Svodidla - 19. díl

28. května 2017 v 9:44 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko milí conejáci :).
Přispívám s dalším dílem Svodidel :). Užijte si ho.


Auto bylo konečně zaparkováno a Veronika už dychtivě čekala, než Tomáš odemkne dveře chaty.
"Mám pro tebe něco speciálního hned na začátek." Řekl a přistoupil k Veronice zezadu. Dlaní jí překryl oči a druhou rukou otevřel dveře. Oba popošli kousek dopředu a najednou Tomáš svoji dlaň sesunul pryč. Před Veronikou se zjevil obrovský krb s bílou chundelatou kožešinou před ním. Po myšlence 'to by se Pavlíně asi moc nelíbilo' ze sebe dokázala vydat jen prosté "páni".
"To je nádherné." Řekla fascinovaně.
"Naše místní chlouba." Usmál se Tomáš a donesl z kůlny nějaká polena, aby mohli trochu zatopit.
"Ale zima je to tu tedy pořádná." Mnula si Veronika ruce.
"Neboj se. Loni na Silvestra jsme to tu vyhnali až na 35 stupňů."
Veronika mezitím našla sirky a nějaký papír na podpálení krbu. Zatímco se chata pomalu rozehřívala, Veronika i Tomáš vyběhli ven se trochu proběhnout.
"Takhle čilou a dětinsky šťastnou jsem tě ještě nikdy neviděl." Řekl překvapeně Tomáš, když pozoroval Veroniku, jak si vesele poskakuje loukou, na které spočívala jinovatka.
"To mi povídej. Svoboda. Město je tak svazující." Přitančila k němu a kousky zmrzlého ledu mu schovala pod kabát.
"No počkej." Zasmál se a rozběhl se proti Veronice. Ta jen sebrala všechnu sílu a dala se do útěku.
"Ne, už ne," zadýchaně zpomalovala o několik set metrů dál, "už nemůžu." Zastavila a rukou si mnula krk, ve kterém ji trochu pobolívalo v důsledku studeného vzduchu. Tomáš svůj přílet jaksi neubrzdil a napral to přímo do Veroničina boku. Oba dva se za chvíli váleli na zemi.
"Panebože, promiň! Žiješ?" Když viděl svíjející se Veroniku v posypané trávě. Klekl si na kolena a odhrnul jí vlasy z čela, když slyšel hlasité vzlyky. Nicméně zjistil, že ony vzlyky jsou jen tlumený smích krytý tlustou šálou.
"Podívej, začíná sněžit." Usmála se Veronika a vyklepávala si jinovatku z vlasů.
"Měli bychom jít domů. Jinak s tím sněhem všude možně brzy zmrzneš." Podal Veronice ruku a pomohl jí vstát.
"Asi jo. Díky." Odpověděla a oba dva se pomalu vraceli do chaty.
Když dorazili, Veronika uvařila nad krbem v hrnci vodu a zalila jí čaj. Blížila se čtvrtá hodina odpolední a z tancujících vloček se pomalu stala sněhová vánice. Tomáš s Veronikou si toho téměř nevšimli, jelikož se zabavili hraním karet a nezávazným tlacháním. Za nedlouho zavolala Tomášovi Edita.
"Ahoj brácho, hele vy už jste na té chatě?"
"Ahoj, no jasně. Čekáme na vás. Pojízdný bar 'Tomášova Felície' je nachystána a v chatě už je krásných 24 stupňů."
"Hehe, a koukal jsi se z okna?" Odpověděla pobaveně. Tomáš pohlédl do skleněných destiček a s hrůzou zjistil, že budou nejspíše zasypáni.
"Problém je, že sami se tam k vám na samotku asi nedostaneme. Můžu zavolat někoho s pluhem, ale netuším, kdy přijedou. Zkusím i horskou službu."
"Hele, zásoby vody tu máme. Nějaký sušenky a cereálie se tu taky najdou. Horší to bude se dřevem, ale snad nám to tady vystačí. Střešní okna jsou v pohodě, takže se tu doufám neudusíme. Ale hoďte sebou!"
"To se mi ulevilo. Zkusím vám někoho sehnat. Hlavně se mi prosím brzy ozvěte, že jste v pořádku."
"Jasně, díky moc. Měj se hezky." Tomáš vycítil příležitost. Je tu sám s dívkou, která mu nedá spát a jsou obsypáni sněhem ze všech stran.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama