Strach ze smrti

1. května 2017 v 4:53 | Coneja |  Názory

Zdravíčko, milí conejáci,

Je půl páté ráno a mě z příjemného odpočinku vzbudila již druhá noční můra. Pocity z ní jsou tak silné, že jsem jednoduše popadla počítač a začala psát.

Zdálo se mi, že všichni kolem umírali. Moje rodina, kamarádi, přátele mých rodičů, domácí mazlíčci… zdálo se mi, že se jsem se musela strat o své nezletilé bratrance, kterým zemřeli rodiče, a přepadl mě obrovský strach, že přijdu o ty své.

Probudila jsem se a začala přemýšlet. Když jsem ještě ležela v léčebně s panicko-depresivní poruchou, smrt mi přišla jako jediný útěk z utrpení. Psychická bolest byla tak silná, že mě opustily obavy jako "bude to bolet" - nic nemohlo víc než to, co jsem cítila, "co bude po smrti" - nic nemohlo být horší než život, "už si na světě nic neužiju" - už ani není co… Jediná věc, která mě držela při životě byl fakt, že bych tím ublížila blízkým lidem a hlavně rodičům.

Což mě vedlo k dalšímu zamyšlení. Není to fér. Není spravedlivé, že jednou budu muset sledovat to, jak mě moje rodiče opouštějí. Navždy. Jak mi umírají kamarádi, zbytek rodiny, moje dvě kočky… To nebyla noční můra. Tohle se opravdu stane.

Další myšlenka byla naprosto sobecká, a to tedy - zabít prvně sebe, abych toto nemusela vidět. Jenže ne. Úzkost je moc silná, antidepresiva zabírají. Nemohu ranit druhé tím, co by tak moc ranilo i mě.


Jen si prostě myslím, že je to nefér. A bojím se. Bojím se chvíle, kdy se jednou oni rozloučí se mnou. A nechají mě tu. Žít.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jana Jana | E-mail | Web | 1. května 2017 v 7:55 | Reagovat

Moc příjemná a o moc na kniha na tohle téma je Pohled do slunce. Napsal ji současný psycholog Yalom.

2 Eliss Eliss | Web | 1. května 2017 v 9:24 | Reagovat

Já raději nad smrtí moc nepřemýšlím, ačkoliv někdy jsem z té představy taky dost v depresi...

3 Allex Allex | E-mail | Web | 1. května 2017 v 21:18 | Reagovat

Také se toho bojím, až umřou mí blízcí. :-(

4 smartly smartly | 2. května 2017 v 0:17 | Reagovat

Niekedy keď vidím hodne starého ale stále čiperného človeka, pociťujem úctu. Úctu nad tým, čo všetko si už musel prežiť, a napriek tomu to nezabalil a dožil sa až takého veku v relatívnom zdraví. To sú často ľudia, ktorých už smrť nedesí. Prežili všetko, čo prežiť mohli a sú so smrťou v podstate zmierení. Vtedy sa môžeš na pohrebe pomedzi slzy usmiať, lebo vieš, že to bol hodnotný život.

5 emma emma | Web | 2. května 2017 v 1:06 | Reagovat

[4]: ano suhlasim tiez to vidim nejako takto ako nie je to nic prijemne urcite premyslat o takychto temach no je to nieco co patri k zivotu a bez toho to nejde, proste taky kolobeh by som povredala, ako sa hovori treba zit na plno a v ramci moznosti poial sa to da..

6 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 13. května 2017 v 12:45 | Reagovat

Já jsem takové odchody blízkých v nedávné době zažila a abych pravdu řekla, i když se z toho člověk nezhroutí a je schopen dál denně fungovat, tak ho to změní. Je to jeden z mnoha faktorů, proč nejsi celý život stejná. Otázkou zůstává, jestli tě to v něčem změní k lepšímu anebo k horšímu a co s tebou ta změna udělá.

7 K. K. | Web | 15. května 2017 v 19:27 | Reagovat

Dalo by se říct, že skuteční mrtví jsou ti, co zůstanou žít, zatímco jejich blízcí umírají.
Také se bojím smrti, tak nějak obecně - prostě takový strach z neznámého.
Jinak, moc mě mrzí, že to tak máš. Doufám, že se z toho všeho jednou vyhrabeš...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama