close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

B.

15. february 2020 at 14:14 | Connie |  Shh...
"Tak kdo vezme tu páteční směnu?"
"Já nemůžu, jdeme s přítelem na večeři."
"Nemôžem , som na Slovensku s mistrom S."
"Jedeme s přítelkyní na hory."
….. "Eehm… jo, já to vezmu."

Tak zněla moje slova tento týden, když jsem "svatého Valentýna" slavila v práci. Sama. Za počítačem v temné kobce a koukala do mizerně zaostřených kamer. Mám tuhle brigádu jinak ráda. Jen se občas cítím neskutečně vyčerpaná tím, jak musím zákazníkům opakovat to samé dokola a usmívat se a stresovat nad vším, co mi zničí nebo rozbijí mezitím, co mám dalších sto dvacet povinností a chvíli na ně nekoukám.

Seděla jsem v té místnosti, kde ani nefunguje topení a chvíli prostě koukala do zdi. Bylo to, jako bych se zevnitř rozpadla v prach. Uvadám. Ale už mi snad ani nevadí. Vadí mi to čekání. Ten proces mezitím, co jsem byla kompletní a tím, až ten prach odvane bezcitný vítr. Chci se vsáknout do země a pocítit bezpečí. Nebo víc. Chci od Země co nejdál. Rozplynout se mimo atmosféru a nevnímat nic. Ani ten pocit svobody, ani pocit strachu. Jednoduše nic. Odstranit veškeré zbytky vědomí a zmizet. Neexistovat. Nikoliv přestat existovat - ale prostě neexistovat. Dostat se do časové smyčky, která mě odstraní z celé planety - z nitra všech lidí, co mě kdy znali, nebo na které jsem někdy měla nějaký vliv. Smaže po mě veškeré stopy, které jsem tady zanechala. Zabrání v tom, aby moje existence vůbec započala. A kde budu místo toho? Nikde. Protože nebudu existovat.

Samota je bezpečí v nebezpečí. Můj vnitřní démon tam pořád bude sedět. Uprostřed mé duše na svém ledovém trůnu a pomaličku utahovat řetězy, kterými mě svírá. Hluboko do kůže, do krve, dokud mě úplně neudusí. Jak moc lze někoho nenávidět, ale zároveň se poddat veškerým jeho rozmarům? Jak dlouho lze bojovat proti něčemu, co má předem vítězné karty v rukách? Kdy má smysl to vzdát? Že nemá? Přeplujme oceán holýma rukama a s nahým tělem. Protože i prohraný boj, přece musí mít smysl… On mě neopustí. Pokud je někdo na světě, kdo mě bude navždy tisknout ve své náručí a mučit mě slovy útěchy, bude to on.

Šťastného Valentýna.

C.
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Reklama