Leden 2017

Sny se plní, aneb nejlepší den v mém životě

30. ledna 2017 v 4:34 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko milí conejáci :)!

Někteří z vás už pravděpodobně tuší, o čem dnes bude řeč, a pro ty, kteří stále ne, ráda vám téma dnešního článku představím. Dne 22. ledna 2017 (toto datum pravděpodobně nezapomenu do své smrti) jsem měla možnost vidět na živo svoji nejoblíbenější kapelu na světě - Green Day. V tomto článku se s vámi chci podělit o tento neuvěřitelný a úžasný zážitek a také vás třeba i trochu pobavit :).

Na kapelu Green Day jsem v průběhu života narážela několikrát - občas je poslouchal táta, někdy je hráli v rádiu, když jsem si hrála na schodech na chatě. Opravdu skalním fanouškem jsem se stala ale až v roce 2009, kdy jsem s rodiči jela v autě a v rádiu jsem uslyšela písničku 21 guns z jejich tehdy nového alba. Pamatuji si, že mě v tu dobu natolik uchvátila, že jsem se snažila zapamatovat si co nejvíc slov, abych je hned po příjezdu domů mohla zadat do Googlu. Když během svého turné v roce 2010 dorazili do České republiky, moc jsem chtěla koncert navštívit, ale jelikož mi tou dobou bylo tuším něco kolem 13, rodiče mi to rázně zamítli. Po následujícím zrušeném turné a "větší pauzičce" po roce 2012 jsem už ani nedoufala, že je někdy v životě uvidím. Naděje mi svitla, když v létě vydali nový singl a hned po té celé nové album. A jak říká název článku - sny se plní :).

Zpočátku mi naděje ale zase rychle uhasla. Nikdo z mého okolí totiž nechtěl jet se mnou. Tedy, našlo by se pár jedinců, ale znáte to - nechtěla jsem vedle sebe nikoho, kdo by vedle mě postával, občas zamával rukou a přežvýknul 2 písničky. Nemyslím to vůči nikomu zle, ale rozumějte - chtěla jsem parťáka, který si to užije aspoň z poloviny tak jako já ;).
Naštěstí mě zachránily stránky naší univerzity. Už jsem byla docela zoufalá, a tak jsem se jen zeptala, jestli tam někdo nejede a jestli bych se třeba nemohla připojit. Ozvala se mi jedna slečna a tím moje naděje opět začala trochu poblikávat.

Věřte tomu nebo ne, ale se slečnou Kefkou jsme si sedly úplně neskutečně. Omluvte opět jedno z mých dalších sofistikovaných krycích jmen, ale slečna je původem ze Slovenska (kde kefka znamená kartáček). Ne, že bych ji chtěla přirovnávat k onomu hygienickému udělátku, ale jelikož jsme si opravdu padly do noty a propovídaly jsme pomalu celé noci, připomnělo mi to české "kecka" a tak nějak .. vznikla tato kombinace. Před velkým dnem D jsme spolu byly na pivu jenom dvakrát, ale ta holčina je úžasná. Hned jsem věděla, že si ten koncert společně užijeme.

A když den D konečně přišel, celou noc jsem v podstatě nespala (jak moc jsem se těšila). Hned ráno nám stihl ujet vlak do Prahy, protože v Olomouci jaksi vypadl proud a žádná z cedulí ukazující vlakové spoje nefungovala. Naštěstí to byl jen jeden jediný zádrhel za celý náš pobyt. Cesta vlakem, ač přes 2 a půl hodiny, utekla rychle, na hostelu nás také vřele přivítali. Sotva jsme si stihly dát čaj, už jsme musely vyrážet vstříc TipSport aréně. Kontrola lístků před odchodem proběhla asi tisíckrát, ale stejně jsme je pořád hladily v kapse, když jsme šly tři kilometry procházkou do centra. Červenou na semaforech jsme proklínaly a tak nějak po celou dobu jsme se snažily uklidnit naše mlátící srdce.
Konečně jsme se dostaly před stadion a napjatě čekaly na otevření. Mráz byl po takové době čekání docela velký, ale stálo to za to. Když jsme se dostaly přes ochranku a prošly "bránou", můj mozek si pomalu začal uvědomovat, že možná za pár chvil dostanu srdeční infarkt.

Koncert konečně započal a na stagi se objevili předskokané - skupina The Interrupters. Popravdě jsem o ní nikdy neslyšela, ale svou hudbou mě mile překvapili. Lidi kolem trochu zpívali, kývali se do rytmu, někteří i trochu poskakovali, bylo to takové příjemné. Nikdy bych ale nečekala, jaké šílenství přijde po tom. Když kapela dohrála, nastala ta nejdelší půlhodina mého života. Zpočátku vše vypadalo docela klidně, ale pár minut před osmou už fanoušci šíleli a pomalu křičeli i na nebohého osvětlovače, co se šplhal po boku stage nahoru.

A pak .. prostě .. ach, asi jsem vážně vnitřně omdlela.



Tak zhruba takto blízko jsme stály ;)) .. Omluvte kvalitu - je to jen mobil

Na sepsání tohoto článku jsem potřebovala týden, abych vstřebala všechny ty emoce, ale mohu vám říct, bylo to něco neskutečného. Tři hodiny mi uběhly jako nic. Stála jsem relativně blízko a mohla jsem vidět všem chlapcům přímo do tváře. Bylo to .. bože .. stále nemám moc slov.

Prvních několik písniček (konkrétně Know your enemy, Bang Bang a Revolution radio) jsem stála pomalu jak opařená, skákala tři metry do vzduchu a neustále se mi v hlavě ozýval tenký hlásek "tohle není možné. Prostě ne. Oni nemůžou stát jen několik desítek metrů ode mě. Jakože cože? Bože!"
Hlásek byl ovšem převálcován dalšími peckami a já se jen nechávala unášet stoprocentně čistou euforií. Brečela jsem jako malá holka. Ano. Když mi došlo, že se to opravdu děje, slzy mi tekly úplně všude. Když zpěvák, kytarista a také frontman oné kapely řekl česky "děkuji", křičela jsem tak moc, že jsem fyzicky cítila, jak se mi obrací hrtan a hlasivky roztahují do nebeské šíře. A nebylo to jen jednou. Upřímně řečeno, nikdy v životě jsem tolik nekřičela. Ani nevím, jestli bych toho byla teď schopna, ale měla jsem pocit, že všechen ten jekot, skoky, slzy a nadšení vycházeli úplně odjinud než za běžných okolností. Neumím to popsat. Ale bylo to dokonalé. Po poslední písničce před přídavkem fanoušci opět buráceli, že málem zbourali celou halu. Když jsme své hrdiny vyvřískali zpět, opět jsem dostala pár malých zástaviček. Když Billie Joe zapomněl text během Ordinary world, brečela jsem, smála jsem se a koukala se kolem dokola, kde fanoušci svítili telefony a jak sám pan BJ podotkl, vypadalo to jako hvězdné nebe. A já byla v nebi, opravdu.
Už ani nemůžu popsat, co všechno tato geniální kapela předvedla, protože to by chtělo asi samostatnou sérii článků. Přes vtipné klobouky během King for a Day, po známé "I said Heeyoo" a finální úklonu Billieho, Mika, Trého a doprovodných Big 3 .. asi se to prostě musí zažít. V kostce - zhruba tak deset milionů orgasmů ve třech hodinách.

Ve chvíli, kdy nás Green Day (bohužel) už natrvalo opustili, padla jsem Kefce kolem krku. A řekla bych, že to bylo opětované. Slzy, radost a slušná dehydratace. Po tom, co jsme do sebe hodily nějaké to pití, cesta zpátky vypadala, jak kdybychom strávily dvanáct hodin ve fitku. V podstatě jsme jenom šly. Protože to byla asi jediná věc, která nevyžadovala zapojení mozku. Protože ten zůstal ležet v hale. Po krátké sprše a hodince povídání si na téma "co se sakra právě stalo" jsem padla do postele jako zabitá.


Řeknu vám drazí, na pět dní jsem ztratila hlas (nebo jsem spíš ke konci zněla jako kombinace třináctiletýho kluka v období mutace, čtyřicetileté prostitutky s krabičkou cigaret za číslo a deadmetalového zpěváka po padesáti letech praxe). Jak už jsem zmínila - byla to taková nálož emocí, že jsem se přes týden sbírala a připravovala na to, že napíšu tento článek. Mozek, srdce, všechno zůstalo v Praze a jelikož je to do Brna celkem daleko, musela jsem pár dní počkat než dorazí zpět. Začínám mít tu Prahu snad i ráda :). Pro pobavení vám sem dávám svůj příspěvek ze Snapchatu, abyste si udělali obrázek, jak jsem se asi cítila. Jelikož mám hodně známých v cizině, je text anglicky, ale s radostí vám ho přeložím.
P.S. O tom, že jsem mámě napsala hned po koncertu zprávu (aby se nebála, že se mi něco stalo), která zněla "Ne, kámo ne.. Já, meh.. Jsem na hoatelu. Já jsem. Já žijem. TO BYLO MEGABOŽÍ.", bych asi neměla ani začínat.


Jsem mrtvá. Jakože. Vážně … to bylo tak úžasný. To bylo tak úžasný. Já nemůžu … Prostě .. do háje .. ne. CHCI TO JEŠTĚ JEDNOU. Bože. Prosím. Ne. Skvělé. Hotová. Jsem opravdu hotová. Jakože ahoj. Eh, Bože, já je tak kurevsky moc miluju.

Hehe, no .. takže takhle to asi vypadalo. Pevně doufám, že se Green Day do Česka brzy vrátí, protože čekat sedm dalších let by mě nejspíš zabilo. Jsem rozhodnutá, že je musím vidět ještě jednou, protože … tohle byl bez diskuze nejlepší den mého života, který mi změnil život a zvednul mi náladu na minimálně dva, tři týdny dopředu. Úryvek, který jsem napsala na Instagram vám pravděpodobně řekne víc.


01/22/17
Tento den.
Musela jsem počkat několik hodin, abych mohla vůbec zveřejnit tuto fotku. Nemám slov. Doslova. Moje mysl zmizela. Můj mozek zamrzl. Mé srdce explodovalo. Takhle jsem se NIKDY ve svém šíleném životě necítila. Tahle show byla tím nejlepším zážitkem v mém životě. Pořád se třesu, pořád jsem tak šťastná. Billie Joe, Miku, Tré, Big 3 (a The Interrupters) … Změnili jste mi život. Díky vám budou moje dny skvělé po týdny.
Miluji vás. Opravdu vás miluji. Z celého svého srdce. DÍKY GREEN DAY!

Jsou to mí hrdinové. A jsem si jistá, že to nikdy nic nezmění.

Mějte se krásně!

Vaše nejšťastnější CONEJA ;))

Inside your restless soul your heart is dying...

6. ledna 2017 v 19:35 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko, milí conejáci,
Hned na začátku vás chci upozornit, že tento článek nebude zahrnovat žádné "boží zážitky", které jsem prožila během doby, co jsem sem nenapsala, ani nebude plný humoru a vtipu, na což býváte asi zvyklí. Takže pokud nemáte náladu na kňourání, dnes Coneju prosím vynechte.
Článek bude asi relativně dlouhý, takže pro lenochy - nepřispěla jsem žádným novým článek, protože prostě nemůžu (pokud vás to zajímá víc, čtěte dál). Kdy budu přispívat zas? Doufám, že brzy, chybí mi to tady.

Krásný nový rok, přátelé
Obvykle by se tu objevil veselý článek nabuzený pozitivní silou o tom, jak si máte užít Vánoce, Silvestra a v podstatě celý rok 2017 ještě před čtyřiadvacátém. Také bych sem hodila roztomilý obrázek o rok starší Neco a všem vám poděkovala za přízeň.
Ne tento rok
.
Samozřejmě vám přeji vše nejlepší a jsem šťastná za vaše návštěvy, jen jsem nabrala sílu na to to říct až dnes, proto se prosím nezlobte.

Poslední dobou mi prostě "jen" není dobře. Nespím. Neptejte se proč, sama nemám tušení. Obvykle se moje tělo přepne na režim "ty vole já už se ani nehnu" a (něco jako) usne. Ale víte, není to takový ten příjemný hluboký spánek, kdy se druhý den probudíte plní energie. Nebo aspoň s nějakou energií. Je to jako, když uspíte počítač - ztmavne vám obrazovka, ale systém pořád hučí. A pak je člověk více a více unavený. Každý den se probouzím s těžkou hlavou a je pro mě docela úspěch, když vůbec vstanu z postele. Nehledě na to, že spávám tak mezi pátou až osmou ranní. Času na napsání článku mám asi dost, si říkáte. Inu, mám. Ale abych byla upřímná, vůbec se mi nechce. Tedy, mám to tu ráda a zase bych ráda plodila úžasné nápady, články, fejetony, příběhy .. Ale jsem tak nějak v krabici - schovaná a čekající. A ta krabice leží v prázdné poušti, kde se nic nehýbe. A jen tam stojí.

Je upřímně těžké popsat, jak se teď cítím, ale je také někdy fajn o tom zkusit mluvit. Mám pocit, jako bych si každý den na tvář natáhla masku úsměvu a jen tak chodila dokola kolem druhých. A když ostatní odejdou z dohledu, roztrhám ji na kusy. Rozumějte, ani to nevnímám jako přetvářku. Jen sama nevím, co se mi děje, proč se tohle děje - a lidé mají tendence se ptát "jsi ok?" a "co se ti stalo?" .. ale já to prostě nevím. A unavuje mě se to neustále snažit vysvětlit. Tohle je jen jednodušší způsob.
A když je člověk sám uzavřený v té své pomyslné krabici mimo dosah ostatních - bojí se. A ten strach je neovladatelný a cloumá s člověkem do všech stran. Ruce se mu třesou, ale už ani nemá na to začít brečet, protože slzy usnuly s ním uvnitř v jeho těle. A ať už se snažím přemýšlet o čemkoliv, stejně přijde ten stav, kdy se mi po těle rozlije bolest. Silná bolest přicházející odnikud. A ta do vás neustále naráží a hlásí se - "tady jsem, všímej si mě, odstraň mě!". Ale prostě nevíte jak. Jen tam je a doufáte, že brzy zmizí.

Skeptici asi namítnou - "tak začni něco dělat". Jako bych se nesnažila už tisíckrát. Momentálně jsem v období zkouškového, tudíž se snažím učit. Je dost těžké se soustředit, ale snažím se. Každopádně na náladě mi to moc nepřidává. Takže občas sklouznu k prokrastinaci. Rozdělila jsem si ji na dva druhy, protože oba dva mi pomáhají trochu jiným způsobem. Terminologie je čistě jenom z mojí hlavy, takže to asi v nějaké odborné literatuře nenajdete. A jestli už to znamená něco jiného - tak se omlouvám.
Pasivní prokrastinace je pro mě v podstatě nečinnost. Rozptyluje mě něco zvenku - tzn. koukáte na film nebo seriál, posloucháte hudbu nebo třeba jíte. Více méně do vás něco proudí a vy jen sedíte jak blbci. Není to sice až tolik účinné - vlastně to jenom uměle přebíjí onu bolest, ale v těch nejhorších situacích je to asi nejlepší cesta. Když je člověk natolik mimo, stejně nic jiného dělat nemůže - a tohle vás aspoň trochu drží nad vodou.
Aktivní prokrastinace mi pomáhá mnohem více. Vnímám to jako činnost, u které člověk aspoň něco dělá. Nejvíc mě podporuje kreslení (hh, asi se můžete těšit na další kresby) a psaní. Jo, psaní - ale jsou to věci, které byste číst nechtěli, takže na blog nepřispívám. Rozptýlí se jak tělo tak i mozek, což je fajn. Problém je, že mi to zlepší náladu jen do momentu, dokud onu činnost sama neukončím. Tudíž během učení či "nicnedělání" se náznaky radosti opět vytratí.
Ani nevím, proč to tu vlastně vysvětluju. Třeba se najde někdo, komu to pomůže.

Něco pozitivního tu přece jen najdu. Dvaadvacátého ledna se chystám na koncert do Prahy. A čí, že to bude koncert? Té nejskvělejší, nejtalentovanější a nejúžasnější kapely na světě - Green Day. Splní se mi dětský sen! Je to upřímně jeda z věcí, která mě motivuje se dál učit, přežívat každý den a hlavně to nevzdávat. Pořád mám obavy, že se něco pokazí, ale tak to bývá asi vždycky, když se na něco těšíte. Věřím tomu, že o tomto zážitku napíšu článek - už by to vážně chtělo taky něco hezkého.
Ach drazí, chtěla bych vám toho ještě tolik říct, ale nejsem na to připravena. Až budu, budu vděčná, když tu pro mě nadále budete. Mějte se krásně.
Rage and love,

Vaše CONEJA