já jsem fascinovaně zírala na všechny ty živé-neživé věci ve svých rukou.
Později jsem v "patologickém muzeu" poslouchala své spolužáky, jak si vzdychají nad nenarozenými embryi v nálevech a mrtvých dětech za výlohou. Asi jsem ledová královna, ale smutek to ve mně nevzbudilo. Možná ten ležící muž s otevřeným okem, ale nenarozené plody ve mně neprobudily soucit ani odpor. Naopak mi to přišlo pozoruhodné na pohled.

Přehodnocení priorit?
Ačkoliv zápach konzervantů a mrtvých těl budu z rukou smývat ještě několik dnů, musím říct, že jsem moc ráda, že jsem dostala takovou neopakovatelnou příležitost. V letním semestru se na toto místo budu muset vrátit, i když by mi to asi jednou bohatě stačilo, tak třeba časem poreferuji o tom, jaké bylo tento zážitek zopakovat.
Důvod, proč tohle všechno píšu, není pouze o tom popsat, jaké je to pracovat s mrtvým tělem. Píšu to také proto, že ona zkušenost ve mně zanechala hromadu zvláštních myšlenek. Jelikož jsem na blog poslední dobou nepřispívala, nemohli jste se dozvědět, že jsem se zhruba před měsícem stala vegetariánkou (ale to až v jiném článku). Když jsem viděla ležet lidské maso na kovových stolech, přišlo mi, že tam leží hovězí. Vypadalo tak jak na pohled, tak i na dotek. Zdá se mi zvláštní, že spousta lidí bez problémů jí maso, ale pohled na lidské ostatky jim přijde nechutný. Je to divné, ač do určité míry pochopitelné. Jen mi to přišlo jako zajímavá myšlenka :).
Co ve mně tato návštěva zanechala primárně, je jakési přehodnocení vlastních postojů. Ta těla tam jen tak ležela. Prázdná. Nehybná. Mrtvá. Ráda bych proto ocitovala kousek textu jedné ze svých oblíbených písniček, a to "Nejsme příliš mladí na to, abychom umřeli?" … Nejsme tu věčně a nikdy nevíme, kdy přijde náš čas. Bereme žití příliš automaticky. A tím se dostávám k samotnému názvu této písně a zároveň k "moudru na závěr", kterým bych se ráda řídila do konce svého (dlouhého?) života -

- Carpe diem.

Vaše CONEJA ;)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 29. listopadu 2016 v 11:30 | Reagovat

Já když se ocitla na pitevně, byla jsem zvědavá, jaký pocity budu mít. A podobně jako ty to byla spíš zvědavost a fascinace. Teda...ne zase až tolik. Největší problém byl smrad rozkládající se krve, což prostě smrdí,  ale jinak... nijak mě skutečné ostatky neznechutily nebo neděsily. Pravda, taky to byla zahovala žena mrtvá tři dny, ale ani ty roztodivnosti v nálevu mi nevadily. Možná s rozmašírovaným tělem nebo nafouklym utopencem by to bylo horší na žaludek,  ale jinak pro mě byla zkušenost na pitevne "pozitivni" a zajímavå a hned jak jsem vylezla, šla jsem bez problémů na oběd. Dokud to člověk nevidí,  opravdu se obává víc než musí.

2 Ortie Ortie | E-mail | Web | 29. listopadu 2016 v 17:10 | Reagovat

Já jsem ještě nikdy mrtvého člověka, ani jeho orgány neviděla, ale kdybych dostala příležitost navštívit pitevnu, asi bych ji využila.

3 Susane S. Susane S. | Web | 29. listopadu 2016 v 18:20 | Reagovat

Přiznám se, že jsem celý článek přečetla na jeden dech a možná jsem divná, ale šíleně ti tuhle zkušenost závidím.
Vždycky to byl můj sen vidět anatomii člověka na vlastní oči a moct se v tom "šťourat". Držet v ruce mozek? Páni, nemám slov. O_O

4 Viol Viol | Web | 29. listopadu 2016 v 21:24 | Reagovat

Nevím, jestli by mě to lákalo :-D
Ale jako jo, musí to být zajímavý :-)

5 Allex Allex | E-mail | Web | 4. prosince 2016 v 15:15 | Reagovat

Zajímavá zkušenost, možná bych to i chtěla vidět na vlastní oči, člověk si pak několik věcí uvědomí.. :)

6 Hrobárka Hrobárka | Web | 22. prosince 2016 v 11:10 | Reagovat

Ani ten najlepší model na svete nevystihne skutočný orgán :-) Je to tak iné, môcť sa dotýkať tkanív a orgánov, sledovať celú krásu, ktorá sa skrýva pod kožou.
Ach, chýbajú mi tie časy pitiev :D

7 Xira Xira | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 11:29 | Reagovat

Závidím ti, že jsi měla tu možnost!

8 Eliss Eliss | Web | 22. prosince 2016 v 12:39 | Reagovat

Tak tohle bych si také jednou ráda zkusila :-) V pubertě jsem chtěla pitvat mrtvoly, ale nakonec u mě zvítězila láska k pečení...

9 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 13:25 | Reagovat

Závidim, bohužel na lékařskou nechodim a kamarád řikal, že mě na pitevnu asi jen tak nedostane. Bé. Musim si vystačit s vlastní kolekcí.

10 ebbubeliny ebbubeliny | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 14:30 | Reagovat

Kdyby byla možnost, tak jdu taky a nezavahám, to dokonce nejsem v oboru. Jen mě to prostě zajimá a je to fajn poznatek.

11 Kazimír Kraťas Kazimír Kraťas | Web | 22. prosince 2016 v 14:31 | Reagovat

Až zemře Carrie Kirsten, doufám, že na ní bude provedena pitva. Zajímalo by mě, jestli má také nějaký mozek...

12 Marka Marka | Web | 22. prosince 2016 v 16:04 | Reagovat

tu písničku mám taky ráda (píšu jako první protože jinak na to zapomenu)
Moc mě lidské tělo fascinuje, už jen tím, jak funguje a tenhle zážitek, ačkoliv by mi mohlo být nevolno, strašně láká. Člověk si pak váží svého těla asi o mnoho víc

13 Tery33 Tery33 | Web | 22. prosince 2016 v 18:05 | Reagovat

Už delší dobu bych se chtěla podívat na pitevnu. Neskutečně mě to zajímá a fascinuje, ale myslím si zároveň, že kdybych se tam jednou ocitla, možná bych tento názor po chvíli změnila. Ale určitě zajímavá zkušenost :)

14 shira-elizabeth shira-elizabeth | E-mail | Web | 22. prosince 2016 v 18:20 | Reagovat

Kdyby tyhle návštěvy dělali jako vstupní test na medicínu, tak bych se na ní zkusila dostat... Jelikož jediná část z medicíny, kterou bych chtěla kdy dělat je patologie, byl by pro mě tohle docela zásadní zážitek..
Závidím ti :)

15 Hann. Hann. | Web | 22. prosince 2016 v 23:39 | Reagovat

Tak já jsem asi divná, ale umět biologii líp než teď, šla bych studovat patologii. Fakt bych se na pitevnu jednou chtěla podívat, jestli je to tak chladně působící místo apod.. Je to, přesně jak ty píšeš, taková fascinace. A docela i závidím tu možnost, potěžkat si části člověka.

16 BarbaraJane BarbaraJane | Web | 22. prosince 2016 v 23:54 | Reagovat

Člověk se asi musí s takovými věcmi setkávat pravidelně, aby si od těla dokázal odmyslet skutečného člověka...
Maso jsem přestala jíst z podobného důvodu jako ty: jednou jsme byli s přítelem na večeři a dali jsme si vepřová žebra. Když jsem se po dojedení dívala na zbytek na talíři, hromádku kostí a tuku, napadla mě děsivá souvislost s lidským tělem. Řekla jsem si, že kdyby mě někdo měl sníst, zbylo by ze mě úplně to samé. A že se vlastně až tolik od zvířat nelišíme.

17 Lucka Lucka | E-mail | Web | 23. prosince 2016 v 1:24 | Reagovat

Joo, pitva je fajn. Ani to tolik nesmrdí a je docela uklidňující, rýpat se v cizím mozku. A vlastně bylo uklidňující ho krájet. Asi jsem divná.
Supr článek, je to zážitek

18 Ufon Ufon | 23. prosince 2016 v 10:02 | Reagovat

Zajímavý a pěkný článek. :-) Taky bych se tam rád podíval. Vím morbidní zájem, ale je zajímavý podívat se jak to uvnitř vypadá.

19 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 23. prosince 2016 v 12:11 | Reagovat

[15]: Jenže patolog většinou zkoumá maličkatý fragmenty kůže pod mikroskopem třeba deset hodin.
Práce se skutečnýma, celýma mrtvolama, je spíš pro soudní lékaře, ne pro patology, jako to vídáme ve sračkofilmech.

20 Avilan Avilan | Web | 23. prosince 2016 v 13:39 | Reagovat

Byla jsem pouze v anatomickém muzeu, zkušenost s pitvou ti závidím :) Já se v rámci mého oboru zatím jenom "prohrabávala" kostmi v rámci antropometrie.

21 B. B. | Web | 23. prosince 2016 v 14:46 | Reagovat

Musel to být velmi zajímavý zážitek :). Abych řekla pravdu, sama nevím, jak bych reagovala - těžko říci :)

22 I am Jane I am Jane | Web | 23. prosince 2016 v 19:07 | Reagovat

Tvůj zážitek mi připoměl tu část z Básníků na té pitevně :-D .

23 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 7. ledna 2017 v 16:43 | Reagovat

Na patologii jsem nebyla a taky se v rámci svého zaměření na ni živá nedostanu...
Když jsem byla malá chtěla jsem být soudním lékařem ale ve studiu se od konce základky orientuji spíše v humanitních vědách, takže mi tyhle možnosti zůstávají uzavřeny.
Já bych se spíš bála své reakce na mrtvolné části těl než na ty části samotné (jestli třeba neomdlím nebo tak), přestože mi krev ani nálevy s nenarozenými dětmi nevadí.

24 N. N. | 3. března 2017 v 14:41 | Reagovat

No vida, a pak že nejde nahodit žádné výživné téma. Pitevna lednice, nebo sklad preparátů, tam jsou nejdůležitější lidé, a ne ty preparáty. Jednou z historických postav šedesátých let minulého století v ústavech okolo pražského Karlova náměstí a Albertova byl tehdy již asi 80 letý muž, který připravoval pro studenty části trupů a podobně. Velice často však pil, a pak jste třeba v pitevně našli strašlivě klejícího profesora s pilkou , jak klečí na pitevním stole v zakrváceném plášti, a nepříčetně řve, a ze sklepa, kde byl sklad preparátů, se tlumeně třeba hodinu ozývaly prfektním dutým operním hlasem zpívané árie. Zřízenec byl můj nejlepší kamarád, a často jsem ho potkával jak svačí v parku na lavičce, zalit sluncem, a když jsem vždy přisedl, říkal: Tak sem dneska vařil dvě hlavy pro studenty v osmilitrovým papiňáku, a přihodil jsem k tomu půl kila pajšlu, a můžu říct, že je to podstatně vyšší kvality než kdybych si skořil na dvacet deka bůčku naproti do řeznictví. Nechcete ochutnat U nohou mu vždy seděl jeho stařičký věrný pes, a on mu házel nejlepší sousta. Stejně jako když ten pes běhal pod stoly v pitevně. Jednou jsme zase seděli na lavičce, a starý pes mi odhrnul kalhotu, a začal mne docela příjemně olizovat vlhkým teplým  jazykem. Zřízenec ho diskrétně odstrčil, dal mu zase kousek masa, a sdělil mi: Dejte si pozor, člověče, ten pes je za tu dobu co je se mnou více člověkem než psem... :-D

25 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 3. března 2017 v 15:42 | Reagovat

Já si vzpomínám dodnes, a už je to dost dlouhá řada let, jaké pocity měla z pitevny moje dcera a stačilo, jak mi to líčila. Nějaký barel s naloženými končetinami. Já na to vzpomínám dodnes, ale ona si pak zvykla, prý je to pak časem pro mediky normální.

Když pak asistovali u normální pitvy, už to takové podle ní nebylo. No já bych se tam asi zbláznila.  :-x

Jo a prý se tam dělalo špatně spíš chlapcům.

26 Wendy Wendy | E-mail | Web | 3. března 2017 v 17:00 | Reagovat

Počkej... tohle už jsem jednou četla .....
to je jedno:D ty cynická svině

27 padesatka padesatka | E-mail | Web | 3. března 2017 v 17:42 | Reagovat

[11]: První skoro normální komentář, který od Tebe čtu. :-)

28 N. N. | 3. března 2017 v 17:58 | Reagovat

Můj kamarád měl mírně pohnutý osud. Do ústavu byl přijat již jako mladík, za první republiky, a na pracovišti, kde bylo lihu všude hektoritry se naučil rychle pít. Jednou dostal příkaz, vyrobit pro studijní účely preparát z obrovského hydrocefala. Skleněný válec na něj měl průměr třicet centimetrů, a byl téměř metr vysoký. Kamarád dostal přímo z lednice obrovskou hlavu a maličké těl, nechal ho pomalu rozmrznout, a pak ho zalil do válce lihem. Jako chronického  alkoholika ho totálně deprimovalo, zkazit zalévací 98 procentní líh formalinem, a tak ho zalil jen čistým lihem, a aby se to nepoznalo, zatmelil pečlivě vrchní skleněnou desku. Asi za dva roky byl potom pro alkoholizmus vyhozen z práce, přežil někde zašit druhou světovou válku, a někdy v šedesátých letech byl znovu do ústavu přijat jako zřízenec - penzista. Tuto příhodu mi vyprávěl když jsem se poznali. Stáli jsem tehdy ve vysokoškolské jídelně ve frontě na oběd, a on z dlouhé chvíle v aroma formalinu vytáhl z bílého zatuchlého pláště mírně zamazaný pitevní nůž, a začal vyprávět. Za deset minut jsme již stáli u okýnka sami. Pustil jsem ho jako mladší před sebe, a tím jsem si ho zřejmě získal. Po obědě jsme sešli u něho v zaměstnání do skladu preparátů a byl mi představen hydrocefalus. Po obrovské bílé lebce novorozence se táhla černá žíla, a větvila se do několika částí jako větev starého stromu. Starý muž nadzdvihl skleněnou desku, a nabral dvě téměř plné sklenice od hořčice, zaklapl zase desku, dlouze znalecky přivoněl, a jednu sklenici mi nabídl. Kvalitu popsal jako podstatně lepší korejská hadí vodka. Zavřel jsem oči, a napil se. Koncentrovaný alkohol mi nejprve vyrazil dech, pak jsem ocenil chuť, daleko lepší než třeba anglická whisky. Kamarád se posadil na schody, a v jedné ruce polorozpitou sklenici, začal dunivým hereckým hlasem zpaměti zpívat asi čtvrthodinovou italskou árii. Ze vchodu sklepa z patra se pak začaly ozývat zuřivé kletby. Kamarád dopil sklenici, a pomalu se chystal nahoru. Šli jsem bíle vápnem natřenou chodbou, a na vápně byly v různých rozestupech maličké kaligraficky napsané nápisy. kamarád mi vysvětlil, že nápisy označují místa, ve kterých nabídl vždy nějakému vědci okoštovat líh z hydrocefala, a on se okamžitě pozvracel. na jednom místě bylo popsáno několk řádek. Vysvětlil mi, že zde dostal jednou hadrem přes obličej od rozzuřené uklizečky, která ten den musela vytřít tři louže. U nápisů bylo dole vždy uvedeno  i jméno vědce, funkce v ústavu, datum, a hodina, kdy se tak stalo. Já jsem se za několik dní spatřil, napsaný až dole u válce s hydrocefalem jako odstaveček červenou tužkou, protože jako druhý člověk, který se dovážil ten líh ochutnat. :-D

29 L. L. | Web | 3. března 2017 v 18:59 | Reagovat

[28]: Před chvilkou jsem večeřel...

30 dasijiyeon dasijiyeon | E-mail | Web | 3. března 2017 v 19:20 | Reagovat

Jo, běžně máme v lednici psa trčícího z pytle. Tele, selata, kočky, morčata... Pitva zvířat mi nedělala problém, ale lidi, to už je jiná, to si asi ani nedokážu představit. Každopádně by to byl fascinující zážitek. Život je tak nádherná věc a přitom jsme všichni z masa a kostí.

31 N. N. | 3. března 2017 v 21:18 | Reagovat

/29/Na těch stěnách bylo spolu s mým rudým asi třicet dalších záznamů, většinou vědecké snídaně, svačiny a obědy. Po asi čtyřiceti letech po této příhodě jsem se opil jednou na Pavlově náměstí v hospodě u Švejka s jedním mladým vojákem, veteránem z Afganistanu. Byl to zamlklý člověk, přivezl si z pouště dvě lidské lebky, a chtěl si z nich udělat držák na tužky na psací stůl. Když se lebky, vyčištěné pečlivě pouštními termity a vybělené tamním rovníkovým sluncem pokusil navrtat 9 mm vrtálem ruční vrtačkou, vydrolila se do nich díra. Napustil jsem mu lebky v acetonu rozředěným epoxidem, a když je pak navrtal, bylo to už v pořádku, tak byl nadšen, a platil piva a panáky až do pozdních zavíracích hodin. Scházeli jsem pak po temných Albertovských schodech, a já mu ukazoval ve tmě zářící okno pitevny ve čtvrtém patře, a vysvětloval, že pokud tam svítí žluté světlo, pitvají, a pokud modré, dezinfikují UV zářivkami místnost. Pak jsem došli na Karlák, a sedli si ještě silně opivněni na lavičku. Na kostele Svatého Ignáce zvonila půlnoc. Rozhodl jsem se vyvolat ducha dr Fausta, utrhl z keře proutěný kolík, zaostřil ho nožem, udělal okolo sebe kruh, a pronesl několik hebrejských formulí. Při vyslovění poslední se křoví rozhrnulo, a vystoupil z něho malý dlouhovlasý muž. Od veterána jsem slyšel impertinentní dlouhý páravá zvuk, a nepříčetné bití jeho podrážek o asfalt parku. Když jsem se otočil, mizel mi právě v dáli. Malý muž si mne chvíli rozčileně prohlížel, a pak pravil: Jestli mně a mé kamarády v křoví budeš rušit ze spaní svými blbými kecy, dám ti pecku čenichovku. Podívej se jakou ti dám pecku čenichvku, řekl sadisticky, a uhodil se pěstí do vlastního čela až upadl. Z roští pak zavál mohutný závan laciného alkoholu a další rozčilené hlasy....
Příští odpoledna jsem zastihl Veterána, jak líčí U Švejka, že jsem čaroděj, vyvolal jsem ducha, a on utíkal strachy až k Metru na Václavák, a když konečně zjistil že ho Duch nesleduje,"sednul si prej do vlhkýho"... :-D

32 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 3. března 2017 v 22:32 | Reagovat

Já jsem jednou viděla na youtube video s pitvou. A nepřišlo mi, že by se to nějak moc lišilo od zabijačky. Ale stejně nevím, jak bych reagovala na to, kdybych to viděla na vlastní oči.

33 N. N. | 4. března 2017 v 9:45 | Reagovat

U Fyziologického ústavu na pražském Albertově bylo dole v ulici vedoucí k Vltavě řeznictví, kam jsem si chodili pro svačiny, protože žrádlo ve vysokoškolské  menze se nedalo jíst. Já měl oblibu ve vepřových hlavách, vařených v papiňáku. S takovou cibulí, mrkví a bobkovým listem to bylo geniální. Jednou jsem svačil, když do laborky přišel nejmenovaný přednosta oddělení, čistý žid. Když ucítil vůni, neodolal, a vzal si talíř. Mlaskal jako potravní buldozer. Pak se zeptal, co to bylo, a chtěl si přidat. Musel jsem volky nevolky s pravdou ven. On byl nesmírně objektivní vědec, a přede všemi kdo viděli, jak mlaskal pronesl s mastnou tváří geniální úvahu o rozlišovací schopnosti Boha tam nahoře, a naložil si z papiňáku klidně ještě jednu porci.

V řeznictví na rohu fungovala mladá modrooká řeznice. Když jsem zase jednou viděl jak odborně čtvrtí prasečí hlavu sekyrou, prakticky bez rozmáchnutí, jen ranou od pasu a přitom neodpadne ani kostička do masa, složil jsem ji poklon, a ona mi nabídla , abych položil na špalek hlavu, a nebo když se zřejmě bojím, aspoň prej ručičku nebo jen prstíček. Poradil jsem se pak se šéfem, a nabídli jsem jí místo v anatomickém oddělení. Zanedlouho jsme byli téměř spolupracovníci. Její specialitou byly dekapitace/ oddělování hlavy od trupu./.  Udělala si pak kurz, a dokonce školu, a prasečí hlavy ke svačině jsem pak od její sestry, která tam nastoupila místo ní, dostával v řeznictví z protekce zadara. :-D

34 helmii helmii | Web | 4. března 2017 v 20:12 | Reagovat

Teda na pitevně jsem nebyla a asi se tam nikdy nedostanu, ale byli jsme na výstavě Bodies, tam byla embrya v nálevu, lidské tělo rozřezané na plátky a zalité do skla/plastu.. Taťka musel odejít, ale my se tam s mamkou fascinovaně procházely. Bylo to fakt zajímavý a smutný mi to asi nijak nepřišlo. :-)

Jinak hodně zajímavý článek! :-)

35 Natas Natas | Web | 5. března 2017 v 13:34 | Reagovat

Mám kamarádku, která měla též v rámci studia příležitost navštívit pitevnu a to nejednou. Mne samotnou to zaujalo a tak jsme si o tom povídaly. Zřejmě bych k tomu přistoupila podobně jako ty, byla bych zaujatá a fascinovaná.

36 Dominátor Dominátor | Web | 6. března 2017 v 9:46 | Reagovat

mě by docela pitevna přtahovala intubovaný dýchat semnou přes ambuvak parádní představa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama