Svodidla - 25. díl

2. dubna 2018 v 15:30 | Coneja |  Svodidla

Posledních pár kapitol a jsme u konce! 25. díl Svodidel


Veronika se napřímila zpátky do stoje. Tomáš pustil její ruku a usmíval se. Chvíli na sebe jen tak zírali.
"Jedeme do nemocnice." Řekla nakonec rázně.
Mlčky se vymotali z lesa. Ticho už nebylo trapné a nepříjemné - dobře, možná bylo prokládané Tomášovým syčením, když musel došlapovat na bolavou nohu, ale jinak se oba cítili docel dobře.
Když dorazili do nemocnice, Veronika dál čekala na Tomáše. Konečně vyšel ven ze dveří se dvěma berlemi a obvázanou nohou.
"Za dva týdny to bude dobrý." Usmál se.
"Tak bychom asi měli jít." Mrkla Veronika na hodinky.
"Akorát tě dneska asi nedoprovodím." Zaculil se Tomáše zíraje na svoje berle.
"V pohodě, hlavně, aby ti bylo brzo líp."
Objali se na rozloučenou a jeli každý domů. Veronika cestou v autobuse hodně přemýšlela. Ten polibek. Ten polibek všechno změnil. Věděla, že s Ondřejem to už dál nemá cenu a že by mu měla říct pravdu. Byla pevně odhodlaná k tomu to udělat.
Přijela domů a Ondřej seděl jako vždy u počítače.
"Ondro?" Přistoupila k němu.
"Copak?" Nepřítomně jí odpověděl, aniž by se na ni ohlédl.
"Musím s tebou mluvit."
"Ale copak, chceš se snad rozejít?" Zasmál se Ondřej a otočil se na Veroniku. Ta svůj výraz nezměnila ani na vteřinku.
"Ty se vážně chceš rozejít." Zkonstatoval Ondřej.
"Pojď si sednout na gauč." Řekla.
Ondřej vstal ze židle a přesunuli se na pohovku. Chvíli na sebe jen koukali a Veronika spustila.
"Opravdu se chci rozejít."
"Mhm, čekal jsem to," řekl klidně, "poslední dobou to stejně moc neklapalo."
"Jo." Bylo chvíli ticho.
"Máš snad někoho jinýho?" Pohlédl na ní. Veronika zvedla svoji sklopenou hlavu. Nějak nevěděla co říct. Přiznat se? Vždyť ten vztah stejně končí. Nebo že by se jí ulevilo? Těžko říct.
"Jo." Řekla znova trochu neplánovaně.
"Dobře." Odpověděl Ondřej stroze, ale bylo vidět, že se mu právě obrátil žaludek. Bylo mu zle z představy, že někdo ranil jeho ego. Ta holka si dovolila příliš.
"Mrzí mě to." Řekla Veronika a snažila se nějak zachránit situaci.
"Odejdi. Sbal si věci a jdi pryč." Řekl jí, opřel se o koleno a zakryl si oči, jako by už ji nikdy nechtěl vidět. Veronika přemýšlela, jestli se omluvit, dotknout se ho v rámci podpory, ale nakonec jen vstala s tím, že teď je ta potvora, které tohle nepřísluší.
Když měla konečně sbaleno, Ondřej ji ani nešel vyprovodit. Pořád seděl na gauči a hleděl do prázdna.
"Ahoj." Řekla mu, když procházela okolo. Neodpověděl. Odešla a jela směrem k rodičům. Plakala. Věděla, že je to ona, kdo zlomil srdce druhému, ale přesto se cítila smutná. Ztráta člověka vždycky bolí, obzvlášť pokud s ním strávíte několik let svého života.
Po dvou týdnech oznámila Pavlíně prostřednictvím několika SMS zpráv, že se s Ondřejem rozešli. Pavlína jí v podstatě řekla, že je ráda, protože to nebyl ten pravý chlap pro ni. Řekli to i její rodiče. Veronika tak usoudila, že nakonec asi udělala správné rozhodnutí. Chtěla tuhle novinu říct i Tomášovi a doufala, že se mezi nimi třeba něco změní. Možná k němu něco cítila, nebyla si jistá. Každopádně chtěla, aby to věděl. Aby tu byl pro ni.
Potřebuju tě. Jde o Ondřeje.
Napsala zprávu. Obratem se jí vrátila Tomášova odpověď.
V šest v "našem" baru? T.
Minuty ubíhaly jako roky a Veronika se nemohla dočkat, až konečně vypadne z domu a řekne Tomášovi všechno. Když otevřela těžké dveře, spatřila Tomáše sedícího na barové židličce. Zase měl nějaký vtipný nápis na triku, koukal po lidech kolem a usmíval se. Jeho levá ruka byla položena na pultu a lehce svírala skleničku. Pohledem projížděl celou místnost, až se zastavil na Veroničiných očích. Veronika se usmála, on se usmál. Bylo to krásné.
"Ahoj," objala ho Veronika lehce na přivítanou, "jsem moc ráda, že sis udělal čas. Mám šílený novinky."
"Já taky." Zazubil se.
"Fakt? Tak začni." Řekla Veronika a opřela si bradu o dlaň. Chtěla mu naslouchat, chtěla se na něj dívat. Chtěla ho obejmout ještě jednou. Strašně, strašně moc.
"O minulém víkendu jsem byl za pár přáteli tam, odkud pocházím. Pilo se, jedlo se, prokecali jsme celej večer. Zahráli jsme si i pár her, bylo to super - spoustu kamarádů a kamarádek jsem už fakt dlouho neviděl. No, abych se dostal k věci, potkal jsem se tam s kámoškou ze základky. Fakt super holka, ale co jsme šli každý jinam na střední, nějak to vyprchalo. Zajiskřilo to mezi námi, řekl bych, že snad láska na první pohled po těch letech. Strávili jsme spolu celou noc, bylo to jak v pohádce. Myslel jsem na ni celou dobu, tak jsem se jí ozval a viděli jsme se ještě jednou - sami. A teď to vypadá na vztah, ale pořád se ještě tak oťukáváme. Po dlouhé době jsem se fakt zamiloval." Koukal tak zasněně a na tváři měl ten přihlouplý úsměv, který Veroniku tak přitahoval.
Veronice se najednou zatočila hlava. Vzpomněla si na všechnu tu bolest, kterou během života zažila a cítila se, jako by se spojila dohromady a zasáhla jí přímo do srdce.
"Tak to je skvělý." Hraný úsměv se jí zařezával do líček a hluboko ve svém nitru prosila, aby se na místě nesložila. Po pár minutách, kdy Tomáš básnil o svém starém - novém objevu, omluvila se, že si půjde odskočit. Zabouchla dveře kabinky a sjela po zádech až na zem. Brečela jako malé dítě. Jak jí tohle mohl udělat? Vzdala se Ondřeje. Ačkoliv jejich vztah už byl stejně jenom "formalita", byla to aspoň nějaká jistota v jejím životě. Vzdala se svojí hrdosti, svých zásad, jen pro něj. Je toho teď moc. Musela se zvednout a utřít si slzy. V zrcadle se ještě několikrát přepudrovala, aby zamaskovala své zarudlé tváře.
Tomáš na ní stejně poznal, že plakala, ale Veronika to svedla na rozchod s Ondřejem. Tomáš ji jen přátelsky poplácal po zádech a po dvou hodinách Tomášova povídání a Veroničiných sklopených pohledů se rozloučili.

Pokračování příště

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eliss Eliss | Web | 2. dubna 2018 v 17:50 | Reagovat

Ach jo, skončilo to tedy pěkně špatně :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama