Svodidla - 23. díl

29. března 2018 v 15:30 | Coneja |  Svodidla

Pomalu se blížíme do finále - 23. díl Svodidel .)


Když byla Veronika klidnější, vstala.
"Chováme se jak děti." Řekla.
"Jsi v pořádku?" Zeptal se Tomáš a naprosto ignoroval to, co řekla předtím.
"Nejsem, Tome. Ne. Mám pocit, že už ty svoje nálady nezvládám. Nezvládám tebe. Tohle je prostě špatný. Špatný a špatný a já jsem blbá, že to dělám. Jdu se obléknout."
Tomáš jen seděl na zemi a zíral na mizející kus deky za dveřmi. Už asi nechápal vůbec nic.
Sotva si Veronika přes sebe přetáhla poslední kus oděvu, uslyšela, jak se někdo dobývá dovnitř chaty. Byl to pluh v čele s Editou a jejím týmem skládajícího se z pár přátel a řidiče.
"Ahoj bratříčku." Zašklebila se Edita. Asi ten úsměv mají v rodině.
"No ahoj. Proč jste nezavolali horskou službu? Mohli jsme si mnoho ušetřit." Otočil se na Veroniku a poslední větu do ní propálil jako laserem.
"Říkal jsi, že jste v pohodě ne??"
"No nic, aspoň jsme živí. Jde se odhazovat."
Po tom, co byli naši dva přeživší osvobozeni a chata se dala trochu do kupy, Edita s přáteli a pluhem odjeli pryč.
"Pojedeme domů?" Zeptala se Veronika.
"Jo." Odsekl Tomáš nepřítomně.
"Štve tě, že se ten víkend nepovedl?" Snažila se ho trochu rozmluvit.
"Ne. Štveš mě ty."
"Prosím? Já?"
"Jo, ty. Jednám s tebou přímočaře, čistě. Ale vlastně nevím, co chceš. Myslel jsem si, že se chceš pobavit a trochu vypadnout ze stereotypu. Jsi v pohodě holka a Ondřej tě v tomto vězní. Ale chceš s ním být, já to respektuju. V tom případě ale nechápu, proč jsi schopna se urazit, když to teda bereme nezávazně. Proboha, vždyť já tě nemiluju a ty nemiluješ mě. Ale evidentně se chceš bavit taky. Tak mi sakra řekni, o co jde, protože nejsi sama, kdo ty tvoje nálady nezvládá."
"Tomáši," povzdechla si Veronika, "copak ti to nedochází? Já podvádím svého přítele. To se prostě nedělá, chápeš? A nevím proč, nevím sakra proč mě tak fascinuješ, proč tě chci. Nevím. Nechápu to. Uvědomuju si, že se chovám nefér. A ničí mě to, rozumíš? Nechápu, proč nosím v srdci Ondřeje a v hlavě tebe. Bolí mě, že to pro tebe neznamená nic víc než jen hra."
"Ale vždyť je to hra! Celou dobu je to hra. Říkal jsem ti pokaždé. Od začátku."
"Já vím, Tome. Ale takhle to prostě cítím. Už se tě nedotknu. Už jsem toho pokazila až příliš."
"Dobře." Poplácal Veroniku po rameni.
"Ne," cukla sebou, "žádné doteky."
"Fajn, pojeďme domů. Asi musíme oba trochu přemýšlet." Řekl Tomáš a jelo se.
Uběhly čtyři měsíce od oné příhody s chatou. Veronika s Tomášem přemýšleli týden či dva, ale oběma pak bylo hloupé se tomu druhému ozvat. Veronika došla k závěru, že jejich přátelství nabylo postupného konce a vyhaslo. Dál žila s Ondřejem. Někdy byl jejich vztah krásný a někdy vše opět sklouzlo poněkud níž, ale ve finále bychom mohli tvrdit, že byl víceméně funkční. Veronika si postupně našla práci na poloviční úvazek, tudíž svůj čas trávila buď v práci nebo večer doma s Ondřejem.
Tomáš jako by na Veroniku zapomněl. Zpočátku na ní myslíval a přemýšlel, jestli to s tou dohodou tehdy nepřehnal. Postupem času však pokračoval ve svých činnostech s kamarády, alkoholem a prací.
Jednoho večera si však na Veroniku vzpomněl. Vyčítal si, že svoji kamarádku tolik zanedbal, ale zároveň i trochu vyčítal jí, že zanedbala jeho. Nicméně se odhodlal a napsal Veronice zprávu.
Ahoj, nechtěla bys zítra někam zajít? Procházku po periferii nebo tak… Tomáš
Veronika byla překvapená. Nečekala, že by se jí Tomáš ještě někdy ozval. Popravdě se cítila zvláštně, když onu zprávu četla. Tak dlouho, co se neviděli… Jak se k němu má teď chovat?
"Tohle bude divný." Řekla, když odepisovala na Tomášovu otázku.
Jasně. V pět v centru?
Povzdechla si a položila telefon na stůl.
OK.
Přišla obratem další zpráva.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama