Jak se Coneja dostala do cvokárny?

27. března 2017 v 11:42 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Tak v první řadě - budeme říkat psychiatrická nemocnice.


Zdravíčko, milí conejáci ;)),

Asi jste si už všimli, že jsem se neozvala pěknou řádku týdnů. Má to tak nějak svou příčinu. Jsem v léčebně. Ano, dostala jsem se do "blázince", kde teď trávím svůj život jako vězeň. Ráda bych vám teď řekla pár věcí, které se za poslední dobu odehrály v mém životě. A možná si nechám kousek i pro ten humor.

CO?
Mnohé z vás asi zajímá, jak se člověk průměrného intelektu může do takového zařízení dostat. No, nechte mě povyprávět příběh pěkně od začátku.
"Don let them in, don't let them see." (Nepusť si je k tělu, nenechej, aby tě prohlédli) - tento úryvek z oblíbeného Ledového království tak nějak definuje počátky mojí situace, která se objevila už v dětství. Když mě spolužáci ve školce a pak i ve škole šikanovali, trápili, pomlouvali, smáli se mi … tak nějak jsem se uzavřela do sebe. Žádné pocity. Nikomu nic neříkej. Nebreč. Schovej se. Uteč. A tohle si nějak s sebou táhnu celý život. Neumím být na druhé zlá nebo vyjádřit jakýkoliv negativní pocit, protože mi hned hlavou bleskne "vzpomeň si, jak ti bylo, když tobě ubližovali, tohle nesmíš dělat". Jenže, když člověk nevypustí ony negativní pocity ven, střílí je dovnitř, rovnou do srdce a vlastně tím i proti sobě. Problém ovšem je, že oni s ti vnitřní démoni kupí… a jednoduše .. po dvaceti letech to už moje tělo nezvládlo.

JAK?
Pokud si vzpomínáte, jak jsem vyšilovala ohledně maturity, vysoká škola .. no inu, je to tak trochu jiný level. Vyšší level. Moje superego (nadjá - takový váš policajt a morálka) mě chce mít perfektní a tak se jednoduše nedokáže smířit s nedokonalostí. A být na vysoké škole perfektní? Bože, Conejo, kde žiješ. Dolehly na mě úzkosti, strach, smutek… měla jsem několik panických záchvatů denně. Spala jsem od pěti do osmi ráno - několik měsíců. A to jen proto, že mě moje nadjá začalo ovládat. "Prostě musíš".
Začala jsem se řezat. Ano, nejsem na to pyšná. Zpočátku mi to pomáhalo k tomu, abych "se vrátila". Když člověk dostane panický záchvat - leží na posteli, třese se, dusí se, je mu obrovská zima, srdce mu buší o sto šest, potí se mu čelo a jediné, co má v myšlenkách je, že pravděpodobně dostal infarkt a že právě teď umírá … to se moc snadno neučí. A můj mozek prostě chtěl, abych se učila. Strach mi nedovolil lenost. Ačkoliv panický záchvat není lenost, prostě jsem se potřebovala vrátit do normálu. A ona ta tekoucí krev s bolestí pomohla.
Horší je, že časem se ty jemné ranky "na soustředění" proměnily v hluboké řezy za trest. Jako když trénujete psa - odměna za úspěch, za neúspěch trest. Za jakýkoliv další záchvat, neúspěšně vykonanou zkoušku, vztek uvnitř mě, selhání nebo cokoliv jiného, za co jsem se vinila - musela jsem se potrestat. Musela jsem se říznout - "kdybys tu zkoušku udělala, nemusela by sis teď ubližovat, mrcho". To mi říkala moje hlava. Donutila mě si ublížit, protože ubližovat druhým mi zakázala.
Dvě noci před poslední zkouškou mi linka bezpečí volala sanitku, protože jsem se pořezala tak, že jsem začala omdlívat. Po cestě sanitkou a následném ošetření mě poslali zpátky na kolej - šla jsem v pyžamu přes celou Olomouc v mínus 10.
Noc před poslední zkouškou jsem se zhroutila. Brečela jsem, třásla jsem se v přesvědčení, že to nedokážu, že nemám ani sílu vstát. O půl čtvrté ráno mi volala máma, jestli jsem v pořádku. Když slyšela hlasité sípání a po půl minutě rozklepaným hlasem odpověď "já chci domů, mami", nebylo třeba víc - "jedeme do Olomouce" - řekla a zavěsila.
Hned ráno na to už jsem seděla na psychiatrii a po týdnu, kdy mě začaly pronásledovat sebevražedné tendence jsem se ocitla tady - "v nemocnici".

Peklo na Zemi
Jsem tu už šestým týdnem. Musela jsem na rok přerušit studium. Jsem na antidepresivech, stabilizátorech nálady, lécích na spaní a ruce mi kontrolují každý den. Já vím, snaží se mi tu pomoct. Ale já osobně mám pocit, že tady zešílím (hláška roku z psychiatrické léčebny). Pokud prý půjde všechno dobře, měli by mě za dva týdny pustit. No jo, to mi říkali i před měsícem.

Třeba mi ten rok volna prospěje a budu mít víc času na blog.

Děkuju všem za podporu, mám vás ráda,


Vaše Coneja
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ta "neviditelná" :) Ta "neviditelná" :) | Web | 27. března 2017 v 12:25 | Reagovat

Já si říkala, jak se nejspíš máš, když ses tak dlouho neozvala a musím ti říct, že mám slzy na krajíčku. Je mi to tak neskutečně líto a vím, že lítost ani trochu nepomůže, ale jen chci, abys věděla, že je tu někdo, kdo ti rozumí. Nervy a psychika dokáží člověka totálně odrovnat, ale totálně. Znám to z vlastní zkušenosti a především vím, čím si prošel i táta. Nejradši bych tě pořádně objala a řekla, že všechno bude dobrý. Škola je jenom škola, žádný učenec z nebe nespadl. Mysli na své zdraví, jsi náš anděl :-)

2 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 27. března 2017 v 12:50 | Reagovat

Tyjo, nikdy bych se nenechala zavřít někam, kde by mě cokoliv omezovalo a kdokoliv omezoval.

3 Heaven Heaven | Web | 27. března 2017 v 13:18 | Reagovat

To je mi moc líto :( Nervy, to umí svoje... Doufám, že ti bude brzo zase lépe :)

4 stuprum stuprum | Web | 27. března 2017 v 13:52 | Reagovat

Cvokárny jsou hrozné. :)

5 Opica Opica | Web | 27. března 2017 v 16:07 | Reagovat

Snad ti bude za pár týdnů líp, moc bych ti to přála :). Tohle se může stát skoro každému z nás, vysoká škola není žádná legrace... a rok pauzy? Třeba se z toho vyklube čas, kdy Coneja nejde samu sebe a vrátí se ještě silnější a lepší než kdy dřív. Přeju hodně sil!

6 Sonya Sonya | E-mail | Web | 27. března 2017 v 16:24 | Reagovat

Na prvý raz to určite je šok, ale po ďalších razoch (a niektorí i bez nich) pochopia, že je to proste nemocnica, len trochu špecifickejšia. Držím palce. A kvôli škole sa netráp, tá za to nestojí, aby človek bláznil. Fakt. Tiež som to robila a neviedlo to nikam, iba ma odtiaľ vyhodili. Škola je dosť, ale nie všetko.

7 sugr sugr | E-mail | Web | 27. března 2017 v 17:51 | Reagovat

Prosím buď silná a bojuj! Cvokárna je někdy na zcvoknutí zcela, ale nenech se do toho stavu dovézt...:-(
Moc ti držím palce, aby jsi se z toho dostala, je jedno jestli za rok, nebo za týden, ale dostala!Chemie-prášky nejsou zrovna do budoucna to nejlepší řešení, škodí prý zase na jiné orgány v těle. Bojuj prosím pro Sebe! ;-)

8 Damien is online... Damien is online... | Web | 27. března 2017 v 18:40 | Reagovat

Čože? :O Drž sa! Hlavne mysli na seba :O Držím palce :) Vydrž to :)

9 Honza Honza | Web | 27. března 2017 v 20:10 | Reagovat

Přeji mnoho pozitivních zážitků a návrat do normálu, tak rychle, jak jen to půjde. Bohužel jsem to zažil přímo v nejbližší rodině, je to dost těžké pro všechny. A dle mého názoru za to může dnešní doba.

10 Lotta Lotta | Web | 27. března 2017 v 23:35 | Reagovat

Drže se, některý části s vnitřním drábem, co člověka nutí makat až k padnutí jsou mi velmi povědomý. Ale dá se to... zlepšit. Ať jsi brzo venku!

[2]:  Tvl, to je hrozný hrdinství, velkohubost. Oni se bohužel člověka dost často neptaj, jestli tam chce nebo nechce bejt. Trochu pokory, ty malá rebelko.

11 smartly smartly | 28. března 2017 v 12:32 | Reagovat

Ach doprdele... ktorý bloger sa ešte nerezal, nech zdvihne ruku x_x

Nechcem tu hrať múdreho, keďže ty sama už to určite vieš, ale tak možno pre ostatných:

  ***násilie nikdy nesplodí nič dobré***

Ľudia, prestaňte sa bičovať, trestať, byť passive agressive, a *zvlášť* nebuďte neúprimný sami k sebe. K druhým kľudne, keď si to zaslúžia, ale nie sami k sebe. Potom už totiž nie je otázka či, ale kedy vám niečo niekde rupne. Zas lepšie skončiť dočasne na psychiatrii, ako byť hrdina a zabiť sa na prvý pokus, ale point mal byť inde - a to - buďte k sebe k...a úprimní!

12 emma emma | Web | 28. března 2017 v 16:26 | Reagovat

Fiha ved sa mi zdalo ze tu nejaknie si no necakala som ze to budes mat taketo, nechcem sa opakovat pretoze suhlasim s tym co pisu dalsi, hlavne sa netrap a dufam ze sa ti co najskor polepsi aby si sa mohla vratit domov :) Skola nie je vsetko a nestoji za o aby si sa trapila ak je toho na teba oddychni si kolko potrebujes a neries co dalej, tiez som mala zo skolou kriz a tak no uz si to tak neberiem...

13 Coneja^^ Coneja^^ | Web | 2. dubna 2017 v 14:07 | Reagovat

Děkuju všem moc za podporu, ani jsem to nečekala. Bojuji, co jen to jde, už se to lepší. Jsem moc ráda, že vás mám.

A pro Poděse - chápu tě :). Taky jsem si to říkávala.

14 Nigredo Nigredo | Web | 20. dubna 2017 v 20:10 | Reagovat

Moje paní psychiatrička mi pobyt v podobné instituci neustále nabízí, ale já teda zatím s hrdostí odmítám. Někdy si ale říkám, že třeba právě tam jsou zavření všichni normální lidi. Možná bych si konečně našel i kamaráda :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama