Svodidla - 17. díl

14. května 2017 v 11:42 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko milí conejáci! Ano, vidíte dobře! Nedávno jsem narazila na soubor v Evženovi (mém notebooku) s tímto názvem a říkám si, tak proč to nedokončit? Mám předepsaných několik dílů dopředu, takže teď by svodidla měla vycházet opět zase pravidelně. Doufám, že se budete bavit ;).


Od rozhovoru s Pavlínou byla Veronika jeden chodící otazník. Hlavu jí tížilo několik otázek. Neustále přemýšlela o tom jistém večeru, kdy zradila všechny své hodnoty. Celý život byla vedena k férovému jednání. Vždyť ještě docela nedávno neuměla lhát a teď byla nucena v sobě držet obrovské tajemství, které jí sžíralo den ode dne více. Jak zvládne tohle napravit? Jak se může ještě očistit, aby tím nikomu neublížila? Ondřej pro ni byl důležitou součástí jejího života. I přes všechno, co se dělo, ho neustále milovala. Jenže jak můžeme někoho milovat, když nám ta osoba neustále utíká? Připadala si jako v pasti. Ondřej, ač si myslel, že je Veronice každým dnem o něco blíž, jí ve skutečnosti prchal z otevřené náruče. Ironií byl však fakt, že utíkal sám, aniž by si cokoli uvědomoval. To, co bylo dříve výjimkou, se dnes stalo nepsaným pravidlem. Před několika lety jezdil za Veronikou k jejím rodičům skoro každý den. Nešlo o to, že by tehdy neměl více práce než teď, ale dokázal jí svůj čas obětovat. I když by býval s ní měl strávit pouhou půl hodinu, vždycky stával u dveří s jiskrami v očích a se zápalem v srdci. Každý den přesně v pět hodin večer. A teď? Žijí spolu, ale jsou si mnohem vzdálenější než během těch večerů, kdy chodili do nedalekého parku pozorovat veverky, nebo sbírat kaštany na tvoření malých sošek z párátek. Tohle přesně Veronice chybělo, ale podle Ondřeje to kvůli své nezaměstnanosti nikdy v životě nemůže pochopit.
Její proud myšlenek přerušil právě Ondřejův příchod.
"Ahoj zlato." Složil svoje boty ke dveřím.
"Ahoj." Veronika k němu přišla a jak bylo jejich zvykem, vždycky se po příchodu políbili. Vztáhla k němu ruce, ale Ondřej jen kolem ní prošel a položil svoji tašku na stůl.
"Jak to, že nejsi na józe?" Zeptal se už od počítače, kam si zasedl ihned po té, co se zakousl do kousku pečiva, který si přinesl z práce.
Veronice problesklo hlavou, že je vlastně dneska úterý. Potřebuje mluvit s Tomášem.
"Začíná až za tři čtvrtě hodiny." Zalhala a přišla do obýváku k Ondřejovi.
"Tak to bys sebou měla hodit." Odpověděl jí Ondřej, aniž by se na ni podíval. Veronika ho chtěla pohladit po rameni, ale Ondřej ji odstrčil se slovy, že právě jí. To Veroniku utvrdilo v tom, že o ní stejně během večera nebude jevit zájem, a tak v rychlosti napsala Tomášovi, jestli by se nemohli sejít.
Během chvíle už seděla v autobuse a mířila do Tomášovy svatyně. V uších jí hrála pomalá hudba a za okny autobusu byla jen černočerná tma občas prolnuta světly z oken obytných domů. Když dorazila k hlavním dveřím domu, kde Tomáš bydlel, ruce se jí chvěly. Chvíli jen koukala na zvonky a jména na nich četla extrémně pomalu, aby co nejvíc oddálila jejich setkání. Najednou se prudce rozevřely dveře a Veroniku málem porazil poskakující pes, který silou táhl postaršího pána, co mu sotva stačil. Slušně pozdravila a se sevřeným hrdlem vstoupila dovnitř. Tomáš zrovna pokládal pytel s odpadky vedle rohožky, takže dilema se zvoněním tentokrát Veronika neměla.
"Ahoj!" Tomáš zahodil pytel a nadšeně Veroniku objal.
"Ahoj." Odpověděla mu mírně vyplašeně, ale zároveň byla spokojená, protože Tomášovo objetí příjemně hřálo.
"Pojď dál, dáš si čaj nebo kávu?" Usmál se na ni a opatrně zavřel dveře.
"Ne, to je v pohodě, nezdržím se dlouho."
Tomáš pokynul rukou ke gauči a oba dva se na něj uvelebili. Bohužel jeho rozměry zůstávaly stále žalostně malé.
"Chtěla jsi se mnou mluvit?" Jeho oči se ostře zabodly do Veroničiných, ale stále měl na tváři úsměv. Veroniku najednou přepadla hrůza. To, co říkala Pavlína, dávalo smysl, ale ona najednou nemohla otevřít ústa. V hlavě jí zněla písnička z autobusu a ona se jen zmateně usmála a úplně přešla Tomášovu otázku. Ten se na ní chvíli díval a po chvíli se pohodlně opřel do polštářů.
"Tak...?" Zeptal se.
"Chci utéct." Vyplivla ze sebe Veronika naprosto nechtěně. Že by jen nějaká asociace?
"Cože?" Pohlédl na ni Tomáš.
"Promiň, já říkám nesmysly." Veronika měla chuť se praštit do hlavy, ale měla dojem, že by to její proud myšlenek ještě zhoršilo.
Tomáš přemýšlel, jestli se má ptát nebo ne. Chtěl by toto napětí mezi nimi jednou pro vždy utnout, ale neměl už sílu na to, Veroniku pořád popostrkovat. Přišla na něj zase opět jeho "hravá" nálada, a tak si jen pobaveně zakryl ústa a čekal, co z Veroniky ještě vypadne.
"Myslela jsem utéct od problémů. Já to tak nechtěla říct. Já se v tom jen trochu..."
"Motáš." Doplnil ji Tomáš. Zželelo se mu své kamarádky, a tak řekl něco, čeho by později mohl docela jednoduše litovat.
"Pojeď s námi v pátek na chatu. Tam je takový klid, že hned všechny problémy hodíš za hlavu."
"Na chatu? Kam? S kým?" Veronika byla lehce překvapena.
"Pár kilometrů za městem. V horách. Bude se ti tam líbit. Naši mají krásnou chatu na kopci, kde je klid na kilometry daleko. Sejdeme se tam s pěti kamarády, kteří přivedou ještě pár svých známých. Víš, když jsem se přestěhoval do města, už jsem neměl tolik času na staré kamarády. Ze základky, ze střední, však to znáš. Klidně jeď s námi, bude to zábava."
"Ondřej mi to nedovolí." Sklopila oči Veronika.
"Chápu," řekl Tomáš, "no tak může jet s námi." Veronice zahřmělo v uších. Slyšela dobře? Její přítel by měl strávit večer pod stejnou střechou jako kluk, se kterým má až nezdravě zvrácený a těžko říct, jestli přátelský vztah?
"On na tohle moc není. Baví se spíš se staršími."
"No, ségra pojede taky. Akorát ve čtvrtek jede k rodičům, takže z města bychom jeli jen ty a já. Bude se tam možná dělat i jóga, tak mu můžeš říct, že je to sportovní kurz."
"Ty mě tady navádíš, abych mu lhala?"
"Nenavádím. Jen ti nabízím jinou formu interpretace. Bude se tam dělat jóga? Bude. Je moje sestra tvoje trenérka? Až na to, jak moc zanedbáváš hodiny - je. Tak kde je ta lež?"
Opět vše dávalo smysl, jen Veronika netušila, jak to bude znít v jejím podání, až se to pokusí říci Ondřejovi.
"Asi máš pravdu." Zamumlala Veronika. Až dnes dojdu domů, zeptám se ho.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 14. května 2017 v 13:17 | Reagovat

Povídka se mi moc líbí, jsem zvědavá co se bude dál dít na té chatě :-)

2 Allex Allex | E-mail | Web | 14. května 2017 v 20:47 | Reagovat

Zase nádherně napsáno :)) těším se na další díl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama