Svodidla - 22. díl

27. března 2018 v 11:41 | Coneja |  Svodidla

22. díl Svodidel



Když drobnou škvírou lemující horní část okna prosvítal paprsek slunce, Veronika usoudila, že už asi bude ráno. Chlad ulehl na celou místnost, krb už pravděpodobně vyhasl. Přetočila se na záda a ohlédla se vlevo. Tomáš stále spal, tváří k ní, a ruku měl položenou na jejím boku. Pravidelně oddechoval. Veronika s ním lehce zatřásla. Dech se trochu zrychlil a Tomáš se zavrtěl.
"Tome, vstávej, prosím." Zatřásla s ním ještě jednou.
Nepřítomně rozevřel oči a zaostřil obraz Veroniky.
"Kolik je hodin?" Zeptal se na půl mluvě do polštáře.
"Netuším," Veronika zvedla oči k onomu paprsku, "ale jsem si jista, že už je ráno."
"Já mám ještě půlnoc." Zachumlal se pod deku Tomáš.
"Je tu strašná zima," strčila do něj znovu Veronika, "slíbil jsi, že se postaráš o krb."
"No jo." Promnul si oči Tomáš a neochotně vstal.
Veronika si k sobě přitáhla deku a znovu zavřela oči. Byly slyšet jen Tomášovy kroky a škrtání zápalek od vedle. Kolena měla skoro až za hlavou, ale stále se nemohla zahřát. Mnula si ruce a sjížděla si vzájemně nohou po noze. Za chvíli se objevila ve dveřích Tomášova hlava.
"Dáš si něco k jídlu?"
"Děkuju, ale až později. Než se to tu trochu prohřeje, tak odsud nevylezu."
"Tak si jdi sednout ke krbu, něco ti přinesu." Usmál se na ni a zmizel v kuchyni.
Veronika si mezitím přehodila deku okolo ramen a bosa došla až k bílé kožešině, kterou včera s Tomášem znesvětili. Posadila se přímo před krb a nechala drobné plamínky šlehat na její tvář a prohřívat prokřehlé dlaně. Zavřela oči a poslouchala to libé praskání dřeva a hučivý zvuk rostoucího ohně.
"Ze mě kuchař asi nebude." Přisedl si k Veronice Tomáš s balíčkem tyčinek.
"I tak je to milé." Zasmála se Veronika a strčila si tyčinku do úst.
Tomáš mezi tím postavil hrnec na krb, aby se ohřála voda na čaj.
"Tomu se říká hlad." Utrousil, když viděl Veroniku, jak má plnou pusu tyčinek.
Veronika lehce sklopila zrak a usmála se. I s obrovskými zásobami jídla nahromaděnými v jejích tvářích. Přitáhla k sobě deku ještě víc a ta ji příjemně tížila na zádech.
"Víš, že je to poprvé, kdy tu s někým jsem a ještě jsem si nedal ani jedno pivo?" Zadumaně vznesl Tomáš.
"Tvá játra musí jásat." Odpověděla Veronika.
"Je to příjemná premiéra." Řekl a položil se na břicho.
"Také zažívám jednu příjemnou premiéru. Ještě nikdy jsem nebyla uvězněna pod sněhem. A musím říct, že je to větší zábava, než to ukazují ve filmech."
"Souhlasím. Co bys zhruba teď dělala, kdybys byla doma?"
"Ondřejovi snídani."
"Nevaří?"
"Nikdy," opřela se Veronika o dlaň, "podle něj je to ženská práce. On na to údajně nemá čas."
"Ti workoholici." Povzdechl si Tomáš.
"Jo," přitakala Veronika, "někdy bych chtěla být jeho Prací. Ta holka si tu pozornost musí zatraceně užívat."
"Mluvila jsi s ním o tom?" Koukl se na Veroniku Tomáš.
"Asi tisíckrát," zvedla oči, "ale on nedělá kompromisy. Víš, jsem za něj šťastná. On, on aspoň našel svůj smysl. Ví, co ho baví. Žije tím. Jsem vděčná, že pro nás vydělává. Pro naši budoucnost. Pro mě."
"Pořád ho omlouváš. Jsou ty peníze k něčemu, když s tebou sdílí tak pět minut denně?"
"Říká, že to jinak nejde," popotáhla Veronika, "že je to normální. Beru to tak, že mě to nutí si víc vážit společných okamžiků." Promnula si kořen nosu a prosila své oči, ať potlačí pláč.
"Jo, a pak se vyspíš se mnou." Zazubil se Tomáš.
Veronika na něho ublíženě pohlédla. Oči se jí zalily slzami, ale nevydala ani hlásku.
Jak tohle vůbec může říct? Ten, který ji celou dobu svádí. Ten, který ji motá hlavu. Manipuluje s ní. Hraje si s ní. Nutí ji mu pokaždé podlehnout a drtí její pokusy o odmítnutí. Každým dnem se víc a víc zahryzává do jejího svědomí, stačí mu lusknutí prstu a ona mu klečí u nohou. Tak moc ho v tu chvíli nenáviděla. Když vyřkl ta slova a na tváři mu vyrašil ten připitomělý úsměv. Svrbilo ji zápěstí, toužila ho uhodit a vší silou na něj zakřičet. Věděla moc dobře, že je nebezpečné se ho dotýkat, i kdyby do něj měla zabodnout nůž.
"Promiň." Zmírnil.
Veronika mu nic neodpověděla. Držela svoje vnitřní já v provazech a bránila mu chovat se emotivně. Křičelo, vzpouzelo se a bušilo do jejích očí.
"Já si jen odskočím." Vyhoupl se na kolena Tomáš a snažil se na Veroniku moc nedívat. Bylo mu trapně, že upustil tak hloupou a velmi ponižující poznámku. Rychlým krokem zabrousil za roh pokoje do malé místnůstky s koupelnou a toaletou.
Veronika třískla lokty do kožešiny, až se tlumeně otřásly prkenné desky pod ní. Schoulila se, jako by se chystala udělat kotrmelec, a vjela si prsty do vlasů, za které silně zatáhla. Vnitřní bolest se spojila s fyzickou. Hořké vzlyky byly ohlušující. Došlo jí, že je Tomáš musí slyšet, i kdyby byly stokrát tišší. Ale teď tu nebyl. Nenacházel se s ní v jedné místnosti, neseděl vedle ní a nesršel svými moudry. Slzy jí tříštily z očí a sama tolik tahala za svoje vlasy, že si málem vytrhla několik pramenů. Zakousla se do bílé kožešiny a chlupy z ní ji málem udusily. Hlasitě se rozkašlala, když jí chomáč chlupů uvízl v hrdle. Udělalo se jí nevolno. Plakala tak usilovně, že se málem pozvracela.
Tomáš ihned vyběhl zpoza rohu a praštil ji po zádech v domnění, že se opravdu dusí. V rychlosti si sedl na zem, roztáhl nohy a chytil Veroniku za strnulé paže. Přetáhl ji zpátky do sedu a opřel ji o svůj hrudník. Pevně ji svíral, aby se nemohla hýbat, trhat si vlasy, ani kousat do náhodných předmětů.
"Nech mě být! Nech mě být!" Křičela s pláčem a snažila se mu vysmeknout. Když začala kopat nohama Tomáš obě zamotal do svých. Tišil ji hlasitým šuměním, jemně s ní začal houpat dopředu a dozadu a opřel si svojí bradu o Veroničino temeno. Veronika ještě několik minut hlasitě brečela, ale každou chvíli tenze ve svalech povolovala.
"Bude to dobrý." Utěšoval ji Tomáš v domnění, že pláče kvůli Ondřejově ignorantství. Veronika byla unavená a nateklá tvář ji tlačila.
"Koukej se na ten oheň." Zamumlal Tomáš a stále s ní houpal. Tomáš ji na chvíli pustil a přikryl dekou, která jí během předešlých trhavých pohybů sklouzla. Začal vyprávět. Připadala si, jako když jí táta předčítal pohádku před spaním. Akorát nyní neposlouchala s očekáváním vývoj příběhu, ale jen unaveně ležela a dívala se doprostřed ohně. Sledovala tančící plamínky a dřevo, které občas sklouzlo dolů. Hleděla na tmavé pozadí krbu, které bylo osvěcováno horkým ohněm. Nechala teplo tohoto živlu dopadat na své prsty u nohou, na kolena, na stehna i na studené paže. Teplo se krásně uchovávalo pod dekou. Poslouchala tóny Tomášova monotónního hlasu a oči se jí klížily vyčerpáním. Zloba a strach v ní ale ještě neusnul.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama