Březen 2017

Jak se Coneja dostala do cvokárny?

27. března 2017 v 11:42 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Tak v první řadě - budeme říkat psychiatrická nemocnice.


Zdravíčko, milí conejáci ;)),

Asi jste si už všimli, že jsem se neozvala pěknou řádku týdnů. Má to tak nějak svou příčinu. Jsem v léčebně. Ano, dostala jsem se do "blázince", kde teď trávím svůj život jako vězeň. Ráda bych vám teď řekla pár věcí, které se za poslední dobu odehrály v mém životě. A možná si nechám kousek i pro ten humor.

CO?
Mnohé z vás asi zajímá, jak se člověk průměrného intelektu může do takového zařízení dostat. No, nechte mě povyprávět příběh pěkně od začátku.
"Don let them in, don't let them see." (Nepusť si je k tělu, nenechej, aby tě prohlédli) - tento úryvek z oblíbeného Ledového království tak nějak definuje počátky mojí situace, která se objevila už v dětství. Když mě spolužáci ve školce a pak i ve škole šikanovali, trápili, pomlouvali, smáli se mi … tak nějak jsem se uzavřela do sebe. Žádné pocity. Nikomu nic neříkej. Nebreč. Schovej se. Uteč. A tohle si nějak s sebou táhnu celý život. Neumím být na druhé zlá nebo vyjádřit jakýkoliv negativní pocit, protože mi hned hlavou bleskne "vzpomeň si, jak ti bylo, když tobě ubližovali, tohle nesmíš dělat". Jenže, když člověk nevypustí ony negativní pocity ven, střílí je dovnitř, rovnou do srdce a vlastně tím i proti sobě. Problém ovšem je, že oni s ti vnitřní démoni kupí… a jednoduše .. po dvaceti letech to už moje tělo nezvládlo.

JAK?
Pokud si vzpomínáte, jak jsem vyšilovala ohledně maturity, vysoká škola .. no inu, je to tak trochu jiný level. Vyšší level. Moje superego (nadjá - takový váš policajt a morálka) mě chce mít perfektní a tak se jednoduše nedokáže smířit s nedokonalostí. A být na vysoké škole perfektní? Bože, Conejo, kde žiješ. Dolehly na mě úzkosti, strach, smutek… měla jsem několik panických záchvatů denně. Spala jsem od pěti do osmi ráno - několik měsíců. A to jen proto, že mě moje nadjá začalo ovládat. "Prostě musíš".
Začala jsem se řezat. Ano, nejsem na to pyšná. Zpočátku mi to pomáhalo k tomu, abych "se vrátila". Když člověk dostane panický záchvat - leží na posteli, třese se, dusí se, je mu obrovská zima, srdce mu buší o sto šest, potí se mu čelo a jediné, co má v myšlenkách je, že pravděpodobně dostal infarkt a že právě teď umírá … to se moc snadno neučí. A můj mozek prostě chtěl, abych se učila. Strach mi nedovolil lenost. Ačkoliv panický záchvat není lenost, prostě jsem se potřebovala vrátit do normálu. A ona ta tekoucí krev s bolestí pomohla.
Horší je, že časem se ty jemné ranky "na soustředění" proměnily v hluboké řezy za trest. Jako když trénujete psa - odměna za úspěch, za neúspěch trest. Za jakýkoliv další záchvat, neúspěšně vykonanou zkoušku, vztek uvnitř mě, selhání nebo cokoliv jiného, za co jsem se vinila - musela jsem se potrestat. Musela jsem se říznout - "kdybys tu zkoušku udělala, nemusela by sis teď ubližovat, mrcho". To mi říkala moje hlava. Donutila mě si ublížit, protože ubližovat druhým mi zakázala.
Dvě noci před poslední zkouškou mi linka bezpečí volala sanitku, protože jsem se pořezala tak, že jsem začala omdlívat. Po cestě sanitkou a následném ošetření mě poslali zpátky na kolej - šla jsem v pyžamu přes celou Olomouc v mínus 10.
Noc před poslední zkouškou jsem se zhroutila. Brečela jsem, třásla jsem se v přesvědčení, že to nedokážu, že nemám ani sílu vstát. O půl čtvrté ráno mi volala máma, jestli jsem v pořádku. Když slyšela hlasité sípání a po půl minutě rozklepaným hlasem odpověď "já chci domů, mami", nebylo třeba víc - "jedeme do Olomouce" - řekla a zavěsila.
Hned ráno na to už jsem seděla na psychiatrii a po týdnu, kdy mě začaly pronásledovat sebevražedné tendence jsem se ocitla tady - "v nemocnici".

Peklo na Zemi
Jsem tu už šestým týdnem. Musela jsem na rok přerušit studium. Jsem na antidepresivech, stabilizátorech nálady, lécích na spaní a ruce mi kontrolují každý den. Já vím, snaží se mi tu pomoct. Ale já osobně mám pocit, že tady zešílím (hláška roku z psychiatrické léčebny). Pokud prý půjde všechno dobře, měli by mě za dva týdny pustit. No jo, to mi říkali i před měsícem.

Třeba mi ten rok volna prospěje a budu mít víc času na blog.

Děkuju všem za podporu, mám vás ráda,


Vaše Coneja