Srpen 2017

Pocity

7. srpna 2017 v 11:43 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko milí conejáci,

Článek o sebepoškozování jsem už jednou napsala. Nicméně ráda bych se k tomuto tématu vrátila trochu jinou formou.
V prvním článku jsem rozebírala možné důvody, proč si lidé ubližují. Dneska bych se chtěla věnovat emocím, které je k tomu vedou a popsat i průběh takového stavu.
Moje terapeutka mi dala za úkol psát si, jak se během stavů úzkosti nebo deprese cítím. Napadlo mě, že kousek mých poznámek zveřejním. Je to takový malý experiment.

Jen vás žádám - je to velice osobní záležitost. Ano, je mým rozhodnutím, že tento článek zveřejním, ale prosím vás, pokud se budete chtít k onomu tématu vyjádřit, zkuste to prosím citlivě.

4. 8. 2017
22:47
Cítím se osaměle. Rodiče jsou každý jinde - táta odjel na chatu, máma spí - je nemocná. Celý den jsem o ni pečovala, jsem unavená. Přestávám cítit. Všude po těle je jen vnitřní bolest a napětí.

22:53
Pořezala jsem se. Zpočátku jsem jen odřízla stroupky starých ran a sledovala, jak krvácí. Nebylo to dostatečné. Žiletkou jsem se řízla do zápěstí - jen lehce. Jsem klidnější.

23:05
Pustila jsem si písničku, u které jsem věděla, že mě rozesmutní. Chci to dostat ven, ale nejde mi to. Nemůžu. Ukápla mi jen jedna slza, víc jsem necítila. Rozbalila jsem novou žiletku - ostřejší. Párkrát jsem se řízla do stejného místa - těsně pod konec dlaně (dá se docela dobře skrýt). Rána je už trochu zanícená z minula, je červená a horká. Ukáplo trochu krve. Ústy jsem zastavila krvácení. Bolí to jen trochu. Ráda bych se řízla jinam - třeba do předloktí - a víc, ale bojím se, že to někdo uvidí.

23:28
Nemůžu to zastavit. Nic mi nepomáhá. Poslouchám hudbu, čmárám na papír. Napsala jsem i pár kamarádům, ale nikdo se neozval. Potřebuju brečet, ale nedokážu to.

23:34
Jedna kamarádka odepsala. Řekla jsem jí co se děje. Třesu se.

23:46
Znovu jsem se řízla. Začala jsem trochu brečet.

00:12
Brečím. Mám chuť utéct z domu a ublížit si. Přemýšlím o sebevraždě. V hlavě se mi rodí plán. Chci odejít k řece, kterou máme kousek od sídliště. Opít se, pořezat se a vykrvácet. Chci to skončit. Bolest je příliš silná. Řežu se víc. Pořád pod dlaň. Skoro to nebolí, a proto řežu hlouběji.

00:37
Napsal mi kamarád. Vyděsila jsem ho. Cítím se strašně provinile. Poslal mi písničku, kterou složil. Poslouchám ji. Brečím víc, protože je smutná.

01:03
Oba přátele jsem odehnala. Cítím se jako ukňouraný kus blbce. Mám pocit, že je otravuji uprostřed noci. Řekla jsem jim, že je mi už líp a že půjdu spát. Mám strašné výčitky svědomí za to, že jsem je obtěžovala. Přestávám plakat.

01:24
Nemohu usnout. Bolí mě hlava a pálí mě rána na ruce. Začínám mít strach. Co když si toho zítra někdo všimne? Zkouším najít polohu ruky, kdy bude rána nejméně nápadná. Jsem nervózní. Vstanu a snažím se najít nejpevnější náramek, který nesklouzne. Nemohu ho nosit, bylo by to moc nápadné. Začnu plánovat výlet na zítra, abych si náramek mohla obléknout. Kdybych ho totiž nosila doma, rodičům by došlo, že něco skrývám. Venku bude působit jen jako módní doplněk.

02:14
Jsem vyčerpaná.