Leden 2018

Smrt ve snu - já ji viděla

24. ledna 2018 v 13:39 | Coneja |  Snář

Zdravíčko, milí conejáci,
dnes se mi zdál podivuhodný a dost děsivý sen. Řekla jsem si, že se o něj s vámi podělím, ve své zaprášené rubrice "Snář".

Nacházela jsem se uvnitř budovy naší katedry. Dveře sice byly jinde, než v realitě a dům měl i trochu jinou barvu, ale věděla jsem, že je to ona. Čekala jsem na to, až mě přivolají ke zkoušce. Z nějakého důvodu zde všechno bylo obráceně - židle na chodbě byly u opačné zdi, místo mých vrstevníků okusující papíry, kolem seděla spousta starších lidí - někteří už měli dokonce bílé vlasy. A k tomu všemu mě navíc doprovázeli mí rodiče.

< Nevím co se stalo mezi touto a následující části snu >

Najednou jsem se uviděla vybíhat ze dveří univerzity. Běžel za mnou celý dav těch starších lidí a moji rodiče byli hned za mnou a snažili se je odehnat. Dav mi nadával, křičel na mě zlé věci, smál se mi za moje nedostatky (o kterých nechci mluvit, navíc si pamatuju jen některé). Snažili se mě doběhnout a já jsem utíkala, co mi nohy stačily, ale přesto jsem je nemohla setřást, byli kolem mě. Nakonec jsem utekla do místní nemocnice. Překvapivě byla jen pár metrů od katedry a vypadala spíš jako kostel. Všechno bylo z kamene a mramoru, neměla ani dveře jen dva masivní sloupy zepředu, majestátní klenbu a po levém boku menší sloupořadí. Ze předu byla ulice, ze které jsem přiběhla, z levé strany pak hustě zarostlá zahrada s vysokými stromy. Vpravo budova pokračovala a konečně měla ze strany zeď. Přede mnou stál velký kamenný kruhovitý "bar", kde seděli lékaři. Bylo to něco, jako recepce, kam si lidé sednou, řeknou, co je trápí a jsou následně odvedeni k zahájení léčby.

Sedla jsem si k němu. Moji rodiče se posadili vedle mě - z každé strany jeden. Celý dav stál nebo seděl okolo a čekal, co přijde. Všimla jsem si, že mi postupně začínají padat vlasy (světle modré - teď nosím kombinaci růžové a tmavší modré). Vlasy mi padaly po velkých pramenech, až jsem si rukou nahmatala na zadní straně pleš. Vlasy ve předu mi zatím zůstaly. Lékaři se mě ptali na různé otázky, ptali se i mých rodičů a občas i někoho z davu. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, že teď asi vypadám dost ošklivě a směšně. Najednou přede mnou přistál kus papíru (asi takový ten, co si mládež posílá v lavicích). Bylo na něm napsáno "6.2.". Uvědomila jsem si, že jsem nestihla dojít na zkoušku a že mi už další šanci nedají. Že mě určitě vyhodí. Nahrnulo se mi do tváří veliké horko. Slyšela jsem věci kolem, jako bych byla pod vodou. Celkově jsem měla pocit, že se topím - dusila jsem se. Všem kolem došlo, že mi není dobře, a tak mi jeden z doktorů řekl, ať se jdu posadit k jednomu z těch velkých sloupů a koukám do ulice. A až se uklidním, mám se vrátit.

Když jsem se pokusila vstát, vše se točilo. Snažila jsem se znova utéct, ale tělo mě neposlouchalo a spadla jsem na kolena. Opírala jsem se dlaněmi o zem a otočila se zpět k "recepci". Všichni se bavili dál, bez povšimnutí. Otáčela jsem se pomalu zpět a zahlédla jsem dvě paní, které nevěřícně kroutily hlavou. Sklonila jsem hlavu a zavřela oči. Tlak v mém obličeji byl obrovský - byl to pocit, jako když zvracíte a všechno, co máte v sobě se snaží dostat ven. Naposled jsem zvedla oči vzhůru a nade mnou stála smrt. Viděla jsem jen černé boty, ale věděla jsem, že je to ona. Pomalu jsem se těch bot chtěla dotknout a "přitulit se" k nim, ale tady sen končí.

Vzbudila mě moje kočka, co mi olizovala hruď.

No .. Moje pocity po probuzení byly dost nepříjemné a hlavně intenzivní. Měla jsem opravdu horké tváře. Když jsem se podívala na předloktí, všude byly otlačeniny od peřin. Dlouho jsem se musela rozkoukávat kolem, než mi došlo, že jsem opravdu doma a v bezpečí. I teď, když píšu tento článek, mám stále v žaludku a na plicích nepříjemný pocit těžkosti. Obecně to tak nějak nedokážu dostat z hlavy.

Symboly bych pro dnešek nezveřejňovala, mám pocit, že jsou dost osobní i na tento anonymní blog. Spíš nechám na vás - co si myslíte?

Zatím se loučí,


Vaše CONEJA

Předvolební tlak

21. ledna 2018 v 13:58 | Coneja |  Názory

Zdravíčko, milí conejáci,

Toto téma už mi nějakou dobu leží v hlavě, ale přemýšlela jsem, zda mám dost utříděné myšlenky na to, abych jej mohla publikovat. Zjistila jsem, že motto "všeho s mírou", které budu několikrát v tomto článku zmiňovat, platí i na tohle přemýšlení o myšlení. Takže - pojďme do toho.

Rovnou na začátek bych chtěla říct, že politické volby jsou důležité. Ať už se jedná o parlamentní, které jsme zažili během minulého roku, nebo právě prezidentské, o kterých bych ráda dneska hovořila.

Zdá se mi, že s každým dalším rokem se objevuje větší a větší tlak na lidi (obzvlášť na mladé), aby se dostavili k volbám. Na billboardech září úsměvy a hesla všemožných kandidátů, v televizi jezdí politické debaty nonstop, zprávy nezačínají pomalu jinak, než názory na nějakou aktuální situaci týkající se voleb, internet je zahlcený videi a propagací, v diskuzních fórech a na sociálních sítích najdeme "běžné lidi", kteří navzájem hází špínu na kandidáty, které nepodporují a obecně tvoří velice agresivní a nepříjemné prostředí. Před těžkým balíkem této propagandy jednoduše není možné uniknout.

Nemohu mluvit za všechny, ale možná teď řeknu něco, v čem se najdou aspoň někteří z vás. Všeho s mírou (a je to tu). Já osobně u voleb byla pokaždé, co si pamatuji. Souhlasím s tím, že by se lidé měli zvednout a jít vyjádřit svůj názor, i kdyby to měla být prázdná volební obálka - i to je názor. Každopádně přehnaná snaha a tlak společnosti či okolí má tak trochu kontraproduktivní dopad, minimálně podle mě. Například - dlouho se těším na dopis, který mi má přijít poštou (převážně výzva k vyzvednutí zásilky, ale i v dnešní době čtu dopisy :D). Když konečně otevřu schránku, vypadne ne mě hromada letáků - "Běžte volit číslo XY", "Chceme změnu" a tak podobně. Tak vylezu schody do bytu, zapnu si internet, abych se podívala na pár seriálů, nebo videí a kromě postranních reklam se i na portálech, které mají sloužit primárně pro "zábavu"
objevují věci spojené s volbami.

Upřímně řečeno, akorát to ve mně podněcuje vztek a otrávenou náladu. Ano, propagace je nutná, informace se často do lidí musí cpát, protože sami nejsou dostatečně aktivní na to, aby si je vyhledali, nebo jednoduše nevědí jak. ALE - VŠEHO S MÍROU! Občané, kteří jsou zarytě přesvědčení o tom, že k volbám nepůjdou, možná tento nátlak akorát víc utvrdí v jejich přístupu. Nehledě na to, že i lidé, kteří návštěvu volebních místností zvažovali, tohle akorát odradí. I já sama jsem měla slabou chvíli, když jedna nejmenovaná internetová osobnost (která je obvykle jedna z mých oblíbených) vyřkla něco ve smyslu "a to je jako mladým jedno, co s něma bude?". Ještě takovým povýšeneckým tónem - no fuj, i teď mi vyskakuje žíla na čele. Opravdu jsem byla jen malý kousek od "serunato" rezignací.

Ruku na srdce - kdykoliv na vás v životě někdo tlačil a tvrdil, že něco musíte nebo nesmíte - neměli jste občas takovou malou potřebu udělat přesný opak? Nebo vám to přinejmenším nikdy nelezlo na nervy?

Myslím si, že tohle téma by se dalo rozebrat mnohem víc a napadá mě k němu ještě spousta věcí, ale to by byl článek dlouhý, jako cesta do Říma. Nicméně v koutku duše doufám, že se zde najde aspoň jediný člověk, který momentální situaci vidí stejně, jako já.

Mějte se krásně,


Vaše CONEJA ;)