Svodidla - 21. díl

25. března 2018 v 21:19 | Coneja |  Svodidla

Zdravíčko, milí conejáci. Konečně pokračuji v psaní Svodidel. Momentálně jsou již dopsána, nicméně zveřejněn byl naposledy 20. díl, ale už se pomalu blížíme ke konci ;). Užijte si!


Tomáš si četl při svíčce ve svém pokoji a Veronika mezitím podřimovala na pohovce. Nebo to spíše mělo vypadat jako podřimování. Ve skutečnosti ležela natočena tváří ke stěně a v ruce žmoulala telefon. Zrovna psala Pavlíně o tom, co se stalo před několika desítkami minut. Je to vůbec možné? Nevzpomíná si na chvíli, kdy by se v ní probudilo tak bezprostřední chování. Ta uvolněnost, lehkomyslnost a nesmírná přirozenost. Měla dojem, že už se nechce vrátit zpět. Její vlastní maličká planetka mezi čtyřmi stěnami. Začalo jí kručet v břiše, a tak se rozhodla prozkoumat místní kuchyni. Došla k malé skříňce nad kuchyňskou linkou. Pivo, pivo, vodka, balíček s moukou, další pivo - ach sušenky! Aspoň něco k zakousnutí. Nasypala část balíčku na menší talíř. Zakousla se do první - byla docela bez chuti a na konci měla až příliš sladký ocásek. Pokrčila rameny a hodila do sebe další. Zaměřila svůj pohled na pootevřené dveře Tomášova pokoje. Asi musí mít chudák slušný hlad. Jemně otevřela dveře a uviděla Tomáše sedícího na posteli s knihou v klíně.
"Něco jsem ti přinesla." Usmála se na něj a napřímila ruce s talířem.
"Děkuju," řekl Tomáš a dychtivě si nacpal tři sušenky do úst, "promiň, že ses musela obsloužit sama." Veronika ho přes jeho huhlání s plnou pusou moc neslyšela, ale dokázala si dovodit, co asi říkal. Sedla si na postel a vzala si další sušenku.
"Kde budeme spát?" Zeptala se Veronika.
"Já tady. Ty ve vedlejším pokoji." Tomáš si kousl do sušenky.
"Já myslela, že.."
"Nechodíme spolu," utnul ji Tomáš, "se mnou by se ti stejně špatně spalo."
"Nejsou tu světla. Budu se sama bát." No jo, ta Veroničina hrůza ze tmy. Absolutně neopodstatněný strach, který nejčastěji trápí malé děti. Od té doby, co Veroniku její bratranec Filip děsil ošklivými historkami v domě jejich babičky, se Veronika už tohoto strachu nezbavila.
"Zapálíš si svíčky." Řekl Tomáš a listoval si ve své knize.
"Prosím," popadla ho Veronika za paži, "klidně budu spát na zemi, ale nenechávej mě v noci v jednom pokoji."
Tomáš se zamyslel. Měl zkušenost s tím, že pokud si do postele pustí nějakou ženu, aniž by během toho měli sex, začnou se do toho míchat emoce. A to zaručeně nechtěl. Na zemi Veroniku nechat nemohl, v tom by mu bránilo jeho vychování. V sotva vytopené chatě, kde pomalu ale jistě docházelo dřevo, na studené podlaze taky sám ležet nechtěl. Jiná možnost tu nebyla. Jak ale nahnat trochu erotičnosti, která by zabránila nějakému tomu tulení, a zároveň by s Veronikou nemusel dělat nemravnosti celou noc? V hlavě mu bleskl skvělý nápad. Zároveň to bude i pěkná výzva a docela zábava.
"Fajn, ale mám jednu podmínku." Ušklíbl se. Veroniku napadlo, co ta jeho hlava zase vymyslela, ale opravdu nechtěla trávit noc úplně sama ve tmě, kde si nemůže rozsvítit lampičku.
"Jakou?" Hlas se jí trochu zastřel.
"Svlékni se."
"Co prosím?" Nechápala Veronika.
"Než nás z toho sněhu přijde vysekat moje sestra, nechci na tobě vidět jediný kousek oblečení." Tomáš založil ruce na hrudníku a čekal, co Veronika odpoví.
"Děláš si legraci?" Zasmála se Veronika a prohrábla si vlasy.
"Jen chci svou odměnu."
"Nebude mi zima?"
"Budu se vzorně starat o krb a v noci tě zahřeju."
Veronika přemýšlela. Nechce ani pomyslet, jak strašný bude návrat do města. Už tak natropila neskutečný průšvih a neumí si představit, jak se po tomhle všem vrátí k Ondřejovi. Už teď má duši zahalenou obrovským tajemstvím.
"Nechám si to projít hlavou." Řekla a podvědomě si přitáhla svetr trochu blíž k tělu.
"Ale nezapomeň," zastavil ji slovy Tomáš, "nic tomu nepředchází a nic nebude následovat. Síla okamžiku. Popusť uzdu své přirozenosti."
Veronika se na něj jen ohlédla a hned zmizela z pokoje ven. Co si o sobě Tomáš myslí? Nebude tu hru přeci hrát podle jeho pravidel. Doufala, že jí dá vesmír nějaké znamení, ale nestalo se vůbec nic. Až na to, že jí zacinkal telefon v kapse. Byla to správa od Pavlíny.
Ty jsi nenapravitelná :-D. Detaily osobně, ano?
Veronika marně třikrát aktualizovala zprávy, jestli jí třeba nenapsal Ondřej, jak se má. Nedočkala se. Pravděpodobně byl zahlcen prací.
Když se sprchovala vodou, kterou si předtím nalila do kyblíku, pořád nebyla rozhodnuta. Tomáš se na ni celý večer díval s očekáváním, ale jeho povaha mu zabránila se znovu zeptat. Chtěl vidět, jak se s tím Veronika popere.
Večer se silně blížil ke konci a Tomáš už se převlékl do pyžama.
"Já už tedy asi půjdu spát, pokud ti to nevadí." Prohlásil trochu jízlivě.
"Já to nemůžu udělat." Řekla mu u skomírajícího krbu.
"To je docela veselé, že?" Zasmál se Tomáš ironicky. Veronika se tvářila nechápavě. Přistoupil k ní blíž a naklonil se k jejímu uchu.
"Před pár hodinami jsi vypadala jinak. A nezdá se mi, že by ti to bylo nepříjemné." Usmál se a jemně vydechnul.
"Už jsem to dost pokazila," nešťastně přivřela oči, "pořád na mě doma čeká Ondřej. Já nemůžu, Tome. Nemůžu."
Tomáš se odklonil zpátky a podal Veronice svíčku z pokoje.
"No tak tedy dobrá," usmál se, "přeju dobrou noc." Zavřel dveře a Veroniku nyní čekala cesta do "vlastního" pokoje. Bylo jí téměř do pláče. Doufala, že se dveře ještě otevřou, ale dlouhé stání ve tmě jí nahánělo hrůzu. Pomalu dokráčela do svého pokoje a položila svíčku na noční stolek. Okno zasypané sněhem nepropouštělo jediný paprsek měsíčního světla a sama nedohlédla ani na druhý konec místnosti. Schoulila se pod huňatou deku a zírala na slaboučké světlo svíčky. Zády se lehce dotkla stěny a nohy přikrčila až k bradě. Světlo na stěnách tvořilo děsivé útvary, které se s pohybujícím se plamenem hýbaly také. Vítr venku foukal a občas roztřásl sklo v horních oknech dunivými zvuky. Veronika si přetáhla peřinu až okolo uší a snažila se vše kolem sebe ignorovat. Když už na ni přišla mírná únava, povolila zaťaté svalstvo. Během několika minut se ozval silný řinčivý zvuk, který ji k smrti vyděsil. Zjistila, že to byl jenom telefon ležící na kovovém stolku. Odvážila se a sáhla pro něj. Bohužel, bylo to jen upozornění o téměř vybité baterii. Paráda.
Veronika ležela v posteli dobrou tři čtvrtě hodinu a oči měla stále dokořán. Byla paranoidní. Lekla se i vlastních vlasů hladících ji na předloktí, nebo stínu svojí ruky.
"Už to nevydržím." Promnula si obličej. Ať už je Ondřej jakýkoliv, vždycky ji ve tmě ochrání. Drží ji za ruku nebo kolem ramen a při podezření na zloděje ji kryje za svými zády. Měla obrovskou chuť mu napsat, ale přišlo jí to více než pokrytecké. Posadila se na postel. Trhla nohama, když zjistila, že jsou moc blízko prostoru pod lůžkem. Zahleděla se na svá kolena a mírně si vyhrnula košili nad ně. Pokračovala ještě výš, dokud lem košile nekončil na jejích tříslech. Prsty si přejela po levém stehně. Sáhla pod košili a dotkla se svých boků, svého pasu i svého břicha. Rukama sjela zpátky dolů a svlékla si košili přes hlavu. Popadla svá prsa a lehce je stiskla.
"Proč tohle dělám?" Řekla nahlas a pustila je. Postavila se na rozvrzanou podlahu. Do levé ruky uchopila svíčku a tiše šla k Tomášovým dveřím. Ohlédla se do otevřeného pokoje a zapíchla svůj pohled na noční košili, která ještě před chvíli skrývala její tělo. Povzdechla si a opatrně zatáhla za kliku. Potichu vstoupila dovnitř. Tomáš ležel na boku a měl zavřené oči. Veronika položila svíčku na stůl a sfoukla ji.
"Věděl jsem, že přijdeš." Řekl stále se zavřenýma očima, když Veronika usedala na postel. Přehodila nohy podél matrace a opřela se do měkkého polštáře.
"Bojím se." Řekla sklíčeně.
Pohladil ji po rameni až k bokům, aby si ověřil, že je opravdu nahá. Usmál se pro sebe a ukazováčkem se letmo dotkl Veroničiny bradavky.
"Trápíš mě," řekla tiše, "nedokážu ti odolat."
"Za svoji odvahu také budeš řádně odměněna." Zašeptal jí do ucha.
"Půjdeme jen spát, ano?" Vzdechla Veronika a ihned semkla svoje rty.
"Jsi si jistá?" Tomáš zabrousil do Veroničina rozkroku a skousl zuby její ušní lalůček.
"Nechci teď s tebou spát." Zavzdychala a roztáhla kolena od sebe. Ačkoliv obsah jejich slov měl Tomáše odradit, její pomalé tření se o jeho dlaň dokazovala opak.
"Já už svou odměnu dostal, teď se budeme soustředit jen a pouze na tebe." Za každou větou jemně vsál Veroničino ucho do svých úst.
"Tak už mlč." Řekla Veronika naprosto chladně.
Tomáš neváhal ani na chvíli. Ony ty "dlouhé zimní večery" mají opravdu něco do sebe.

Pokračování příště


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama