Říjen 2017

Má bublina je destruktivní

23. října 2017 v 10:01 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Tak jo, jsem hrozná.
Nevím, co se to se mnou děje, ale kdykoliv mám pomyslet jen na nějakou droboulinkou činnost, udělá se mi zle. Včetně psaní článků na blog, tak se předem velice omlouvám, že se ozývám až skoro po dvou měsících.
Mimochodem - ahoj.


Když si tak pročítám staré články svého blogu, docela mi ta stará Coneja chybí. Ta, která se snažila být vtipná, dělat lidem radost a měla vždy rukáv plný zajímavých věcí ze svého života. A když zrovna super zajímavé nebyly, tak z nich dokázala vytvořit něco čitelného. Jenže co teď?

Určitě znáte z amerických filmů takové ty stařičké paní s kočkou na klíně, co sedí doma v absolutní tmě, protože dům mají zaskládaný věcmi, kterých se nedokáží zbavit. A z ponurého zákoutí hradeb z nepořádku vykukuje blikající světlo televize, u které ta paní sedí v křesle (s tou kočkou, chápeme). A vlastně z toho křesla nevstává. Už ani pomalu nejí a usíná jen na onom místě.

Tak podobně depresivně teď vypadá můj život. Ačkoliv nejsem starší dáma, co chorobně hromadí věci a kouká na televizi. Žiju v bublině. A tou bublinou je byt mých rodičů. Možná můj pokoj. Nebo jen moje postel? Jsem v ní prakticky nonstop.

Když jsem chodívala na gympl, říkávala jsem si, jak fajn by to někdy bylo. Víte, prostě mít nějakou dobu volno, být v klidu doma, nestresovat se povinnostmi a dělat jen to, co chci já sama. Ale není to taková idylka, jak to vypadá.
Mám v podstatě strach opustit svou bezpečnou zónu - svoji postel. Když jsem letos cestovala, nebyla jsem poznávat krásy světa, ale utíkala jsem daleko od problémů. Ani deset tisíc kilometrů od domova mě nezachránilo. A teď jsem zpátky v ní. A vždycky jen na chvíli vylezu a zase zpátky rychle dovnitř. Chrání mě od okolí, ale zároveň mě ničí. Jsem v ní sama, bezmocná, s výčitky svědomí a záchvaty sebenenávisti.


A teď jen čekám. Jestli se dokážu zachránit, anebo mě zničí úplně.