Březen 2018

Svodidla - 24. díl

31. března 2018 v 15:30 | Coneja |  Svodidla

24. díl Svodidel :)

Svodidla - 23. díl

29. března 2018 v 15:30 | Coneja |  Svodidla

Pomalu se blížíme do finále - 23. díl Svodidel .)

Polyamorie v praxi

28. března 2018 v 17:46 | Coneja |  Nesmysly
Zdravíčko milí conejáci,

Mnozí z vás asi taky tolik nesnáší pondělky jako já, proto jsme se s mojí nejlepší kamarádkou domluvily že si každé pondělí odpoledne půjdeme sednout do čajovny, dát si nějakou tu dýmku a alternativně laděnou večeři.

Tento týden se tak rozvalujeme na gauči u krbu a natahujeme ovocný dým, když v tom se kamarádka zamyslí a říká, jak je zvláštní, že je naše společnost nějak nastavena a bylo by zajímavý kdyby se tyto věci vůbec neděly. Nějak jsem na to navázala tématem polyamorie a vznikla z toho debata, u které jsme se válely smíchy na podlaze.

Každá naše následující věta začínala "Nebo přestav si, že…". Rozhodně nechci urazit nikoho, kdo tento způsob života praktikuje (naopak docela obdiv :)), ale vzniklo z toho tolik vtipných a spontánních situací, že mám jednoduše to vše chuť sdílet :D.

Anička, Honza, Magda a Filip se mají rádi. A tak se rozhodli vstoupit do společného vztahu.
Nasťinme si však některé situace, které pro tento pár .. no .. pro tuto skupinu lidí musí být velice náročný zdolávat.

Představování rodičům


Společné výlety s kamrády


Svatební obřad (z pohledu oddávajícího)


Ale co třeba takové rozhodnutí, jako mít dítě? Natož práce na něm?


Nakonec tu pro vás mám originální volnočasovou aktivitu, kterou si doufám, všichni zúčastnění užijí



No :DDD ... Já vím, že je to taková hloupost, ale přiznám se, že jsem to potřebovala. Potřebovala sjem se zasmát a vyblbnut, tak doufám, že jste so pobavili také :),

Loučí se,

Vaše Coneja

Svodidla - 22. díl

27. března 2018 v 11:41 | Coneja |  Svodidla

22. díl Svodidel

Pojďme fňukat – aneb román o tom, jak je můj život na nic

26. března 2018 v 11:57 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko milí conejáci,
Ležím si tak na koleji s výčitky svědomí, že bych měla být na přednášce a mám ještě hodinu na to, než se budu muset dostavit na seminář s povinnou docházkou. Přemítám o tom, co se vlastně děje. Ačkoliv jsem jako mladší byla poměrně optimista, nějak už ztrácím naději. Tento článek vychází jen proto, že se k němu budu chtít třeba někdy vrátit a dodat si sílu, protože jestli tohle přežiju - přežiju asi už úplně všechno.

ZKOUŠKA
To je tak, když jste rok mimo školu a poslední 2 měsíce se učíte jen na jednu pitomou zkoušku, ze které vás na konec stejně vyhodí. Ano, vyhodili mě. Kvůli jedné debilní otázce. Ano, můžu si za to sama - asi jsem ten poslední okruh trochu podcenila. Ani nevíte, jak moc křečovitě jsem se usmívala, když mi učitel s výrazem ve tváři "ty jsi holka úplně blbá" oznamoval, že "tak dneska napíšeme jen konzultaci" a poslal mě do háje. Tak moc jsem se styděla, že jsem se zavřela na záchod a brečela, jako malý dítě. Ani své nejlepší kamarádce, co tam se mnou byla jako podpora, jsem se nedokázala podívat do očí.

ABORT A ROZCHOD
Ano, čtete správně. Na začátku roku jsem otěhotněla. S Grúfem. Byl to šok jako blázen. Přece jenom - jednadvacetiletá holka s pořezanýma rukama, emoční nestabilitou, depresí, úzkostí kam se jen podíváš a s chlapem, který se k tomu postavil jako debil - to asi není úplně důvod jásat. S mým zdravím je to zlé, a proto to dostávám nepravidelně. Celé zkouškové jsem to ignorovala, ale když se mi poslední lednový den na testu objevily dvě čárky, myslela jsem si, že se zhroutím. V nemocnici mi to potvrdili, ale plod se stejně vyvíjel špatně (jak říkám - hormony mě nemají rádi, a proto funguju docela tristně), takže jsem tak či tak musela jít na potrat. Grúf? Totální ignor. Přestal se se mnou bavit a více méně mě v tom nechal samotnou. Sice mě odvezl do nemocnice, ale neudělal by to, kdybych mi to neřekla. Nehledě na to, že celou dobu podupával nohou, kdy už to bude, že musí do práce.
Gratuluji - vztah jsme úplně ukončili.
Ačkoliv jsem si musela vyslechnout otravné kecy svého pobožného praktika, že dítě je dar, interrupce proběhla v pořádku. Stále si stojím za tím, že děti nejsou pro mě ani můj smysl života, byl to pro mě dost nepříjemný zážitek a hned, co mě vzbudili z narkózy, zfetovaná Coneja opět brečela jak želva a křičela "udělala jsem něco zlého - prosím řekněte, že ne".

ŠKOLA
Moji spolužáci jsou přímou definicí dokonalosti. Chodí na všechny přednášky, píšou práce jako diví, stíhají spoustu mimoškolních aktivit spojených se studiem, stíhají se u toho i bavit a vlastně vedou život perfektního vysokoškoláka. Já? Jsem ráda, když se dohrabu na přednášku a na některé z nich sotva chodím, protože už prostě nemám sílu vstát z postele. Za což se nenávidím - aplaus pro mé debilní já. Buď brečím zavřená na kolejích, nebo někoho vytáhnu ven na vodní dýmku - každý týden - no proč si nezruinovat plíce, když už si ruinuju život - opět potlesk pro mé debilní já.
Ve škole máme takový roztomilý předmět, kde se z nás snaží v malých skupinkách interaktivně vytvořit psychology. Je to fakt super věc, kdybych se necítila jako úplný blbec. Moje vyučující si všimla, že asi nejsem úplně ok a napsala mi e-mail, jestli bych se za ní nemohla stavit po škole do kabinetu. Tam mi tak nějak naznačila, že jsem vlastně troska, co tady nemá moc co dělat, ale že je fakt super, že to aspoň zkouším. Jupí.

ZDRAVÍ
Už od ledna bojuju s chronickou kopřivkou, takže do mě každý týden (minimálně) píchají různé injekce, dostávám infuze a teď jsem celý týden strávila v nemocnici. Krásný to život. Můj endokrinolog - mimochodem nejlepší v Brně - mě poslal v podstatě do háje, že jsem tak dojebaná, že už neví, jak mě léčit. Hormony no - nenávidím je. Takže to, že mi jizvy na těle neblednou, že mi váha kolísá tam a zpátky (takže jsem odporná) a moje psychika je křehká jak hlava novorozence je asi úplně v pohodě. Ale dobrý, zatím jsem údajně biologicky živá, i když už se tak necítím. Autoimunitní onemocnění, štítná žláza, imunita v pr…, ty vole, moje tělo se mě snaží zabít. Mohlo by to aspoň udělat rychle?

Už mám všeho po krk, jsem naštvaná a nešťastná. Tak budu fňukat .. a just. Protože to je jediný, co můžu. Aspoň takto anonymně na blogu. V normálním životě bych si to asi ani nedovolila.

Komentáře u tohoto článku jsou vypnuty, protože nestojím o anonymní nadávky, jaká jsem kráva, vražedkyně embryí, ukňouranej kus hnoje a podobně. Jestli mi chcete něco říct, slouží k tomu e-mail coneja.blog.cz@gmail.com . To už si asi jen tak nějaký anonym nedovolí. A kdyby ano, končí ve spamu (ještě, že existují štítky).

Mějte se hezky, nevím, jak dlouho to ještě vydržím, ale chci sem přispívat, protože je to jediné místo, které mi dodává pocit bezpečí.

Vaše Coneja


Svodidla - 21. díl

25. března 2018 v 21:19 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci. Konečně pokračuji v psaní Svodidel. Momentálně jsou již dopsána, nicméně zveřejněn byl naposledy 20. díl, ale už se pomalu blížíme ke konci ;). Užijte si!

Halucinace

25. března 2018 v 9:45 | Coneja |  Trudný život malého Fňuka

Zdravíčko, milí conejáci,
Tento článek píši už fakt dlouho, asi rok. Každopádně rozhodla jsem se, že se s Vámi o tuto zkušenost podělím.
Pro vás, co jste na můj blog přišli poprvé, nebo si jen špatně vzpomínáte - léčím se s úzkostmi, depresí, sebepoškozováním, nespavostí, a tak dále. Právě nespavost mi jednoho večera přivedla velice zvláštní zkušenost, kterou si umí představit asi jen někdo závislý na LSD. Nicméně pojďme si přednést celý příběh - měla jsem halucinace, na které nikdy nezapomenu.

Ve zkouškovém mi moje tělo nedovolilo spát - učila jsem se, plakala jsem, prošla jsem si několika záchvaty paniky a občas buď vůbec nejedla, nebo jedla až moc. Moje doktorka mi proto předepsala Hypnogen - prášek na spaní. Jednoho poklidného večera jsem tento lék užila. Moje máma si sedla na mou postel a řekla mi, že tu se mnou počká, jak dlouho budu chtít, hlavně aby mi bylo dobře.

"Mami, proč mi na skříni visí ty tři černý vesty? Nic takového ani nemám." Zněla moje otázka po pár minutách.
"Jaké vesty? To jsou jenom stíny na skříni." Řekla máma. Z vest se postupně staly tři osoby v černém. Dvě ženy a jeden muž. Zírali na mě bez pohnutí. Vypadalo to, jako kdybych ležela v rakvi a oni chladně hleděli na moje mrtvé tělo. Podívala jsem se na knihovnu - místo ní jsem spatřila pouze několik květináčů. U postele mám nakreslenou kytičku, která se najednou začala hýbat a běhat po zdi.

"Mami, co se to děje? Proč se to děje?" začala jsem brečet a přišla na mě další panická ataka. Bála jsem se, strašně. Zle se mi dýchalo a třásla jsem se. Můj pokoj zezelenal a z mámy se stal kus dřeva. Najednou jsem ležela v trojúhelníku mezi třemi stěnami. Slyším mámu, jak volá své kamarádce doktorce, že pláču a halucinuji. Rychle mě vzali na pohotovost. Na autě byly včely a z okna jsem viděla tančící baletky. Do nemocnice jsem s bála vejít, protože tam stál velký černý kůň se žlutýma očima. Vrátný na mě hleděl jako na blázna.

Doktorka se mě později ptala, jestli užívám nějaké drogy. Ne, neužívám, jen jsem si šlehla Hypnogen. Když jsem jí oznámila, že má místo prstů větve, s klidem mi řekla, ať se koukám jinam. Když jsem viděla stůl, ve kterém plavaly lodě, poslali mě domů a řekli mi, že to vyprchá.

Vzhledem k tomu, že jsem si ten lék dávala v jedenáct a domů jsme jeli ve čtyři ráno, byla to náročná noc. Takže pokud hledáte drogy, moji čtenáři, jedině Hypnogen - je to fakt zážitek (-_-).

Vaše Coneja