Má bublina je destruktivní

23. října 2017 v 10:01 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Tak jo, jsem hrozná.
Nevím, co se to se mnou děje, ale kdykoliv mám pomyslet jen na nějakou droboulinkou činnost, udělá se mi zle. Včetně psaní článků na blog, tak se předem velice omlouvám, že se ozývám až skoro po dvou měsících.
Mimochodem - ahoj.


Když si tak pročítám staré články svého blogu, docela mi ta stará Coneja chybí. Ta, která se snažila být vtipná, dělat lidem radost a měla vždy rukáv plný zajímavých věcí ze svého života. A když zrovna super zajímavé nebyly, tak z nich dokázala vytvořit něco čitelného. Jenže co teď?

Určitě znáte z amerických filmů takové ty stařičké paní s kočkou na klíně, co sedí doma v absolutní tmě, protože dům mají zaskládaný věcmi, kterých se nedokáží zbavit. A z ponurého zákoutí hradeb z nepořádku vykukuje blikající světlo televize, u které ta paní sedí v křesle (s tou kočkou, chápeme). A vlastně z toho křesla nevstává. Už ani pomalu nejí a usíná jen na onom místě.

Tak podobně depresivně teď vypadá můj život. Ačkoliv nejsem starší dáma, co chorobně hromadí věci a kouká na televizi. Žiju v bublině. A tou bublinou je byt mých rodičů. Možná můj pokoj. Nebo jen moje postel? Jsem v ní prakticky nonstop.

Když jsem chodívala na gympl, říkávala jsem si, jak fajn by to někdy bylo. Víte, prostě mít nějakou dobu volno, být v klidu doma, nestresovat se povinnostmi a dělat jen to, co chci já sama. Ale není to taková idylka, jak to vypadá.
Mám v podstatě strach opustit svou bezpečnou zónu - svoji postel. Když jsem letos cestovala, nebyla jsem poznávat krásy světa, ale utíkala jsem daleko od problémů. Ani deset tisíc kilometrů od domova mě nezachránilo. A teď jsem zpátky v ní. A vždycky jen na chvíli vylezu a zase zpátky rychle dovnitř. Chrání mě od okolí, ale zároveň mě ničí. Jsem v ní sama, bezmocná, s výčitky svědomí a záchvaty sebenenávisti.


A teď jen čekám. Jestli se dokážu zachránit, anebo mě zničí úplně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hrachajdice hrachajdice | Web | 23. října 2017 v 14:45 | Reagovat

Bude líp, uvidíš :-)

2 Eliss Eliss | Web | 23. října 2017 v 15:33 | Reagovat

To dělá ten podzim, určitě bude brzy lépe!! :-)

3 Kira Curatio Kira Curatio | Web | 23. října 2017 v 18:29 | Reagovat

Až moc dobře znám ten pocit, co popisuješ. Taky mi chybí moje starý já, který z ničeho dokázalo vytvořit super sebeironický článek. Teď? Nic. Mým útěkem jsou knihy. Doufám, že najdeš něco, co tě zachrání. Nejsi v tom sama <3

4 Andrea V. Andrea V. | E-mail | Web | 23. října 2017 v 19:15 | Reagovat

U mě to dělá ten podzim. Dneska se pomalu ani nerozednilo; pršelo takovým způsobem, že byla skoro tma celý den :) to se těžko myslí konstruktivně :) .

5 smartly smartly | Web | 24. října 2017 v 0:38 | Reagovat

Nikdy nebude lepšie bez toho, aby najprv nebolo horšie. Ja to poznám ale mám na to vlastnú metódu. Najprv zletí z postele ruka, potom druhá ruka, potom noha, hlava, a nakoniec sa na zem vyprdnem celý. Keď už som vyprdnutý na zemi, je omnoho jednoduchšie došuchtať sa k topánkam. Hej môže to byť zabitý deň, ale nebude zabitý v posteli! :-? (Ako poznáš že mám depku? Hint: Kukni na Edomondo)

6 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 27. října 2017 v 21:19 | Reagovat

[5]: Tohle by možná mohlo fungovat...

7 Jana Jana | Web | 28. října 2017 v 17:25 | Reagovat

Ne, nezničí tě úplně, protože já si tu starou Coneju pamatuji a byla to neskutečně veselá slečna, která mi zanechávala krásné komentáře (to jsem já, ta neviditelná :-) ) ... sleduji tě pořád a je mi hrozně, když vidím, jak to jde všechno do kopru... podávám ti pomocnou ruku. Postav se na nohy, kopni se do zadku, dej facku všem těm problémům, co tě serou (do slova!) a řekni si, že jsi silná víc, než všechno ostatní na světě. Věř tomu. Věř sobě! Bourej svět, bourej blog, zbourej tu zeď, co v sobě máš... opusť nenávist a přivítej sebelásku i odpuštění. Já ti fandím! :-)

8 Allex Allex | E-mail | Web | 9. listopadu 2017 v 20:58 | Reagovat

Já doufám, že se dokážeš zachránit, protože Ty jsi silná. A rozhodně nejsi sama, i když to tak někdy může vypadat. Můžeš kdykoliv napsat, opravdu, nechci, aby člověk jako Ty zmizel, i když nemůžu prohlásit, že bych tě úplně znala. Ale už dlouho Tě sleduji na blogu, takže se určitým způsobem známe.

Mám Tě ráda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama