Inside your restless soul your heart is dying...

6. ledna 2017 v 19:35 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko, milí conejáci,
Hned na začátku vás chci upozornit, že tento článek nebude zahrnovat žádné "boží zážitky", které jsem prožila během doby, co jsem sem nenapsala, ani nebude plný humoru a vtipu, na což býváte asi zvyklí. Takže pokud nemáte náladu na kňourání, dnes Coneju prosím vynechte.
Článek bude asi relativně dlouhý, takže pro lenochy - nepřispěla jsem žádným novým článek, protože prostě nemůžu (pokud vás to zajímá víc, čtěte dál). Kdy budu přispívat zas? Doufám, že brzy, chybí mi to tady.

Krásný nový rok, přátelé
Obvykle by se tu objevil veselý článek nabuzený pozitivní silou o tom, jak si máte užít Vánoce, Silvestra a v podstatě celý rok 2017 ještě před čtyřiadvacátém. Také bych sem hodila roztomilý obrázek o rok starší Neco a všem vám poděkovala za přízeň.
Ne tento rok
.
Samozřejmě vám přeji vše nejlepší a jsem šťastná za vaše návštěvy, jen jsem nabrala sílu na to to říct až dnes, proto se prosím nezlobte.

Poslední dobou mi prostě "jen" není dobře. Nespím. Neptejte se proč, sama nemám tušení. Obvykle se moje tělo přepne na režim "ty vole já už se ani nehnu" a (něco jako) usne. Ale víte, není to takový ten příjemný hluboký spánek, kdy se druhý den probudíte plní energie. Nebo aspoň s nějakou energií. Je to jako, když uspíte počítač - ztmavne vám obrazovka, ale systém pořád hučí. A pak je člověk více a více unavený. Každý den se probouzím s těžkou hlavou a je pro mě docela úspěch, když vůbec vstanu z postele. Nehledě na to, že spávám tak mezi pátou až osmou ranní. Času na napsání článku mám asi dost, si říkáte. Inu, mám. Ale abych byla upřímná, vůbec se mi nechce. Tedy, mám to tu ráda a zase bych ráda plodila úžasné nápady, články, fejetony, příběhy .. Ale jsem tak nějak v krabici - schovaná a čekající. A ta krabice leží v prázdné poušti, kde se nic nehýbe. A jen tam stojí.

Je upřímně těžké popsat, jak se teď cítím, ale je také někdy fajn o tom zkusit mluvit. Mám pocit, jako bych si každý den na tvář natáhla masku úsměvu a jen tak chodila dokola kolem druhých. A když ostatní odejdou z dohledu, roztrhám ji na kusy. Rozumějte, ani to nevnímám jako přetvářku. Jen sama nevím, co se mi děje, proč se tohle děje - a lidé mají tendence se ptát "jsi ok?" a "co se ti stalo?" .. ale já to prostě nevím. A unavuje mě se to neustále snažit vysvětlit. Tohle je jen jednodušší způsob.
A když je člověk sám uzavřený v té své pomyslné krabici mimo dosah ostatních - bojí se. A ten strach je neovladatelný a cloumá s člověkem do všech stran. Ruce se mu třesou, ale už ani nemá na to začít brečet, protože slzy usnuly s ním uvnitř v jeho těle. A ať už se snažím přemýšlet o čemkoliv, stejně přijde ten stav, kdy se mi po těle rozlije bolest. Silná bolest přicházející odnikud. A ta do vás neustále naráží a hlásí se - "tady jsem, všímej si mě, odstraň mě!". Ale prostě nevíte jak. Jen tam je a doufáte, že brzy zmizí.

Skeptici asi namítnou - "tak začni něco dělat". Jako bych se nesnažila už tisíckrát. Momentálně jsem v období zkouškového, tudíž se snažím učit. Je dost těžké se soustředit, ale snažím se. Každopádně na náladě mi to moc nepřidává. Takže občas sklouznu k prokrastinaci. Rozdělila jsem si ji na dva druhy, protože oba dva mi pomáhají trochu jiným způsobem. Terminologie je čistě jenom z mojí hlavy, takže to asi v nějaké odborné literatuře nenajdete. A jestli už to znamená něco jiného - tak se omlouvám.
Pasivní prokrastinace je pro mě v podstatě nečinnost. Rozptyluje mě něco zvenku - tzn. koukáte na film nebo seriál, posloucháte hudbu nebo třeba jíte. Více méně do vás něco proudí a vy jen sedíte jak blbci. Není to sice až tolik účinné - vlastně to jenom uměle přebíjí onu bolest, ale v těch nejhorších situacích je to asi nejlepší cesta. Když je člověk natolik mimo, stejně nic jiného dělat nemůže - a tohle vás aspoň trochu drží nad vodou.
Aktivní prokrastinace mi pomáhá mnohem více. Vnímám to jako činnost, u které člověk aspoň něco dělá. Nejvíc mě podporuje kreslení (hh, asi se můžete těšit na další kresby) a psaní. Jo, psaní - ale jsou to věci, které byste číst nechtěli, takže na blog nepřispívám. Rozptýlí se jak tělo tak i mozek, což je fajn. Problém je, že mi to zlepší náladu jen do momentu, dokud onu činnost sama neukončím. Tudíž během učení či "nicnedělání" se náznaky radosti opět vytratí.
Ani nevím, proč to tu vlastně vysvětluju. Třeba se najde někdo, komu to pomůže.

Něco pozitivního tu přece jen najdu. Dvaadvacátého ledna se chystám na koncert do Prahy. A čí, že to bude koncert? Té nejskvělejší, nejtalentovanější a nejúžasnější kapely na světě - Green Day. Splní se mi dětský sen! Je to upřímně jeda z věcí, která mě motivuje se dál učit, přežívat každý den a hlavně to nevzdávat. Pořád mám obavy, že se něco pokazí, ale tak to bývá asi vždycky, když se na něco těšíte. Věřím tomu, že o tomto zážitku napíšu článek - už by to vážně chtělo taky něco hezkého.
Ach drazí, chtěla bych vám toho ještě tolik říct, ale nejsem na to připravena. Až budu, budu vděčná, když tu pro mě nadále budete. Mějte se krásně.
Rage and love,

Vaše CONEJA
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Allex Allex | E-mail | Web | 8. ledna 2017 v 19:11 | Reagovat

Jsem tak ráda, že ses ozvala! :))
Doufám, že to všechno zvládneš, ať už to máš za sebou. ;)
Na kresby se moc těším :-D Kamarádka jde na Green Day taky, já je moc neposlouchám, Ty si to moc užij :))

2 Heaven Heaven | Web | 15. ledna 2017 v 17:36 | Reagovat

Hodně štěstí u zkoušek, určitě ho budeš potřebovat :)
Taky už jsem dlouho nic nepsala na blog, prostě na to nemám čas a ani náladu, když teď zpracovávám otázky na maturitu a ještě jsem dlouho ve škole kvůli plesu + pololetí (ale to mně zajímá asi nejméně :D)

3 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 30. ledna 2017 v 15:40 | Reagovat

[1]: Děkuji ti :) ... Kresby brzy zveřejním. Koncert jsem si maximálně užila!

[2]: Děkuji, snad už to dopadne! :). Však jasné, škola je prostě priorita, obzvlášť v tak zátěžovém období :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama